Zatčení Radovana Karadžiće je nejen varováním všem, kdo sedají na lep různým alternativním léčitelům, ale především klíčovou zprávou pro budoucnost Srbska. Od pádu Slobodana Miloševiće se Srbové s větším či menším úspěchem pokoušejí postavit svou zemi na nohy a „vrátit se do Evropy“. Cestu jim však ztěžují dva balvany. Jedním je Kosovo a druhým spolupráce s Haagským tribunálem. Neuplyne den, aby obě témata neplnila stránky denního tisku a televizní obrazovky.
Zatčením Karadžiče se alespoň jeden problém částečně vyřešil. Zbývá ještě dopadnout jednoho z vůdců chorvatských Srbů Gorana Hadžiće a samozřejmě velitele bosenskosrbské armády Ratka Mladiće. To už však nemusí být takový problém. O Karadžićovi srbská tajná služba zjevně věděla, čekalo se pouze na politické zadání od nové vlády. Podobné to asi bude i s ostatními hledanými výtečníky. S druhým problémem to bude horší. Srbsko je sice zemí, která se ekonomicky zotavuje, má pracovité obyvatelstvo a poměrně slušnou perspektivu, ale jednou ze základních podmínek vstupu do Evropské unie jsou dobré vztahy se sousedními zeměmi. A to Srbsko s Kosovem určitě nemá.
Vraťme se ke Karadžićovi. Reakce veřejnosti ukázaly, že obavy z demonstrací a nepokojů nebyly na místě. Zatčení bývalého prezidenta bosenských Srbů vyhnalo do ulic jen několik set fotbalových fanoušků a chuligánů. Většina společnosti sice hltá zprávy a má (tradičně balkánské) pochopení pro skrývajícího se uprchlíka, ale demonstrovat kvůli Karadžićovi nepůjde.
S transportem posledních obviněných do Haagu se dá očekávat spíše „chorvatský efekt“. I v Chorvatsku byla spolupráce s Haagem velkým tématem. Zatčení generála Gotoviny bylo podmínkou vstupu do EU. Na jeho podporu demonstrovaly desítky tisíc lidí. Ale po jeho zatčení následovala jakási úleva a vytěsnění války a válečných zločinů z kolektivní paměti. Najednou to skoro nikoho nezajímá. Co jsme si, to jsme si… Raději sledujme, jak se daří turistická sezóna.
Ono vytěsnění se týká samozřejmě především vlastních zločinů. Bude to asi podobné jako v Německu. Až další generace se začne ptát: „Tati, co jsi dělal za války?“
