Na střeše secesního dřevěného kostela ve švédské Kiruně je dvanáct pozlacených figur, které symbolizují lidské pocity – od zármutku přes štěstí až po extázi. Zvláště posledně jmenovaná socha bude už za deset let na své okolí shlížet skutečně jako u vytržení. Kostel, který v roce 2001 vyhrál soutěž o nejkrásnější stavbu Švédska, bude téměř jediným lidským dílem, které zbude po bezmála dvacetitisícovém městě za polárním kruhem.
Za sedm let čeká luteránský svatostánek rozebrání a tříkilometrový přesun do nového města s kódovým označením Kiruna 4-Ever. Projekt si podle skromných odhadů vyžádá investice ve výši dvanácti miliard švédských korun (36 miliard korun).
Historie se tak bude opakovat. Kiruna vznikla na zelené louce jako hornické město v roce 1900 právě kvůli blízkosti dolů na železnou rudu. A strategicky významné naleziště, ostatně v kategorii podzemních vůbec největší na světě, hraje hlavní roli i v novém městě, kam by se do dvaceti let měla přesunout většina obyvatel. Státem ovládaná těžařská firma Luossavaara-Kiirunavaara Aktiebolag (LKAB), která kirunské doly ovládá, se totiž rozhodla zanořit se ještě dále a hlouběji pod město. Každá další chodba a průraz ovšem znamená praskání zdí kirunských domů a především hrozbu propadlin.
Nejde jen o fyzikální procesy. Poddolované město znamená i sociální nejistotu. „V pocitu ztráty jistot se těžko přijímají životní rozhodnutí – třeba ta o založení rodiny, rozjetí firmy nebo stavbě nového domu. Rozmyslíte si i takové obyčejné věci, jako je vymalování pokoje,“ vysvětluje Viktoria Walldinová, sociální antropoložka, kterou si kirunská radnice najala jako konzultantku pro největší urbanistický experiment v novodobých švédských dějinách.
Protesty zůstaly stranou
Společnost LKAB informovala město o rozšíření těžby před deseti lety. A radnice se rozhodla omezit tektonické riziko radikálně – celé město rovnou přesunout. Protesty byly jen ojedinělé. „Důl nemůže pracovat bez lidí a lidé zase bez dolů nemají práci. Celé stěhování je tak o dost jednodušší,“ popsala Walldinová situaci pro německý týdeník Der Spiegel. Sama LKAB si loni nechala zpracovat studii oblíbenosti. A vyšlo z ní, že 84 procent obyvatel Kiruny má velkou nebo dosti velkou důvěru v to, že státní firma přesun města zvládne. O čtyři roky dříve přitom těžařům důvěřovaly jen dvě třetiny.
Nové město se bude sunout k východu pomalu jako stonožka
Také stavebně již je rozhodnuto. Mezinárodní architektonickou soutěž loni vyhrála kancelář White Architects ve spolupráci se studiem Ghilardi + Hellsten Arkitekter. Dvacetiletý masterplan, který byl podmínkou soutěže, jim nestačil, a tak architekti vypracovali plán rozvoje nové Kiruny rovnou na sto let. Právě na takovou dobu totiž LKAB plánuje provoz svých dolů na železnou rudu v Laponsku, kde Kiruna leží.
„Nové město se bude sunout k východu pomalu jako stonožka,“ popsal strategii projektu Kiruna 4-Ever Mikael Stenqvist, hlavní architekt nové hornické metropole severu. V první fázi, která začala letos v létě, by postupně měl na zelené louce vzniknout nový plavecký areál, hlavní náměstí, centrální stanice vlaku a tramvaje a především nová radnice. Původně se uvažovalo o přesunutí té stávající, která je mimochodem památkově chráněna. Nakonec ale zvítězil komplex Krystal z dílny dánského studia Henning Larsen, které stojí za obdivovanou koncertní síní Harpa v Reykjavíku a staví také nové finanční centrum v Rijádu.
Radnice „staré“ Kiruny
Masterplan nové Kiruny počítá s hustším centrem a paprskovitou sítí hlavních tříd, které vybíhají do krajiny a postupně v nich řídne osídlení. Majitelé více než tří tisíc nových domů a bytů by měli mít ideálně blízko do přírody i do centra města. Tam architekti umístili nejen běžnou občanskou vybavenost, ale také prostorné restaurace a bary. Ne snad, že by obyvatelé Kiruny byli velcí pijáci. Hornické město ale leží 150 kilometrů za polárním kruhem a šest týdnů v roce tu je polární noc. Ve tmě a zimě je návštěva barů a koncertů obzvlášť v oblibě.
Ženy vítány
Souvisí to ještě s jednou kirunskou zvláštností. Hornické řemeslo odjakživa lákalo především muže. A i když ženy ve Švédsku fárají od roku 1976, Kiruně dominuje mužská populace. „Žen mezi dvaceti a třiceti lety, kdy se člověk usazuje a hledá partnera, je tu opravdu málo,“ říká Walldinová. O to důležitější je, že nová Kiruna počítá s prostory pro malé firmy a živnostníky. Či spíše živnostnice.
