Ministři financí eurozóny se koncem předminulého týdne dohodli na společné pomoci zadluženému Řecku. Země si bude moci půjčovat peníze za nižší úrokové sazby, než jaké jsou na mezinárodním trhu. Na letošní rok mohou Atény počítat s částkou až 30 miliard eur, přičemž úroková sazba u tříletých úvěrů by činila asi pět procent. Řecko zatím možnosti čerpat půjčku nevyužilo a snaží se prodávat vlastní dluhopisy i za cenu vysokých úroků. Napjatá situace přetrvává a do problémů se dostávají i řecké banky, jejichž angažovanost na Balkáně může destabilizovat celý region.
Další ohnisko krize
Čtyři největší banky a spořitelny už musely požádat o pomoc řeckou vládu. Žádají okamžitý přístup k dluhopisům, které bere do zástavy Evropská centrální banka (ECB), aby si mohly půjčovat peníze přímo od ní. I přes mírně pozitivní vývoj posledních dní (dohoda zemí eurozóny a možnost půjčky od Mezinárodního měnového fondu) Řekové balí finanční kufry a stěhují úspory do zahraničí. Jen během ledna a února letošního roku zmizely z řeckých bank do ciziny vklady ve výši přes deset miliard eur, což je zhruba 4,5 procenta úložek tamního bankovního systému. Vzniká samozřejmě akutní nebezpečí divokého runu na banky, což by skončilo bezprostředním bankrotem země a pravděpodobně i odchodem z eurozóny. Jenže to není vše. Pád Řecka by tvrdě zasáhl státy na Balkáně, čímž by vzniklo nové ohnisko další krize.
Expanze z vlastních úspor
Vysoká účast řeckých bank na Balkáně je dána historickými, geografickými i kulturními vazbami Atén na tento region. Po pádu komunismu se Západ vrhl na postkomunistické země. Rakousko a Itálie si rozdělily vliv ve střední Evropě a usilovaly o získání balkánských trhů. Severské státy se naopak etablovaly v Pobaltí. Řecko bylo vždy svým způsobem v izolaci. Do Afriky je daleko, do Turecka Řekové nemohou, jediná cesta vede na sever. Vzhledem k ekonomické zaostalosti regionu se však při expanzi nemohly řecké banky spoléhat na financování z místních vkladů. Proto musely financovat vstup svých dcer na Balkán operacemi na mezinárodních trzích a také pomocí vlastních úspor. Důsledkem je, že dnes má mnoho řeckých bank na Balkáně nevyvážený poměr úvěrů ke vkladům, dosahující hodnoty až dvou set procent. To znamená, že na každý dolar, který byl do banky uložen, banka půjčila dolary dva a svou úvěrovou aktivitu financuje dluhem. Přitom evropské bankovní standardy uvádějí, že cokoliv nad 150 procent znamená, že banka půjčuje vysoce riskantně. Agresivní expanze vedla řecké banky k tomu, že nabízely půjčky v eurech a švýcarských francích, jejichž úročení bylo podstatně nižší než v případě lokálních měn. Čtyři největší řecké banky ovládly třicet procent trhu v Bulharsku, šestnáct procent v Srbsku a zhruba deset procent v Rumunsku. Do této situace přišla v roce 2008 krize.
Sbohem peníze
Balkánské měny se prudce propadly s tím, jak se investoři odvraceli od rizika. Cena úvěrů denominovaných v eurech nebo francích dramaticky vzrostla. Řecké banky své pobočky na Balkáně podporovaly, jenže nynější situace na domácím trhu jim tyto aktivity v podstatě znemožnila. Dcery jsou nyní na přísunu kapitálu z Řecka zcela závislé, a pokud jim jej mateřské banky nebudou schopny rychle opatřit na mezinárodních trzích nebo jeho cena vlivem snížení ratingu příliš vzroste, čeká zejména Bulharsko vážný problém. Celková řecká angažovanost v regionu dosahuje přibližně sedmdesáti miliard eur. Hrozí, že balkánské pobočky stáhnou své řecké matky ke dnu. Může se však stát, že Řekové své balkánské investice odepíšou, což by mělo dramatický vliv na vývoj tamních ekonomik. Zadlužení Bulharska a Rumunska by vzrostlo a přijetí společné měny v obou zemích by bylo v nedohlednu. Bohužel, do jisté míry se tomuto scénáři nepůjde vyhnout ani v nejoptimističtější možné alternativě. Jakmile se (pokud vůbec) Řecko dostane z krize, bude potřebovat své banky a jejich úvěrovou kapacitu především doma. To ještě prodlouží dobu, během níž zůstanou penězovody směrem k balkánským dcerám na suchu. (O problémech Řecka také viz s. 70.)
