Za posledních 30 let v zemi zemřelo ukamenováním přes 150 lidí
Ukamenování je bezesporu jedním z nekrutějších a nejbrutálnějších způsobů popravy. Jde o justiční „tradici“ starou několik tisíc let, která se ve Střední Asii uplatňuje dodnes. Islámské právo šaría věří v sílu odstrašení, zatímco vyspělý svět je pobouřen barbarským zvykem.
Pomůže Sakíne kampaň? Zřejmě by se těžko hledala nějaká západní organizace na ochranu lidských práv, v níž by se v posledních měsících hlasitě neskloňováno jméno Íránky Sakíne Aštíaníové. Proti trestní praxi Íránské islámské republiky, která mladou ženu obžalovanou z „nevěry a spoluviny na vraždě“ odsoudila k ukamenování, se organizují demonstrace a sepisují petice. Stejně jako četné západní země se na Teherán obrátila s prosbou o milost pro tuto ženu i Evropská unie. Před několika týdny vyjádřil své obavy o osud Sakíne také Vatikán, přestože Svatý stolec považuje namísto vše přehlušující kampaně v tisku za vhodnější spíše tichá zákulisní jednání. V srpnu musel přiznat neúspěch i brazilský prezident, jenž udržuje se svým íránským protějškem dobré vztahy. Nadarmo představitelé umírněné íránské opozice zdůrazňují, že světová kampaň teheránské vedení jen posílí v jeho odhodlání, aby byl rozsudek skutečně vykonán. Nepovolí totiž ohromné tlaky, které jsou na justiční orgány této země vyvíjeny. Země má právo uplatňovat principy výkonu spravedlnosti, které jsou hodny jejích tradic, a nemusí se podřizovat pokusům o vměšování ze zahraničí, obzvláště jedná-li se o tak hrdý stát, jako je Írán. Proč však onou lidumilnou částí světa zahýbal právě případ Sakíne, když za posledních 30 let zemřelo touto krutou smrtí jenom v Íránu přes 150 lidí? Není možné, že se za tímto pobouřením skrývají motivy ani ne tak z oblasti lidských práv, jako spíš z oblasti politiky? Nejsou dirigenti celé této kampaně vedeni snahou vykreslit Teherán před celým světem v co nejčernějších barvách? A proč se toho všeho neúčastní Amerika?
Negramotná nevěrnice Írán, jenž zřejmě také pociťoval nelibost světové veřejnosti vůči barbarským rozsudkům, v roce 2002 prohlásil, že tresty ukamenováním pozastaví. Zákaz to byl dosti zvláštní, neboť další zprávy o nejedné takto provedené popravě se objevily i v zahraničních zpravodajských zdrojích. Také v současné době se v íránských věznicích nachází zhruba deset vězňů odsouzených k ukamenování. U převážné většiny procesů je způsob popravy nakonec změněn a pachatelé jsou odsouzeni k trestu oběšením, avšak zdaleka ne ve všech případech. Sakíne Aštíaníová se dopustila činu, z nějž je obžalována, a sice nevěry bývalému manželovi v roce 2004. Negramotná matka dvou dětí ázerbájdžánského původu, která nemluví persky, tehdy dostala 99 ran bičem, čemuž byl v roce 2006 nucen přihlížet i její syn. Poté byla propuštěna, jenže mezitím proti ní svědčil švagr obviněný z vraždy jejího manžela: Sakíne o švagrově plánu věděla a vraždě celou dobu přihlížela, následkem čehož se stala její spolupachatelkou. Letos v únoru jí byl vyměřen trest ukamenováním, který 8. září úřady pozastavily. V polovině srpna odvysílal Teherán televizní nahrávku, která vznikla při výpovědích svědků. Na té však není vidět z tváře třiačtyřicetileté Sakíne zahalené v čádoru téměř nic a její výpověď překládá tlumočník. Podle advokáta Aštíaníové, který mezitím uprchl do Norska, byla k přiznání k nevěře