Právo na svobodný přístup k informacím může být zneužíváno k nelegitimním účelům
Zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje podmínky, za nichž musejí státní orgány, územní samosprávné celky a další povinné subjekty poskytovat veřejnosti informace, jež se vztahují k jejich působnosti. Tento institut je nepochybně zcela klíčový pro veřejnou kontrolu výkonu státní moci.
Český zákon o svobodném přístupu k informacím nicméně umožňuje poskytovat daleko širší okruh informací, než je obvyklé ve většině ostatních evropských států. Ustanovení zákona, která stanoví důvody odepření poskytnutí požadované informace, navíc rozhodovací praxe soudů interpretuje velmi restriktivně. Důsledkem toho je přístup veřejnosti k informacím v českém právním řádu neobvykle široký. Tato skutečnost však může vést k závažným negativním jevům, které by neměly být přehlíženy.
Zákon o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje na poskytování informací, pokud jejich poskytování upravuje zvláštní zákon. Soudy v minulosti dospěly mimo jiné k závěru, že takovým zvláštním zákonem může být pouze taková norma, která obsahuje komplexní úpravu podmínek a provedení práva na informace. Takový test komplexnosti dle konstantní judikatury nesplňuje například zákon o veřejných zakázkách a celá řada dalších zákonů, z nichž mnohdy vyplývají omezení ohledně věcného či osobního rozsahu poskytování informací.
Pokud zvláštní zákony, které upravují specifické oblasti, obsahují zvláštní omezení rozsahu poskytování příslušných informací, pak by toto omezení mělo mít určitý smysl. Je absurdní, aby se určité subjekty, které podle příslušného zvláštního zákona nemají právo na poskytnutí určité informace, mohly požadovanou informaci dozvědět na základě obecného zákona o svobodném přístupu k informacím, který nereflektuje specifické situace upravené zvláštními zákony.
přihrávka pro kartely Pro příklad se zamysleme nad notoricky známým zákonem o veřejných zakázkách, který upravuje, jaké informace a v jakém časovém okamžiku poskytuje zadavatel soutěžitelům a veřejnosti. Soudy se však ve svém rozhodování ohledně poskytování informací týkajících se veřejných zakázek nechaly unést názorem, že veřejnost má v podstatě právo na jakékoli informace týkající se zadávacího řízení, aniž by se jakkoli zamyslely nad možnými následky takového rozhodnutí.
Faktickým důsledkem takového rozhodnutí může být prohlubování a usnadnění tzv. bid riggingu, tedy kartelových dohod uzavřených mezi uchazeči o veřejnou zakázku, jejichž cílem zpravidla bývá narušení soutěžního prostředí mezi konkurenty a získávání veřejných zakázek za vyšší nabídkové ceny. Na každé škole ekonomického směru se studenti učí, že transparentnost trhu a dostupnost informací zvyšují pravděpodobnost vzniku a zachování kartelového jednání, protože jednotliví soutěžitelé mají přehled o tom, zda ostatní konkurenti kartelovou dohodu dodržují, či nikoli. Tato skutečnost snižuje užitek konkurenta z porušení kartelové dohody, pro konkurenty je pak výhodnější dodržovat kartelové dohody.
Sám Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v pokynech pro boj proti bid riggingu doporučuje v zadávacím řízení například snížit komunikaci mezi uchazeči a vyhnout se uveřejnění citlivých informací (včetně nabídek), které utvoření bid riggingových schémat může usnadnit. Soudy ale navzdory doporučení ÚOHS nutí zadavatele zpřístupňovat v podstatě všechny informace. Firmy z mnoha odvětví nepochybně takovým rozsudkům tleskají.
Nerovnost zbraní Dalším problematickým případem je poskytování informací, které mohou mít vliv na výsledek sporu mezi veřejnoprávním a soukromoprávním subjektem. Ze strany soudících se subjektů často bývá požadováno poskytnutí detailů ohledně právního či jiného odborného poradenství veřejnoprávnímu subjektu, což dává soukromému subjektu v konkrétním sporu nepřiměřenou výhodu. Není přitom výjimkou, že takto poskytnuté informace putují do daňových rájů, v nichž mají sídlo jednotlivé společnosti skupující pohledávky, které jsou předmětem sporu. Taková informační výhoda na straně nestátního subjektu pak často může tomuto subjektu přinést výhru, jíž by jinak nedosáhl, a ve svém důsledku vést k úniku prostředků z veřejných rozpočtů. Není v zájmu veřejnoprávních institucí ani daňových poplatníků takové informace poskytovat.
Je načase, aby se při rozhodování o právu na poskytování informací začala vážit na jedné straně potřeba kontroly státní moci veřejností a na straně druhé negativní důsledky zveřejnění určitých informací. K tomu však prozatím nedochází. Doufejme, že se to brzy změní.
O autorovi| Pavel Gonda, advokát, Weil, Gotshal & Manges
