Vracíme se k normálnímu stavu, kdy je lov zvěře výsadou vyšších vrstev?
Myslivost bývala v historii vždy výsadou majetnějších vrstev a šlechty.
Jenže minulý režim ze střílení jelenů, srnců, bažantů, zajíců a dalších zvířátek udělal lidovou zábavu, jíž holdovalo pomalu stejně venkovanů jako okresním soutěžím ve fotbale. Nakonec všichni byli přece družstevníci, vlastníci pozemků, tak co by ty ušáky „na svém“ nestříleli jako papírové růže na Matějské.
Jenže čas oponou trhnul a pozemky mají nyní jiné vlastníky, ať už státní Lesy ČR, privátní zemědělské firmy či farmáře. A těm se nelíbí, když jim sousedé z vesnice pobíhají po poli, ohánějí se mysliveckým právem a střílejí po všem, co se pohne.
Vlastnictvím honiteb navíc brzy zamíchají církevní restituce, protože se budou měnit majitelé hezkých pár kilometrů čtverečních lesů v atraktivních, a jak říkají myslivci, dostatečně zazvěřených lokalitách. V zemích, kde jsou církve a církevní řády významnými vlastníky lesního majetku, bývají také velkými myslivci. V Česku to v současnosti sice neplatí a mnichové nechodí s flintou po lese, ale i to se určitě časem změní. V lesích zase budou lovit církevní společenstva a prostor lidových myslivců se opět poněkud zúží.
Na třídní boj je dávno zaděláno. Zákony týkající se myslivosti jsou v Poslanecké sněmovně vždy předmětem tuhých bitev zastánců práv vlastníků a myslivecké lobby, jejíž moc a vliv jí mohou ostatní vlivové skupiny pouze tiše závidět. Ne náhodou je hlavou českých myslivců bývalý ministr zemědělství za sociální demokracii Jaroslav Palas. Na politiku sice už příliš známý hříšník, ale na boj za lidovou myslivost pořád dobrý kůň. A takových koníků je v partajích napříč politickým spektrem dlouhá řada.
Na legislativním poli lidoví myslivci zatím vždy zvítězili. Jenže boj s trhem se ukazuje nad síly myslivecké lobby. Střílení jelenů a dalších paroháčů si oblíbili lidé movití, ochotní za svou zálibu platit nemalé částky, a o právo spravovat honitbu, zejména v lukrativnějších polohách, nastala tahanice, která žene ceny placené za pronájem honiteb vzhůru. Rozdíly, o nichž píšeme na jiném místě tohoto čísla, jsou opravdu úctyhodné a dosahují výše, než kolik jsou za svou zálibu schopní platit dosavadní, často ne příliš dobře situovaní lidoví myslivci.
Vracíme se tedy k normálnímu stavu, kdy je lov zvěře výsadou vyšších vrstev? A je to dobře, nebo špatně? Nakonec golf také není sportem proletariátu. Ostatně groteskních příběhů s tragickým koncem v podobě postřeleného honce či nic netušícího zemědělce někde v kukuřici bylo dost na to, aby se stavy lovců zredukovaly na osoby příčetné a domýšlející důsledky svého chování.
Menší společenstva si lépe pohlídají, koho mezi sebe pustí. O tom, že zmenšení mysliveckých společenství vylepší kvalitu zejména vysoké zvěře, není pochyb. A peníze se díky placeným odstřelům trofejí mohou zase nájemcům honiteb začít vracet.
Jenže má to i svůj rub. Bude totiž méně lovců té málo atraktivní zvěře, která dělá velké škody. Přemnožení divočáci dokážou zlikvidovat pole s úrodou za pár hodin. Jejich odstřel, který masivně narostl, stále nestačí stavy regulovat na alespoň trochu přijatelnou úroveň. Představa, že růst počtu černé zvěře ještě zrychlí, musí být pro zemědělce v řadě míst noční můrou. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