i spoluúčasti na vraždě donucena násilím a zastrašováním. Její dvaadvacetiletý syn Sadžád, který pracuje jako průvodčí v autobuse, prozradil na začátku září západním médiím, že úřady jeho matku zmátly už dříve, když ji nechaly podepsat dokument, kterému nerozuměla a ve kterém se taktéž sama obviňovala. „Možná ji neukamenují, ale oběsí, v každém případě ji ale zabijí,“ prohlásil rozhořčeně chlapec. Nestalo se, ale íránský režim 29. září změnil trest pro jeho matku na smrt oběšením. Proč musela Sakíne učinit sebeobviňující výpověď před širokou veřejností? „I pro to existuje vysvětlení,“ vyjádřil se Hani Ramadan, ředitel Islámského centra v Ženevě. „Cílem trestu ukamenováním je odstrašení. Přistupuje se k němu velmi zřídka a vyměřuje se pouze za neobyčejně přísných podmínek. Jednou z nich je také to, že se obviněný ke svému vážnému činu přizná. Pokud k tomu nedojde, pak musí čtyři věrohodní svědkové shodně prohlásit, že viděli, jak byl čin spáchán. To se samozřejmě nestává, obzvláště v případě nevěry nebo vraždy.“ Islámský vědec však upozornil na to, že „dříve, než se pustíme do jakýchkoliv soudů, musíme být velmi opatrní, obzvláště neznáme-li fakta“. Podle něj v tomto případě probíhá pouze očerňování a ponižování Íránu: „Uznávám, že pohled na tělo ukamenované mladé ženy není hezká podívaná. Ale pohled na mrtvá těla nevinných muslimů roztrhaných při bombovém útoku, například v Afghánistánu, je snad o něco lepší?“
Jde o diskreditaci islámu Velká většina bojovníků za lidská práva má námitky zejména proti krutosti popravy. Odsouzený je nejdříve po hrudník zahrabán do země, aby se nemohl bránit rukama, a poté je davem, který tvoří také pozůstalí oběti, ukamenován k smrti. Pachatel obzvláště kruté vraždy musí trpět stejně jako jeho oběť – snad právě to je smyslem tohoto brutálního trestu. Ve světovém „žebříčku“ ostatně Írán v počtu trestů smrti vynesených a vykonaných na základě přísných zákonů, zaujímá se svými 400 loňskými popravami druhé místo hned za Čínou. Prostřednictvím islámského náboženského práva šaría má být zdiskreditován celý islám, prohlašují i ti spíše umírnění blízkovýchodní pozorovatelé. Jen se na to podívejte: středověký systém se svými zastaralými, zatuchlými pravidly a barbarskými způsoby. Írán jedná na základě právního systému, jenž vychází z výkladu textů koránu, svaté knihy muslimů. Ovšem něco zásadního tady nehraje: Korán se o kamenování ani v jednom verši nezmiňuje. Na rozdíl od bible, v níž se (především ve Starém zákoně) s tímto způsobem popravy můžeme setkat dosti často. Kamenování tedy není muslimského původu, přesto se k němu islámští fanatici vracejí. Není náhoda, že v Afghánistánu bylo v době vlády Tálibánu v letech 1996 až 2001 kamenování takřka na denním pořádku, později se konala každý týden na místních sportovních hřištích. Dnes k tomto druhu trestu přistupují stále vzácněji i afghánští fundamentalisté. Islámské právo trestá krádež useknutím části těla, předmanželský sexuální vztah bičováním, zatímco nevěru trestem smrti. Podaří se Sakíne zachránit? Naděje na to je poměrně mizivá. V Íránu se totiž stala symbolem namířeným proti hlasitě reptajícím, především levicově smýšlejícím nespokojencům ze Západu. Nejspíš už proto ji prostě tamní fundamentalisté nemohou ponechat svému osudu a propásnout tak příležitost, jak dát „nadřazenému Západu“ za vyučenou.
