Převáží-li snahy o bonusy nad morálními zásadami, obrátí se proti těm, jež je vyplácejí
Dnes jen málo věcí rozčiluje americké daňové poplatníky víc než obrovské prémie vyplácené ve firmách na Wall Streetu. Přesvědčení, že řízení a odměňování se ve finančním odvětví zásadně zvrhly, je obecně rozšířené. Je však třeba připomenout, že motivační odměny, jež nyní tvoří základ manažerských platů ve většině korporátního světa, minulá generace oslavovala jako zázrak ergonomiky. S jejich pomocí totiž dříve samolibí výkonní ředitelé s přesností laseru zaměřovali řízení firem k zářivé budoucnosti.
Nyní ze všech stran zaznívá, že prémie musejí být cílenější. To by sice mohlo zlepšit způsob, jímž jsou firmy či banky řízeny, ale pouze dočasně. Z výzkumů prováděných během 35 let vyplývá, že nevyhnutelnou závadou prémií je, že vždy zajistí to, za co zaplatíte, ale nikdy to nebude to, co chcete. Příčinou jsou prosté mechanismy. Jelikož to ani jinak být nemůže, vycházejí prémie ve většině případů z indexu toho, na čem záleží – například na zdravém korporátním vedení. To je snadno změřitelné. Takovým indexem produktivity je cena akcií. Časem však lidé, jejichž živobytí z takového indexu vychází, přijdou na to, jak data zmanipulovat. To způsobí, že se index stane mnohem méně spolehlivým barometrem. Pokud cena akcií ovlivňuje platy důvtipných lidí, pak ti najdou způsob, jak ji vyhnat nahoru, aniž by cokoli ve firmě zlepšili. V některých případech dokonce firmu poškozují.
Motivační bonusy nejen selhávají, ale často se obracejí proti těm, kteří je vyplácejí. Švýcarský ekonom Bruno Frey (z univerzity v Curychu) a Felix Oberholzer-Gee (z Harvardské ekonomické fakulty) dokázali, že je-li Švýcarům nabídnut významný finanční obnos výměnou za udělení souhlasu se skládkou toxického odpadu v jejich lokalitě, klesne ochota akceptovat podobné zařízení na polovinu. Uri Gneezy (ze správní rady manažerské fakulty Kalifornské univerzity v San Diegu) a Aldo Rustichini (z Minnesotské univerzity) zjistili, že začnou-li izraelské jesle udělovat rodičům, kteří své děti z nich vyzvedají pozdě, pokuty, naroste počet jejich pozdních příchodů. James Heyman (z Univerzity St. Thomas) a Dan Ariely (z Dukovy univerzity, Fuquaovy byznysové fakulty) dokázali, že nabízejí-li lidé kolemjdoucím na ulici symbolický poplatek za to, aby jim pomohli vystěhovat gauč z náklaďáku, je pravděpodobnost, že chodci přiloží ruku k dílu menší, než pokud jim nenabídnou nic.
Z těchto studií vyplývá, že prémie má tendenci vytěsňovat z rozhodovacího procesu morální dimenzi. Rodiče dětí navštěvujících zařízení předškolní výchovy vědí, že mají přijít včas, pokuty však považují za poplatek za službu přesčas. Jakmile se do popředí dostane otázka odměny, zeptají se Švýcaři i kolemjdoucí: „Co je v mém nejlepším zájmu?“ Otázka, již si kladou v případě, že jednu ze stran rovnice netvoří peníze, zní: „Jaká je moje povinnost vůči zemi a ostatním lidem?“ Nehledě na přetrvávající přesvědčení, že prémie jsou prostředkem umožňujícím působit pozitivně na chování lidí, nastává takřka bezvýhradně pravý opak.
Někdo by mohl argumentovat, že bankovnictví žádný morální rozměr, jejž by bylo možné vytěsnit, nemá. Bankéři měli odjakživa zájem rozmnožovat peníze a pravděpodobně tomu tak vždy bude. V minulosti si však bankéři dobře uvědomovali i své povinnosti. Zajímalo je, jak pomoci farmářům, aby včas dostali sadbu do země. Šlo jim o to, aby začínajícím firmám pomohli zahájit podnikání a úspěšným expandovat. Dělali si starosti, aby padesátiletí manželé měli dost prostředků na stáří a aby si třicátníci nebrali příliš vysoké hypotéky. Tito bankéři nebyli žádní světci, ale sloužili dvěma pánům: rentabilitě a veřejně prospěšné činnosti.
Domníváte-li se, že podobný způsob bankovnictví patří do dávno zapomenuté minulosti, vezměte v úvahu družstevní záložny a místní rozvojové banky. Mnohé z nich mají portfolia nadstandardních hypoték, jež zůstávají zisková. Hlavní příčina tkví v tom, že tyto instituce schvalují úvěry, jež si v účetních knihách hodlají skutečně ponechat. Nesnaží se je sekuritizovat – převádět do cenných papírů – nebo prodávat kvůli zvýšení zisků, aby dosáhli zpětné vazby ve formě vyšších ročních prémií. Právě tato praxe srazila světovou ekonomiku na kolena.
Na zasedání G20 v září Francie a Německo navrhly, aby byla zavedeny přísné limity pro platy manažerů ve finančních institucích. Americká administrativa zřídila post zvláštního pověřence pro regulaci manažerských odměn, takzvaného „výplatního cara“ (pay czar), jenž osekal odměny 136 vrcholných manažerů na polovinu. Absolutní částky vyplácené těmto vysoce postaveným manažerům však postrádají smysl. Většina lidí se chce chovat správně. Chtějí, aby jejich práce přinášela ostatním lidem užitek. Washington se nyní zaměřuje na reformy finančního odvětví. A mohl by se pokusit přesvědčit jeho hlavní hráče, aby se přeorientovali ze zneuctěné tradice vyplácení prémií na takové struktury bonifikace, jež nevymazávají morální dimenzi z rozhodovacího procesu lidí přijímajících zásadní rozhodnutí.
Barry Schwartz je profesorem psychologie na Swarthmore College. Je autorem knihy The Paradox of Choice: Why More Is Less (Paradox volby. Proč méně znamená více).
Copyrighted 2009 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Edita Jiráková
