Problém poválečných dekterů dorazil do Štrasburku i Bruselu
Veterán německé politiky a někdejší prezident Walter Scheel na začátku devadesátých let prohlašoval: „Sudetský problém nehraje v Německu zvláštní roli.“ Dnes se o osudy Němců vyhnaných po válce z východní a střední Evropy zajímá celá země. Známý týdeník Der Spiegel publikuje sérii článků o vyhnání, německá média jsou tohoto tématu plná. Pokud jde o politickou scénu, problematika sudetských Němců už dávno zamířila z Mnichova do Bonnu a Berlína.
Někdejší československá diplomacie pod vedením Jiřího Dienstbiera se řídila spíše Scheelovým pohledem na věc, a proto celé záležitosti nevěnovala dostatečnou pozornost už v době, kdy se formovaly nové vztahy k Německu. Později mnozí tvrdili, že vše vyřešila česko-německá deklarace z roku 1997. Nevyřešila, byť na druhé straně pomohla zaměřit vzájemné vztahy více na přítomnost a budoucnost. Citlivá témata se však pouze schovala pod pokličku. O to horší je pak reakce, když někdo – třeba český premiér Miloš Zeman – začne provokativně vyvolávat staré duchy.
Otázka vyhnání a poválečných dekretů, které zbavily Němce a Maďary občanských práv i majetku, však putuje po Evropě ještě dál. Dorazila nejen do Vídně a Budapešti, ale i do Štrasburku a Bruselu. Kdekdo tvrdí, že Benešovy dekrety Evropu nijak zvlášť nevzrušují. Tato tvrzení nemusí být zcela lživá, ale nelze nepostřehnout, že zní podobně jako Scheelova ujišťování před deseti lety.
Zatím se nezdá, že by samotné Benešovy dekrety mohly ohrozit vstup Česka do Evropské unie. Nynější vlna verbálních soubojů však přichází v nejméně vhodnou dobu. Na pořad rozhovorů kandidátských zemí s unií se dostala nejcitlivější témata příjmů z evropského rozpočtu, regionální pomoci a zemědělství. Praha navíc stále není schopna uzavřít klíčovou kapitolu „hospodářská soutěž“. Z Evropské unie se pořád ozývají hlasy, které zpochybňují připravenost kandidátů na vstup. A do toho spory kolem Benešových dekretů vytvářejí atmosféru, která zastáncům rozšíření unie přinejmenším nepomáhá a jeho odpůrcům poskytuje další argument.
Česko zdaleka nemá na své straně sympatie všech Evropanů a může za to poděkovat výrokům představitelů ČSSD (zvláště Miloše Zemana) a ODS (zvláště těch, kteří šíří úvahy o ose zla Mnichov – Vídeň – Budapešť). I v zemích, v nichž by se daly očekávat pročeské sympatie, převládá u pozorovatelů názor, že čeští politici minimálně přilévají olej do ohně. Kritičtější hodnocení dokonce tvrdí, že konflikty přímo provokují. V myslích těchto kritiků si Češi zaslouží jen to, aby byli z Evropy odsunuti.
To je velmi přehnané, ale česká politika bohužel někdy opravdu působí dojmem, že nezná nic mezi podceňováním problémů a hysterickými útoky na údajné nepřátele. Buď lehkovážně tvrdíme, že sudetští Němci už dnes stejně žádné navracení majetku nepožadují, nebo se chováme tak, jako by nám dnes někdo vnucoval druhou Mnichovskou dohodu.
Křik, ke kterému se dnes v Česku mnozí připojují, svědčí spíše o nedostatku sebevědomí. Národní zájmy se hájí jinak. Musíme štěkat na Němce a Maďary za to, že nemají v lásce dekrety, jež jim vzaly občanská práva a střechu nad hlavou? Je nebezpečné idealizovat si pohnutky našich partnerů, ale také po nich nelze chtít nemožné. Můžeme přece vyjádřit, že chápeme pocity odsunutých, ale zároveň jednoznačně trvat na tom, že navracení majetku sudetským Němcům nepřichází v úvahu. A současně vysvětlovat, jaké komplikace by dnes takové restituce přinesly. Je mnohem účinnější prosazovat svá právní a zahraničněpolitická stanoviska cestou diplomacie než vyhlašováním války.
Z tohoto pohledu lze přijmout i návrh ODS, aby Praha na evropské úrovni požadovala smluvní pojistku vůči případným majetkovým nárokům odsunutých Němců a Rakušanů. Takový požadavek můžeme postavit proti volání po zrušení Benešových dekretů. Pokud však vzápětí označím Bavory, Rakušany a Maďary za zloduchy, není mi pomoci.
