Když hledáte, kde se vzal ten nápad s negativními úrokovými sazbami, nakonec skončíte v Argentině roku 1890 u jednoho obchodníka německého původu, jehož byznys byl těžce postižen tehdejší hospodářskou krizí. Do té doby rychle rostoucí jihoamerická země, v níž měli zejména investoři z Británie nainvestovány obrovské peníze, se meziročně propadla o 11 procent. Špatné investice v Argentině nejenže málem položily londýnskou banku Baring, ale hrozily přerůst do největší finanční krize své doby. Nakonec byla zažehnána společnou akcí ostatních bank, které se za Baring zaručily.
Silvio Gesell svůj byznys za oceánem předal bratrovi a vrátil se do Evropy, aby se stal barvitou postavou ekonomických dějin, když mimo jiné působil v roce 1919 přesně sedm kalendářních dní jako komisař pro finance v Bavorské republice rad, ale prvenství, pokud jde o záporné sazby, mu nikdo nevezme. Gesell byl se svými teoriemi nadlouho zapomenut, za velké hospodářské krize je oprášil John Maynard Keynes, ale pak bylo zase dlouho ticho až do velké finanční krize 2007 až 2009. Dnes má negativní základní sazby pět centrálních bank na světě.
Klub záporných
V první řadě Evropská centrální banka, o jejíž záporné sazbě na depozita přijímaná od komerčních bank (momentálně ve výši -0,5 procenta) se v odborných kruzích i laické veřejnosti diskutuje a často protestuje již od jejich zavedení v roce 2014. Daleko méně je známo, že sazbu -0,75 procenta mají i v Dánsku a Švýcarsku. Dánové mají sice vlastní měnu, dánskou korunu, ale pevně navázanou na euro, což kopírování ECB v podstatě vynucuje.
Čtěte také: Patologie moderní doby
Švýcarská národní banka se nejdřív pokoušela vyhnout tlakům na zpevnění švýcarského franku, oblíbeného to bezpečného přístavu v časech nejistoty, zavedením kurzového závazku. Způsobila tím mezi investory pořádný poprask a ani ukončení závazku v lednu 2015 se jí moc nepovedlo - frank opět skokově zpevnil, a tak proti deflaci a přílišnému zpevňování franku bojuje zápornými sazbami.
Japonská centrální banka je v oboru také maratoncem. Kdysi dynamická ekonomika, již zbytek světa sledoval s obdivem a Spojené státy s nemalými obavami, se na začátku 90. let dožila prasknutí spektakulárně nafouklých bublin (od akcií po nemovitosti), což po sobě zanechalo ohromný objem špatných úvěrů v komerčních bankách, často provázaných s dlužníky i v rámci finančních skupin.
Japonci tuto šlamastyku zkoušeli zamést pod koberec, neboť vláda velmi dlouho nechtěla riskovat politické důsledky záchrany bank z peněz daňových poplatníků, ale neměla k tomu vlastně ani odpovídající právní nástroje. Raději se pokoušela rozhýbat ekonomiku vládními výdaji do investičních projektů všeho druhu, od užitečných až po zcela nesmyslné. Růst se nedostavil, zato zadluženost vlády stoupla do stratosféry. K nulovým sazbám sáhla už před dvaceti lety a záporné číslo (momentálně -0,1 procenta) bude zanedlouho slavit čtvrté výročí.
Pětku doplňuje švédská Riksbank (-0,25 procenta), která má pověst „velkého inovátora“ mezi centrálními bankami - ač je nestarší centrální bankou na světě. Skutečně byla třeba první, která zavedla inflační cílení poté, co se fixní kurz švédské koruny ukázal jako neudržitelný a Švédsko přešlo na plovoucí kurz (1993).
Zrovna tak přišla Riksbank jako první s negativní depozitní sazbou v roce 2009 v rámci boje proti dopadům velké finanční krize a dnes, při dosažení inflačního cíle, velmi nízké zaměstnanosti a solidně šlapoucí ekonomiky přemýšlí, jak „normalizovat“. Jenomže zvedat sazby v situaci, kdy váš hlavní partner (eurozóna) dělá opak, není jen tak.
Švédi se například obávají, že by momentálně slabá švédská koruna (vůči euru i dolaru) mohla díky rozdílu v sazbách prudce zpevnit a ohrozit tím ekonomický růst. V téhle souvislosti stojí za to připomenout, že ČNB z těchto srovnání vychází velmi dobře - kurzový závazek, jakkoli dodnes vyvolává kontroverze, dokázala opustit, aniž by to ekonomikou nějak otřáslo, a sazby zvedla ke dvěma procentům. Co by za to v Riksbank dali.
Německo roste, Evropa také, všichni jsou v klidu. A to je problém, protože jen čekáme na další krizi. Čtěte více v komentáři Zcepenělí před hroznýšem
V ECB jsou depozitní sazby, za něž si ukládají komerční banky přebytečnou likviditu, záporné už od roku 2014 a i v hlavním proudu ekonomů se množí názory, že všechno má své meze. V říjnu na odvrácenou stranu záporných úrokových sazeb a masivních nákupů vládních i soukromých dluhopisů (kvantitativní uvolňování) Evropské centrální banky upozornilo v otevřeném dopise šest bývalých es centrálního bankovnictví v eurozóně. Pro Čechy je neznámějším z nich třiaosmdesátiletý německý makroekonom Otmar Issing, který byl historicky prvním hlavním ekonomem ECB.
Podle nich nebyla agresivní měnová politika ECB nijak zvlášť úspěšná v dosahování hlavního cíle (dvouprocentní inflace), zato měla nežádoucí důsledky. Jednak v podstatě suplovala roli vlád, které si zvykly na to, že nemusejí pod knutou finančních trhů přijímat bolestivé strukturální reformy (viz nepokoje kvůli reformě roztříštěného penzijního systému ve Francii), jednak vedla k bublinám na trhu nemovitostí včetně drahého nájemného (viz Berlín). Dalším negativním faktorem je velmi nízká ziskovost bankovního sektoru.
Dlužníci (včetně vlád) sice mají radost z nízkých sazeb a půjčovat si s negativním úrokem by se jim líbilo, ale hrubě by se to nelíbilo střadatelům. Záporné sazby z vkladů narážejí na praktickou bariéru -zejména domácnosti mohou svoje peníze vybrat a držet v hotovosti. Penzijní fondy, v nichž si v mnoha zemích lidé šetří na stáří, mají mizerné výnosy. Regulátor totiž fondy motivuje k tomu, aby investovaly bezpečně, což v případě klientů krátce před odchodem do důchodu znamená, že jejich fond musí držet velké množství aktiv ve formě vkladů u bank (s negativním výnosem), vládních dluhopisů (se záporným výnosem) nebo firemních dluhopisů s investičním ratingem (s téměř nulovým výnosem).
V praxi to znamená, že záporné sazby mají spornou účinnost a od určité hranice popírají původní účel svého zavedení - zvýšit sklon ke spotřebě a rozhýbat soukolí. Za určitých okolností u určitých skupin spíše zvyšují, než snižují sklon k úsporám, a řečeno s Otmarem Issingem spíše zajišťují „ochranu těžce zadlužených vlád před důsledky růstu úrokových sazeb“. Ani peníze zadarmo nejsou zadarmo.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