***
BOX Správná cesta „Tam, kde je diktatura, tam je diktatura,“ říká jeden maďarský básník. Je to tak prosté, že není třeba nic dál vysvětlovat. Despocie může mít kořeny politické, vojenské, nově též finanční, a ohlédneme-li se o něco dál do minulosti, vidíme, že i náboženské. Írán se hrdě hlásí k tomu, že je teokracií, neboli státem řízeným vládou duchovních. Koncem letošního dubna byl vydán dokument, jehož autorem je nejvyšší vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí a který obsahuje opatření, jejichž cílem je zabránit „morální korupci společnosti“. V posledních letech se podobný balíček opatření objevoval každé jaro, ačkoliv díky událostem první poloviny loňského roku, kdy lidé v několika městech země pořádali celé týdny masové protesty namířené proti moci, která zmanipulovala prezidentské volby, nebylo tohle otravování občanů nějakou dobu na pořadu dne. Tehdy to vypadalo, že má vláda mnohem větší starosti, než jestli lidé dodržují pravidla islámského oblékání. Nyní se však vláda mulláhů vrátila s obnovenou silou a zdá se, že míní společenskou zkaženost vymýtit až od kořenů. Jedním z prvořadých požadavků náboženské policie je kontrolovat, zda ženy nosí správně hidžáb neboli závoj, kterým si zahalují vlasy. Kromě toho musejí policisté bránit neposkvrněnost, a to za každou cenu. Jejich hlavním úkolem je neustálé sledování vzájemného chování mužů a žen na veřejných místech, aby nedošlo k porušení islámských náboženských pravidel. Radikálnější představitelé systému, kteří již léta požadují zřízení „mravnostního ministerstva“, si teď mohou spokojeně mnout ruce: jsme na správné cestě. Poté, co vloni miliony lidí v ulicích požadovaly jeho odstoupení, se zdá nyní režim Mahmúda Ahmadínežáda obzvlášť důkladný a s regulací začíná už u mateřských školek. Čtrnáct tisíc soukromých jeslí, které v zemi dosud fungovaly, bylo znárodněno. Děti tak mohou hrát jen hry odpovídající islámské kultuře, například tancovat je zakázáno. Ke vzájemnému setkání obou pohlaví musí docházet až v co nejpozdějším věku. Ženy pracující ve státní správě vyfasují uniformy. Ministerstvo práce informuje prostřednictvím brožur zaměstnavatele, jak vypadá správná forma odívání na různých pracovištích. Zákaz líčení a malování pro ženy platí i v soukromém sektoru, stejně jako přísná pravidla regulující vztah muže a ženy. Ta samá nařízení platí i pro studenty vysokých škol, kteří jsou vůči „protirežimním principům“ jak známo nejvnímavější. Nenosí-li některá studentka správně uvázaný šátek, nemůže jít ke zkouškám, sdělil příslušný pracovník ministerstva vědy. Na ulicích a náměstích jsou rozmístěni lidé, jejichž úkolem je sledovat barvu šatů kolemjdoucích, avšak čas jim zbývá i na to, aby natáčeli muže, kteří „obtěžují ženy“. Nahrávky už jsou věcí soudu. Za mírnější prohřešky může být vyměřena pouze peněžitá pokuta. Internetový portál Saffaf zveřejnil výši pokuty za jednotlivé přestupky: za sluneční brýle posazené vysoko ve vlasech zaplatí majitelka čtrnáct eur. Dvakrát tolik zaplatí ten, kdo má na sobě červený nebo zelený kabát. Na stovku eur ženu vyjde, má-li nalakované nehty. O mužích se tento internetový přehled nezmiňuje. Podle nedávných zpráv byl však před časem oběšen jeden osmnáctiletý mladík obviněný z homosexuality.
