Ohrožená směrnice o vysílání pracovníků

Je třeba nepřipustit zpochybnění jedné z mála skutečných svobod Evropské unie

Příští rok uplyne sedmileté přechodné období pro volný pohyb pracovních sil v Evropské unii. Jeden z mála jejích liberálních konceptů však má být znovu zpochybněn. Protekcionisté se již delší dobu zaměřují na směrnice č. 96/71 o vysílání pracovníků. Znovu se otvírá otázka, čím chceme, aby evropský integrační projekt byl. Zda prostředkem k ekonomické liberalizaci, nebo politickým cílem o sobě.

Případy Viking, Laval a Rüffert

Směrnice věcně vychází z konceptu volného pohybu pracovních sil v EU – proto paralela s přechodným obdobím, jež se vztahuje i na Česko. Sama jej však neuskuteční. Pracovník pouze „po omezenou dobu vykonává práci na území jiného členského státu EU, než ve kterém obvykle pracuje“. Norma by měla garantovat, že v hostitelské zemi nebudou zahraniční firmy provádět sociální dumping. Definuje proto „minimální standardy“ pro například maximální délku pracovní doby, minimální dobu odpočinku, délku dovolené, minimální mzdu, ochranu zdraví, bezpečnosti či hygieny při práci.
Na první pohled „neprůstřelný“ výčet narušují výjimky ve směrnici a dlouhodobě konzistentní postoj Soudního dvora EU. Ten tvrdí, že sociální ochrana pracovníků nesmí získat vrchu nad čtyřmi svobodami EU – volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu. V případě Viking – C-438/05 – rozhodl, že odbory nemohou bránit přesunu podnikatelských aktivit z jedné členské země EU do druhé, z Finska do Estonska, kvůli nižším mzdovým nákladům. V případě Laval – C 341/05 – vystoupil proti požadavku, aby místní švédské odbory mohly nutit lotyšskou firmu vysílající pracovníky přijímat švédské kolektivní dohody o mzdách. A v případě Rüffert – C-346/06 – podpořil polskou stavební firmu, jež měla zakázku v Německu, aby mohla svým polským zaměstnancům platit jen 46,5 procenta minimální mzdy uplatňované na německé pracovníky v Dolním Sasku.

Faktor Barroso

V debatě, jež vede od konce roku 2007, jsou na jedné straně zastánci tuhé sociální ochrany, jež by měla za každou cenu zohledňovat zaměstnance, na druhé ti, kdo evropskou integraci dosud považují především za ekonomický projekt. Nový impuls dal diskusi loni v září předseda Evropské komise (EK) José Manuel Barroso, kdy před nerozhodnutými socialistickými europoslanci usiloval o obnovení mandátu. Slíbil jim, že namísto čekání na další rozsudek Soudního dvora EU „je odhodlán bojovat proti sociálnímu dumpingu v Evropě bez ohledu na jeho formu“. Tedy že se zasadí o revizi současné směrnice, aby kromě meritorních změn – zpřísnění – doznala i formálních. A vzala na sebe formu přímo aplikovaného nařízení, jež členským státům EU znemožní provádět vlastní právní úpravy. Byl to chytrý tah.
Obava, že se po uplynutí přechodného období pro volný pohyb pracovních sil v EU znovu objeví strašák „polského instalatéra“ ruinujícího západoevropský sociální stát byla natolik velká, že Barrosovi stačilo najít v unijním právním řádu srovnatelně symbolický pseudoproblém a prohlásit, že to tak nenechá. A znovuzvolení měl jisté.

Čtyři argumenty

V současnosti jde o to, kdy bude předložen konkrétní legislativní návrh a jaké budou jeho parametry. Jisté je, že předložen bude. Otázka vysílání pracovníků je v pracovním programu EK na rok 2010 označena jako „potenciálně strategická“. Jaké věcné argumenty by měly zaznít, aby se revizi předmětné směrnice nepodařilo prosadit?
Prvním je, že současná norma stačí, což je patrné z jejích „minimálních standardů“. To, že jich nebyly dotyčné členské státy EU schopny využít a nastavit prováděcí předpisy ve svůj prospěch, je jejich chyba. Není náhodou, že revizi takřka výlučně podporují představitelé starých členských zemí EU. Mají totiž výrazně vyšší náklady na pracovní sílu než státy, o které se EU rozšířila v letech 2004 a 2007. Druhým, že rozsudky Soudního dvora EU nejsou precedenty, protože se týkají výhradně konkrétních případů. To, že zastánci revize na jejich základě projektují trudnou budoucnost „obyčejných zaměstnanců“ v EU, je v lepším případě usvědčuje z neznalosti, v horším z pokrytectví. Kdykoli totiž Soudní dvůr EU rozhodne v jejich prospěch, kritiku, že na daném základě vznikne precedent, odmítají tvrzením, že unijní právo není precedenčním.
Třetí argument spočívá v tom, že nová norma nemusí současné nedostatky napravit. Směrnice prý nebrání, aby byly v zemích s nižšími náklady na pracovní sílu zakládány takzvané letter-box companies – firmy, jež se snaží obcházet standardy své země tím, že formálně působí v zahraničí a zaměstnance do ní „vysílají“. Obdobná výtka bývá spojována i s procesem zadávání subdodávek na zpravidla rozsáhlejší projekty. Údajně je znejasněna odpovědnost zaměstnavatele za dodržování práv zaměstnanců.
Ani jeden z těchto argumentů však nebere v úvahu, že nikoli neobvyklým důsledkem zpřísňování legislativy, a unijní zejména, bývá buď to, že přestane být používána – bude omezeno vysílání pracovníků – nebo to, že začne být obcházena – vysílaní pracovníci na tom budou ve výsledku hůře.

Oprávněný pocit

Byla-li by nová norma definována jako nařízení, bylo by nejen znemožněno přijmout odpovídající národní prováděcí předpisy. Podnikatelské subjekty z nových členských zemí EU by také pozbyly možnost využívat komparativní výhody – kvalitní práce prováděné při nižších nákladech. Nehledě na politický rozměr. I v Česku by po uplynutí přechodného období pro volný pohyb pracovních sil mohl vzniknout oprávněný pocit, že snahou EU je spíše bariéry budovat než bourat.
Má-li mít směrnice o vysílání pracovníků smysl, bylo by nejlepší k současné normě nanejvýš přijmout nezávazné stanovisko, jak ji interpretovat, aby plnila svůj účel. Jakýkoli odvážnější zásah potvrdí notoricky známé tvrzení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Situace

Směrnice č. 96/71 o vysílání pracovníků vychází z konceptu volného pohybu pracovních sil v EU. Sama jej však neuskuteční.
Norma by měla garantovat, že v hostitelské zemi nebudou zahraniční firmy provádět sociální dumping. Definuje proto „minimální standardy“ pro například maximální délku pracovní doby, minimální dobu odpočinku, délku dovolené, minimální mzdu, ochranu zdraví, bezpečnost či hygienu při práci.

Souvislosti

Byla-li by nová norma definována jako nařízení, bylo by nejen znemožněno přijmout odpovídající národní prováděcí předpisy. Podnikatelské subjekty z nových členských zemí EU by také pozbyly možnost využívat komparativní výhody – kvalitní práce prováděné při nižších nákladech.
Nehledě na politický rozměr.