Japonští byznysmeni si zvykli v zimě své kanceláře přetápět a v létě naopak značně klimatizovat, protože celý rok chodí v tom samém: v obleku. Zejména v Tokiu, kde v létě dosahují teploty pětatřiceti stupňů při osmdesátiprocentní vlhkosti vzduchu, se v polyesterovém saku s kravatou dá stěží přežít. Kanceláře, obchody i vagony metra se ale klimatizují natolik, že ženám nezbývá, než si vzít i v létě svetr. Některé office ladies si dokonce k počítači berou deku. Japonské budovy nemají téměř žádnou izolaci či přirozenou ventilaci, topení nebo chlazení zajišťují jednotlivé klimatizační přístroje, které foukají studený, nebo horký vzduch podle ročního období. Efekt je podobný puštěnému fénu nebo otevřené ledničce a spotřeba energie šílená.
Japonská vláda chce zřejmě napravit svou pověst konzumentů ohrožených druhů velryb a iniciuje programy, které mají pomoci životnímu prostředí. Bývalé císařské město Kjótó se stalo synonymem pro často skloňovaný protokol, v jehož rámci se i japonský premiér Džuničiró Koizumi stal lídrem týmu Minus 6 %. Úkolem týmu je omezení produkce plynů způsobujících skleníkový efekt o šest procent, což slibuje zpomalení globálního oteplování. A toho chce ministryně Koike dosáhnout také „módní“ osvětou. Byznysmenům doporučí, aby si toho v létě oblékali méně a v zimě zase více.
Japonská společnost je v otázce veřejného obrazu a sociálních pravidel značně rigidní, takže pokud společenský úzus velí, že byznysmen má mít na sobě oblek a kravatu, bude mít na sobě sako každý, i kdyby bylo padesát stupňů. Na obchodní jednání s Japonci si například musíte vzít pouze tmavomodrý, černý či šedý oblek s bílou košilí – jiné barvy jsou nepřípustné. Stejně tak je to s módními trendy, které na nějaké změny teplot nehledí: jakmile podle kalendáře začne podzim, Japonky nazují kozačky a zahalí se do kožešinky, i když je ještě pětadvacet stupňů. Japonci jsou přitom trénovaní v otužování už od dětství: do školy chodí v uniformách, které jsou – podobně jako obleky – stejné pro všechna roční období. Středoškolačky proto vidíte celý rok v podkolenkách se sukní vyrolovanou nahoru, až by módní odborník nazval výsledek mikrosukní. „Proč si žádná středoškolačka nevezme punčocháče, i když pomalu mrzne?“ zeptala jsem se jejich učitelky Juki Akino. „Prý to není sexy, punčocháče nosí tak akorát důchodkyně. Viděla jsem, že pokud je opravdu zima, berou si školačky pod sukni školní tepláky – to se teď nosí.“
Prolomit bariéru společenské konvence a stát se trendsetterem je v Japonsku těžší než kdekoliv jinde. Vyzkoušel si to i jeden z nejuznávanějších současných byznysmenů, Takafumi Horie, zakladatel společnosti Livedoor. Teprve dvaatřicetiletý mladík vybudoval jednu z největších IT firem, které v módní čtvrti Roppongi postavil honosné sídlo. Na jednání však odmítal chodit v obleku s kravatou a nosil tričko, za což si vysloužil obdiv mladých, ale také neúctu starších Japonců. Americký trend, kdy IT manažeři natolik prosluli svou nonkonformitou, propagovanou ostentativním oblékáním flanelové košile, se zatím v Japonsku nechytá.
Napomáhá mu však paradoxně právě zástupkyně toho nejrigidnějšího, co v Japonsku existuje – vlády. Juriko Koike ve své kampani CoolBiz pro léto a WarmBiz v zimě letošního roku slibuje úsporu energie a zlepšení životního prostředí pomocí módy se zdravým rozumem. „Když si v létě nevezmete kravatu, nebude vám takové horko a nemusíte si pouštět tolik klimatizace,“ tvrdila Koike na jaře. O pár měsíců později si za to vysloužila tvrdou kritiku ze strany výrobců kravat. Mezitím nastala zima a kravaty se zase prodávat začaly, ačkoli od mrazu opravdu neuchrání.
Koike se zdá být úspěšná, podle novináře Masahira Suzukiho zná kampaň CoolBiz/WarmBiz téměř každý – oficiální údaje uvádějí 116 539 jednotlivců, 3052 společností a 487 organizací, které se programu s heslem „Staň se součástí týmu lidí“ účastní. Podle japonského ministerstva životního prostředí zná „Casual Summer Outfit“ až 94,9 procenta byznysmenů a během srpna 2005 se díky kampani CoolBiz ušetřilo 210 milionů kWh, což představuje 79 tisíc tun emisí CO2 vyprodukovaných během výroby energie. Bez přihlédnutí k názoru výrobců kravat se ministerstvo pyšní, že kampaň přinesla ekonomický efekt 600 miliard jenů, tedy asi 133 miliard korun.
Koike ovšem neřeší vedlejší efekt spotřeby nového, „chytrého“ zboží: co se starým oblečením? Nadměrná produkce jakéhokoliv oblečení nutně vede k dalším ekologickým problémům. V Japonsku navíc neexistují second-handy ani žádná speciální místa či boxy pro recyklaci oděvů. Oblečení, ale i deky či boty končí společně s dalšími odpadky v běžných popelnicích.
Aktuální zimní kampaň WarmBiz lidem radí, aby si místnosti vytápěli pouze na dvacet stupňů, a když je jim zima, aby si vzali něco teplejšího na sebe a nespoléhali na vytápění. Zároveň podporuje konkrétní produkty a technologie, jež pomohou zlepšit pracovní styl bez závislosti na topení. Zcela určitě mezi ně bude patřit i vyhřívaná podprsenka, kterou přestavil výrobce spodního prádla Triumph. Obsahuje gelové vycpávky, které lze ohřát v mikrovlnné troubě či teplé vodě. Vzhledem k tomu, že většina japonských domácností vlastní elektricky vyhřívané sedátko na toaletě, dá se očekávat, že by se mohly uchytit i vyhřívané podprsenky. Zvlášť, když je bude propagovat paní ministryně osobně.
