Své o tom ví třeba Lawrence Summers, jeden z nejlepších amerických ekonomů své generace (narozen 1954), který se stal profesorem ekonomie na Harvardu, když mu ještě nebylo ani třicet. Prořízlá ústa a rychlá klávesnice přitom dovedly brilantnímu Summersovi velmi znepříjemnit život. Poprvé si vykoledoval upřímnou nenávist environmentalistů, když zkraje 90. let jako tehdejší viceprezident a hlavní ekonom Světové banky v důvěrném memorandu přesvědčoval své kolegy o tom, že mezinárodní obchod s odpady včetně těch nebezpečných „má perfektní ekonomickou logiku“. Později vysvětloval obhajobu obchodu s odpady a vývozu špinavých průmyslových odvětví do rozvojových zemí jako sarkastický příspěvek do intelektuální debaty, který byl vytržen z kontextu.
Samozřejmě že důvěrné se zázračně rychle stalo velmi veřejným, a uškodil si tím zhruba stejně jako o pár let později, kdy jako prezident Harvardu konstatoval, že malé zastoupení žen mezi vědeckými špičkami exaktních vědeckých a technických oborů může koneckonců souviset s tím, že na to „ženy nemají vlohy“. Dlužno dodat, že politické nekorektnosti a četným kontroverzním názorům navzdory má za sebou Summers hvězdnou akademickou i vládní kariéru, a profesorem ekonomie je na Harvardu dodnes.
Toxické vraky…
Tahle exkurze do akademické kuchyně ekonomů jen dokresluje, že mezinárodní obchod s odpady je super citlivé téma. Ještě relativně nejméně jsou tím zasaženy druhotné suroviny vyvážené do rozvojových zemí za účelem dalšího zpracování.
I přijímající země se na ně dívají jako na surovinový zdroj, přičemž v zemích s nízkými mzdovými náklady zaměstná jeho třídění a další využití hodně lidí - v zásadě nejde o nic jiného než o jeden z mnoha příkladů využití komparativních výhod. A tak vysloužilé námořní lodě končí na pobřeží u bangladéšského Čattagrámu, v pákistánském Gadani nebo indickém Alangu ve státě Gudžarát, kde je desetitisíce lidí rozřezávají autogeny a vytěží cokoli dále zpeněžitelného.
Lobbisté u popelnic. Zákon o nakládání s odpady budí obrovský rozruch už dekádu
Dlužno dodat, že i recyklace námořních lodí je nejen nebezpečná práce, ale na lodích je i spousta materiálů obsahujících toxické látky. Ty jsou schopny nejen vážně poškodit zdraví lidí, kteří s nimi přicházejí do styku, ale i zamořit půdu i povrchové a podzemní vodní zdroje. Přestože přeshraniční obchod s toxickými odpady je upravován četnými předpisy (například Basilejská konvence z roku 1989, ratifikovaná 166 státy), je jejich porušování velmi běžné. Jde však o lukrativní byznys, jehož zisky lákají organizovaný zločin, který dovede v sofistikovaném řetězci padělaných dokumentů přeměnit toxické odpady (obsahující nebezpečné chemikálie nebo těžké kovy) v nezávadné a zbavit se jich v některé chudé rozvojové zemi, kde úředníci mají za příslušný bakšiš jedno oko skleněné a druhé pevně přivřené.
… i toxické děti
Jaká je obrana? Jedna z cest je zákaz dovozu odpadu ze zahraničí, k čemuž v případě 24 různých druhů odpadů letos na Nový rok přikročila Čína. Ta přitom byla po čtyři desetiletí největším dovozcem odpadů na světě - od plastových lahví (v Číně končilo téměř devět milionů tun plastového odpadu ročně, včetně „petek“ z Česka) přes obrovské množství elektronického (často vysoce toxického) šrotu, papír, textil až po již zmíněné námořní lodě zpracované jako vsázka do tamních hutí.
Celá města se živila recyklací, například Gu-ju v jihočínské provincii Kuang-tung mělo pověst „největší skládky elektronického odpadu na světě“, přičemž úroveň nakládání s ním byla taková, že u 80 procent tamních dětí se našel v krvi zvýšený obsah toxického olova.
Podle čínských celních statistik vyústil lednový zákaz ve snížení dovozu odpadních materiálů v prvním čtvrtletí letošního roku o 54 procent. Politicky bylo domácí přijetí zákazu přijato kladně jako signál, že Čína už nebude „smetištěm pro cizinu“.
Toto rozhodnutí, ohlášené teprve loni v létě, ovšem dokonale zamotalo hlavu jeho producentům a exportérům - největším vývozcem odpadu nebo druhotných surovin k recyklaci byla Evropská unie, Spojené státy a Japonsko. Od té doby se hledají alternativní deponie - část odpadu se „umístila“ do jihovýchodní Asie, zemí jako Thajsko nebo Vietnam.
Otázka kam s ním a co s ním ještě dlouho nebude uspokojivě zodpovězena - minimální produkce odpadu a zodpovědné vy užití a likvidace toho, který vzniká, je zkrátka drahá. Summersovy zlé větičky, staré víc než čtvrt století, že pro chudé země může být dovoz odpadu cestou k ekonomickému rozvoji a zapojení se do mezinárodního obchodu, se tak mají čile k světu.
Přečtěte si také komentáře Miroslava Zámečníka:
Německý Autoland a hrozba protekcionismu
Regulace hypoték - před půstem hostina?
Zápisky z cesty na Severovýchod, díl II.
Italští magoři poznávají finanční svět
Nezaměstnanost a karenční lhůta: jak se to rýmuje?
Dohánění
Smíšené zpravodajské zboží
Mýtus o bohaté zemi chudých lidí
