Nejlépe hodnoceným počinem byl návrh zákona o referendu
Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (IES) již potřetí vydal výsledky projektu Hodnocení ekonomických a sociálních opatření. Tento projekt, který ve spolupráci se slovenským Středoevropským institutem pro ekonomické a sociální reformy připravuje skupina studentů IES, má cíl přinášet veřejnosti názory širokého spektra významných odborníků na právě probíhající opatření legislativy, exekutivy, ale i jiných veřejných institucí.
Referendum.
Ve třetím čtvrtletí se jako nejlépe hodnocené opatření možná velmi překvapivě objevil vládní návrh ústavního zákona o referendu, který nakonec nebyl Poslaneckou sněmovnou schválen. O nutnosti zákona o referendu se v České republice hovoří již od jejího vzniku v roce 1993. Sama ústava s institutem referenda počítá a z mnoha úst zaznívají hlasy, že po zavedení ombudsmana a vyšších územně správních celků jde o poslední významnější “deficit demokracie”. Kde je tedy jádro problému ?
Referendum má jednu velmi zásadní nevýhodu. Je velmi drahé. Předpokládaných 500 milionů korun, které by stálo, je pro prázdnou státní kasu velkým problémem. Proto se mnoho politiků odvolává na možné zneužívání referenda a jeho případné ohromné náklady. Limit 300 000 občanů nutných pro petici se mnoha politikům zdá nedostatečný. Je jasné, že je třeba s tímto institutem zacházet velmi obezřetně. Ovšem oněch 500 milionů korun je v porovnání s ekonomickým a politickým významem některých rozhodnutí, například o vstupu do Evropské unie, opravdu zanedbatelný.
Referendum jako nástroj demokracie dává voličům do rukou možnost vyjádřit se k chodu státu i jinak než volbou politické strany jednou za čtyři či šest let. Je za opakovaným neschválením tohoto zákona strach politiků o ztrátu své suverenity, či strach z nutnosti vysvětlovat občanům například klady a zápory případného vstupu do unie?
Transparentnost. Velmi vysoko odborníci hodnotí také rozhodnutí Komise pro cenné papíry zveřejnit seznam 22 investičních společností podnikajících v České republice bez příslušných povolení. Je sice nesporným faktem, že samotné povolení není podmínkou solidnosti a úspěchu, jak jsme se mohli přesvědčit na případu firmy Private Investors, ale zvyšování transparentnosti na našem kapitálovém trhu je jedinou možnou cestou řešení jeho problémů. Zvyšování transparentnosti má za následek větší ochranu investorů, kteří mohou na základě přesnějších informací efektivněji alokovat svůj kapitál. Bez důvěryhodných informací jsou investoři nuceni pracovat neefektivně a postupně raději opouštějí trh. V České republice je transparentnost velkým problémem a s otázkou její větší či menší absence se potýkáme již mnoho let na mnoha úrovních. Jako největší problém považuji nepřímé krytí nesolidních občanů, například neplatičů nájemného, zákonem na ochranu osobních údajů.
Regulace nájemného. Na opačném konci žebříčku, tedy jako nejhůře hodnocené opatření, se umístil návrat k regulaci nájemného. I když tento krok vlády je pouhým technickým řešením situace vzniklé zrušením návrhu na deregulaci nájemného Ústavním soudem z prvního čtvrtletí tohoto roku a neschválením zákona o nájemném bydlení poslanci. Samotná regulace nájemného je ovšem jiná záležitost. S jeho trváním v současné výši v podstatě souhlasí pouze zarytí socialisté. Regulace nájemného přináší mnoho problémů. Černý trh s byty, nedostatek peněz pro majitele domů na potřebné investice do bytového fondu či snížení mobility pracovních sil. Ovšem jednorázová deregulace v podstatě není možná, protože by byla sociálně neprůchodná. Jako nejlepší se jeví gradualistická cesta nárůstu cen za bydlení, otázkou je ovšem rychlost, tedy výše postupných skoků. Stav, kdy růst nájemného je nedaleko od růstu cen, rozhodně neřeší situaci. Rychlost deregulace je ovšem otázkou spíše politickou a bude zcela záviset na rozložení sil v příští Poslanecké sněmovně.
