Hlavním problémem je politizace a byrokratizace rozhodování o záležitostech běžného života
Ozval se ohlušující jásot. Na dvoře významné regionální stavební firmy právě její majitel a ředitel v jedné osobě svým 99 zaměstnancům oznámil, že nedal standardní provizi standardnímu zadavateli soutěže o zakázku. Zaměstnanci ho ani nenechávají domluvit a volají: „Konečně!“ Konečně hmatatelný pokrok v boji proti korupci! Následná euforie se pak přenesla i do jejich rodin, do jejich obývacích pokojů i ložnic. A trvala. Nic nevadilo, že se pak potkávali už jen na úřadech práce, v bankách při obtížném řešení nesplácení hypoték a konečně pak v azylových domech. Protože jejich stavební firma již nesehnala žádnou rozumnou zakázku. Zato bývalý majitel vystoupil ve známém pořadu pana Krause, který na něj byl nezvykle hodný a chválil ho. Přímo v pořadu mu dokonce zorganizoval společnou fotku s panem Babišem a panem Janečkem, navíc i přímluvu zaměstnání mezi renomovanými úředníky v Transparency International… Škoda jen že v regionu se vůbec nic nezměnilo: dál se tam pořádají standardní výběrová řízení a standardně je vyhrávají jiné firmy.
Mimo podstatu
Korupce je rakovina společnosti, to je nesporný fakt. Je to hnus. Hubí všechno. Motivaci lidí, firem, celé společnosti ke smysluplnému životu. Hubí pokrok, prosperitu, vztahy, náladu ve společnosti. A vznikají iniciativy za zlepšení a vymýcení korupce. Ty současné se nejvíce profilují na neuvěřitelně urputném boji proti anonymním akciím, proti nejasným desátým vlastníkům v řetězení společností, které obvykle vyhrávají veřejné obchodní soutěže. Jako kdyby věřily, že to je naprosto klíčové. Jako kdyby věřily, že je uskutečnitelný výše popsaný příběh.
Panu Babišovi, Janečkovi a ostatním se v tuto chvíli podařily pouze tři věci. Žádná z nich však bohužel není mýcení korupce:
1. Rozdělili národ na kategorie My a Oni. My nekorumpujeme, oni ano. Pan Babiš je dokonce všechny vyjmenoval. Nikdo si nevšiml, že vyjmenoval politické a ekonomické mrtvoly, ty aktivní raději nezmínil. Neřekl nám, že korupce jsou i přeskočené fronty u lékaře, na dopravních inspektorátech, úřadech všeho druhu a bůhví kde ještě. Ach, jen ten Topolánek, Dalík, Řebíček…
2. Vůbec neřeší ekonomická a existenční dilemata neviditelných korupčníků. Že jejich podlehnutí je velmi často podlehnutím vydírání. Že na začátku popsaný příběh se nemůže odehrát. Maximálně se může stát, že onen majitel, který dvacet let budoval svoji firmu, náhle ztratí z věčného tlaku nervy a skutečně zcela vyčerpaný skončí. Jásot však nevypukne. 100 z jeho 99 zaměstnanců mu to nikdy neodpustí, navždy o něm budou říkat, že je vůl. Večer u televize však budou nadávat na Česko prolezlé korupcí a tleskat břitkému humoru pana Krause.
3. A zejména nepojmenovávají a následně neřeší pravou podstatu korupce. Neobtěžují se ani dát naši obří korupci do ekonomických souvislostí provozu celého českého státu. A navodili atmosféru, že až někdo (někdo jiný, nikoli my) konečně odstraní korupci, vypukne ráj…
Tolerovaný odliv
Máme téměř milion státních a veřejných úředníků. A každý z nich po dvou pivech otevřeně sdělí, že práci, kterou dělají, by snadno zvládlo 30 procent jejich stavu. Drtivá většina úřadů, počínaje ministerstvy, by se nejen mohla, ale měla zrušit. Protože vyjma sladkého života úředníků nám nic nepřináší, naopak velmi škodí. V tomto systémovém kroku se schovává naprosto promrhaných 200 až 300 miliard korun ročně.
Nemáme zde české banky, jak tvrdí členové bankovních rad ČNB. Máme pouze české pobočky zahraničních bank, kde čeští zaměstnanci konají pokyny zahraničních majitelů. A tak pětkrát chudší země (Česko) má pětkrát větší bankovní poplatky než pětkrát bohatší země (Rakousko), a to ve stejné bance. Které, nevím proč, říkáme Česká spořitelna, nikoli Rakouská spořitelna. Z těchto bank odproudí každoročně pouze na dividendách matkám téměř 100 miliard korun. Zatím. Bude hůř.