S postupným útlumem těžby v horizontu desítek let by se měla proměnit i demografická tvář města. Rodiny by se tu měly usazovat nejen kvůli tomu, že jejich živitelé dostanou dobře placenou práci od LKAB, ale i kvůli novým příležitostem a vysokému standardu bydlení.
Plánovaný přesun města na videu
Kiruna 4-ever - How to Move a City? from whitearkitekter on Vimeo.
Ten by měl být navíc v duchu severských trendů „climate-smart“ – topení z velké části obstará odpadní teplo vznikající při lisování železné rudy do pelet.
Kiruna 4-Ever by měla mít i několik hotelů, aby se připravila na další nevyužitý potenciál. Přestože ledový hotel v nedalekém Jukkasjärvi ročně navštíví přes 100 tisíc lidí, turisté v Kiruně si většinou prohlédnou dřevěný kostel a mizí pryč. Pokud vůbec do hornického města zavítají.
Tvář staré Kiruny by přitom měla být zachována, alespoň co se genia loci týče. Uvědomují si to nejen architekti, kteří na centrální náměstí umístí věž s hodinami sejmutou z původní radnice a částečně využijí některé prvky ze starých kirunských domů. Také LKAB s tradicí a silou vzpomínek kalkuluje. „Lidé touží spatřit ulice, kde trávili dětství, a neradi se loučí s domem, kde vyrůstali. Obojí je pro nás velkou výzvou,“ napsala firma ve své loňské výroční zprávě.
Hlava 22
Ve velkém přesunu Kiruny přesto zůstává několik nedořešených míst. Zaprvé nepůjde o jednosměrný odsun. Stavba si vyžádá stovky dělníků a pro ně je nutné nejprve najít bydlení. Paradoxně ve staré Kiruně, která se má naopak začas začít vylidňovat. „Je to situace jako z Hlavy 22,“ řekl novinářům z BBC Peter Johansson, šéf stavební firmy NCC, která je hlavním kontraktorem výstavby. Problém může nastat i s výkupem domů.
Letos na jaře LKAB přislíbila, že za příbytky, které bude třeba opustit, zaplatí cenu v místě obvyklou navýšenou o 25 procent. S tím ještě potíže nejsou, protože realitní trh v Kiruně je poměrně živý, a cenu tak lze odhadnout. Horlight ší to je s novými domy. „Jak určíte hodnotu nemovitosti v místě, kde nejenže nikdo nebydlí, ale kde navíc ještě ani nic nestojí?“ ptá se architekt Stenqvist.
Nejasnosti panují i v tom, kdo se podělí o konečný účet velkého přesunu. LKAB podle horního zákona musí vyplatit jen ty obyvatele, jejichž dům je těžbou bezprostředně ohrožen. Jenže to se prozatím týká jen několika desítek nemovitostí. A vzhledem k tomu, že se těžba nakonec zanoří možná až dva kilometry pod zem, čímž se zmírní riziko sesuvů, LKAB by teoreticky mohla obyvatele Kiruny přesouvat pomalu několik desetiletí. Jako v případě městečka Malmberget, které kvůli železné rudě „driftuje“ již od 18. století, kdy tu těžba začala.
Velké sousto
LKAB je nicméně připravena velký přesun financovat – byť platby rozloží do následujících dvaceti let. I tak bude pro těžaře Kiruna 4-Ever velké sousto. Za poslední dva roky vydala firma na transformaci měst zhruba dvě miliardy švédských korun (šest miliard korun). Náklady na novou Kirunu budou však více než šestinásobné, a když započteme přeložky silnic a železnic i v jiných těžebních lokalitách, bude muset LKAB každý rok investovat do sanací přes miliardu švédských korun. Kromě Kiruny bude LKAB financovat ještě dvacetiletou revitalizaci města Gällivare. Alespoň na papíře takové odpisy nevypadají nijak závratně.
Loni státní firma, která je dvorním zásobovačem Evropy, vydělala po zdanění šest miliard švédských korun a udržela si slušnou ziskovou marži ve výši 33 procent.
Mimo jiné je to i díky ochotě lidí stěhovat se kvůli těžbě pryč. Kiruna má to štěstí, že zůstala hornickým městem, i když opravdových horníků je dnes mezi obyvateli necelá pětina. LKAB ale stále je dominantním zaměstnavatelem, protože kromě dolů má v Kiruně i svou strojírenskou větev nebo správu nemovitostí. Především však mezi Kirunskými a těžaři panuje na evropské poměry nebývalá symbióza. „Lidé si uvědomují, že tím pravým důvodem, proč tu jsou, zůstávají doly,“ míní Walldinová. O něčem takovém si těžaři ve vykořeněných severních Čechách mohou nechat jen zdát.
