Reorganizace problémové firmy dává smysl pro všechny zúčastněné strany
Už z insolvenčního návrhu z letošního května bylo zřejmé, že věřitelé OKD nemohou počítat s vysokou návratností svých pohledávek. Dlužník v něm konstatoval, že hodnota jeho majetku nepřesahuje sedm miliard korun, „konkrétně 6 748 568 000 Kč“. Zároveň ale uvedl, že předpokládaná výše závazků týkajících se útlumu hornické činnosti dosáhne přibližně 5,751 miliardy korun. Mezi majetkem a budoucími nutnými výdaji na útlum je rozdíl zhruba miliarda korun. Vnímavější čtenář se tedy ve veřejně přístupném Insolvenčním rejstříku mohl dočíst, co čeká věřitele a s jakou výtěžností svých pohledávek může počítat.
Zbytek je mediální pěna dní, kterou samozřejmě opepří každý spor mezi správcem a věřiteli, zejména když jde o opticky velkou sumu, za níž stojí mocné zahraniční finanční instituce. Vypadá to skoro jako gladiátorský souboj, je to vděčné, vždycky se najde někdo vyhrožující mezinárodní arbitráží… Ale z ekonomického hlediska jde o něco jiného.
A pro velmi vysoké procento přihlášených pohledávek platí, že mají charakter „zapuštěných nákladů“. Tak se říká penězům utraceným v minulosti, které nelze získat zpátky. Proč ale téměř všichni věřitelé minulý čtvrtek hlasovali pro reorganizaci? Jakou to má logiku, když existují „zapuštěné náklady“? Velmi dobrou, protože co bylo, bylo. A hlasovalo se o tom, co bude.
Na rozdíl od konkurzu jim zůstává naděje, že provoz bude pokračovat a pohledávky z nového byznysu musí OKD ze zákona hradit průběžně a v plné výši, i díky úvěrovému rámci od státem ovládané společnosti Prisko. Pro dodavatele, kteří často nemají za OKD náhradu, je rozdíl mezi budoucími nulovými tržbami v konkurzu a miliardovými tržbami, které vynese postupný útlum, docela přesvědčivým argumentem, jakkoli je odpis minulých pohledávek bolestný. Zaměstnanci jsou na tom stejně.
Při reorganizaci sází OKD na oživení cen uhlí a hlavně na to, že se v rámci vyjednávání o reorganizačním plánu dohodne se státem na převzetí. Protože i kdyby ceny koksovatelného uhlí ve světě stouply do roku 2023 o 30 procent a energetického uhlí o sedm procent, stejně by si společnost OKD nevydělala o mnoho víc než polovinu (56 procent) peněz na odstupné pro zaměstnance, kteří budou muset v rámci útlumu odejít, na technickou likvidaci uzavíraných dolů a další výdaje, které mají přednost před pohledávkami. I za poměrně optimistických předpokladů OKD nepředpokládá, že by „starý dluh“ mohl být uspokojen z více než 2,5 procenta. Jinak řečeno, 97,5 procenta se odepíše.
Zbývá odpovědět, proč stát OKD půjčuje a proč asi převezme náklady na útlum.
U té úvěrové linky na 700 milionů je to docela jednoduché - je velmi slušně zajištěná. I kdyby OKD nakonec skončilo v konkurzu, je Prisko, a. s., jako věřitel první na řadě. A tady stát neprodělá, protože dostane zaplaceno z rozprodeje zástav. Stát také z definice na sebe v těchto situacích bere všechny negativní externality, ať už v podobě vyplácení podpor v nezaměstnanosti, nebo převzetí nákladů na likvidaci dolů. Takže pokud mu reorganizace dává nějakou šanci, že náklady, jimž se nevyhne, budou rozloženy v čase, a že oproti nim několik let poběží výnosy v podobě daní z příjmů, spotřebních daní, DPH a sociálního pojistného a netto rozdíl mezi sumou vybraného a sumou toho, co tak jako tak zaplatí, zůstane kladný, má cenu do toho jít.
Když pochopíte, proč 99 procent privátních věřitelů hlasovalo pro reorganizaci, i když v lepším případě dostanou za své přihlášené pohledávky 2,5 procenta, pak není těžké pochopit ani to, proč je reorganizace pro stát výhodnější než konkurz. Připouštím, že znám inženýry ekonomie, kteří v praktickém rozhodování konceptu zapuštěných nákladů nerozumějí, ale to je ve stejné míře ostuda těch, kdo jim dali diplom. •
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