Nemáme české stavebnictví, ač se o něm trvale mluví. Máme pobočky zahraničních firem, které zde staví naše dálnice a koridory. Nejdražší na světě. V průměru se zahraničním vlastníkům těchto firem jejich vstupní několikasetmilionová investice vrátila již třicetkrát.
Máme nejdražší mýtný systém na světě, postavený a provozovaný rakouskou firmou, v němž se miliardové náklady na výběr téměř rovnají samotnému výběru.
Tři naprosto nejziskovější společnosti v Česku jsou T-Mobile, O2 a Vodafone. S rentabilitou zhruba 40 procent. Samozřejmě, protože máme nejdražší služby tohoto typu na světě. A za odměnu nejhorší signál na světě. S penězovodem v řádech desítek miliard korun ročně majitelům.
Lze to dělat i naopak. Adorovaný klenot českého průmyslu VW Škoda Auto je největší firmou umístěnou v Česku. Se svým obratem vždy neomylně vítězí ve všech žebříčcích nejlepších firem v Česku. Zisk má však oproti mobilním operátorům téměř nulový. Při jeho posuzování dle tvrdých ekonomických dat by se tato firma pohybovala nekonečně hluboko v poli poražených. Před časem si ale užila desetileté daňové prázdniny. Takže má schopné manažery a firemní účetní. Nebo my máme neschopné nebo líné a bojácné příslušné finanční úředníky. Možná přetížené, protože právě zkoumají českého živnostníka.
Dalo by se pokračovat. S jediným výsledkem. Je lhostejné, zda tyto společnosti pošlou ročně stovky miliard, vydělaných u nás, námi a na nás, svým matkám a svým daňovým poplatníkům formou dividend, skvělé daňové optimalizace nebo kombinací obojího. Jedná se prostě o stovky miliard, které každoročně a trvale odplývají z Česka. Za tichého nekonání finančních úřadů. Za nekonání politiků, nejrůznějších kontrolních, povolujících, regulativních úředníků a dalších. Při zjevných podnikatelských a hospodářských lapsusech, nikoli při nedokazatelné korupci. A to vše za naší veřejné ohnutosti a tiché akceptace, zato při domácím a hospodském nadávání na korupci… Korupce nám všem vyžene z kapes dle odhadů 60 až 100 miliard korun ročně, tedy zhruba desetkrát méně než výše popsané rozvětvené penězovody.
Legislativní naivita
Ekonom Tomáš Munzi nazval současný boj bojovníků proti korupci fraškou. Nelze než souhlasit. Naším hlavním problémem je politizace a byrokratizace rozhodování o drtivé většině věcí, které se dotýkají běžného života. Vlastně se pohybujeme v obdobě rozhodování někdejší centrálněplánovací komise, která byla na korupci postavena z principu.
Současná vláda se při svém ustavení sama prohlásila vládou reformní a protikorupční. Stále je papírově nadána nejvyšší silou v historii ČR. Bohužel nikoli silou mentální a motivační. Proti korupci neučinila fakticky nic. Vůbec neodbourává ono politicko-byrokratické podhoubí korupce. Neruší a nezjednodušuje úřady, nezjednodušuje svoje rozhodování. Nepodporuje invenci, kreativitu a pozitivní motivace nás všech. Svůj masivně používaný výraz „protikorupční“ naopak zesměšnila a zhanobila.
Všechny nově vzniklé nadace a iniciativy v tomto trendu pokračují. Já pouze neumím poznat, zda úmyslně, nebo jsou sezením ve svých kancelářích odcloněny od reálného života stejně nezpůsobilé jako vláda. Samozřejmě s drobnými výjimkami. To si opravdu jejich zakladatelé a nositelé myslí, že odkrytím i toho nejposlednějšího soutěžícího v soutěži zabrání v současném byrokratickém pekle dohodám a korupci? Nezačnou si protagonisté opět předávat dohodnuté sumy v igelitkách? A opravdu si myslí, že korupci zabrání další vršení zákonů a přidávání stále dokonalejších paragrafů do našich téměř pěti tisíc zákonů?
Jsem něžně omšelý čtyřiapadesátiletý chlapec. Celý život žiju v reálné ekonomice. Posledních dvacet let vlastním a řídím jednu z nejúspěšnějších českých privátních firem. Ještě se mi nestalo, že by za mě, rodinu i za mé zaměstnance něco vykonal zákon. Nebo aby něco vyřešil. Nejsem zklamán, nikdy jsem to ani neočekával.
