OHOL A BĚŽ

Snad už poslední holič s bankovní licencí přistoupil k českému daňovému poplatníkovi a není úniku. Zase se bude platit za neúspěšná rozhodnutí bankéřů a zase to bude v miliardách. Odhady zasvěcených hovoří o čistém dopadu na státní rozpočet v nejlepším případě na úrovni kolem dvaceti miliard korun.

Po zkušenostech s Komerční bankou a Českou spořitelnou tahle suma sice neohromí, ale vzhledem k tomu, že jde o sanaci zcela soukromé Investiční a Poštovní banky, vyvolá jistě vzedmutí emocí.

Lidé z IPB i z Nomury rádi opakují, že jejich peněžní ústav trpí nerovným přístupem státu a narušuje se konkurenční prostředí, když polostátní banky dostávají štědré dotace a oni dosud jen utírali ústa. Na druhou stranu, když před nepříliš dávnou dobou kupovali Japonci akcie IPB, zaplatili částku téměř stejnou, jakou stát dostal při prodeji Karlovarské Becherovky. Ani další investice do banky nebyly nijak závratné a zaručeně neobstojí ve srovnání s tím, co ze získaného portfolia už zahraniční investor dokázal fruktifikovat. České pivo, za něž Nomura už inkasovala dvaadvacet miliard korun a dalších deset by snad ještě měla dostat, je největším a nejznámějším případem. Prodávající přitom doufali, že renomovaná světová investiční banka dokáže zkvalitnit řízení v IPB, minimalizovat rizika doutnající v jejím portfoliu a ozdraví ji tak, aby při očekávaném prodeji ještě vydělala. Zůstalo u té snahy vydělat. Je zjevné, že

Nomura odmítá jakýkoli svůj podíl na ozdravných opatřeních v bance, v níž vlastní 46 procent akcií, a tlačí velmi intenzivně na stát, aby svou masivní finanční účastí umožnil odchod se ctí.

Po pravdě řečeno jsou nerovné podmínky na bankovním trhu po sanaci Komerční banky a spořitelny realitou. Na dírách v IPB se jistě podílí ne vždy úspěšná agresivní strategie, po níž zůstaly zplundrované podniky generující rizika i pro ostatní hráče na českém finančním trhu. Jenže nelze zamlčovat, že pod bělostnými volány naší první bankovní dámy se nakonec našly ne zrovna hygienické spodničky, jejichž praním se nyní zabývá policie, a legitimita sanování těchto operací je srovnatelná s legitimitou sanování soukromé a mnohými nenáviděné banky.

Vše je už fakticky rozhodnuto. Pomáhat se bude. Jenže někdo musí nést kůži na trh. Politická odpovědnost přitom v tomto případě může pěkně pálit. Možná právě proto by premiér Zeman rád sanoval až státní banku a vůbec mu není proti mysli ani vyhlášení nucené správy (viz str. 30). Byl by to projev politické odvahy, kdyby odpovědnost, ale i náklady nesl ten, kdo nucenou správu vyhlásí. Tedy guvernér Tošovský. Tomu se však nechce strkat hlavu do oprátky. Jednak má smutnou zkušenost s Agrobankou, kdy se ukázalo, že náklady nakonec byly enormně vysoké, a právní potíže se řeší dodnes. Navíc by tak fakticky nabídl politikům vlastní hlavu jako oběť na usmíření veřejnosti, které miliardové výdaje na záchranu bank už lezou krkem. A po pravdě řečeno, Zeman takovou hlavu na talíři s citronkem v puse potřebuje jako sůl. Vždyť to není tak dávno, kdy křičel, že nedá bankám ani korunu tak hlasitě, že to nepřeslechl nikdo od Aše do Lanžhota, a pak platil a platil a platil…

Nyní je otázkou, zda je Zemanovu smluvně opozičnímu partneru Klausovi bližší lákavá představa pomsty na guvernérovi, který ho shodil z premiérské židle, či jeho odpor k razantnímu zásahu regulátora v IPB, před nímž několikrát varoval. Každopádně jako nejpřijatelnější a nejlevnější postup se jeví sanace IPB spolu s jejím současným prodejem serióznímu a renomovanému investorovi. Tato varianta by měla získat přednost, i přestože nese určitá politická rizika.