Slovinci zavedou euro, Pobaltí má pocit nespravedlnosti
Hranice evropské měnové unie jsou uzavřenější, než si mnozí mysleli. Slovincům sice eurozóna pootevřela okénko, před snaživými Litevci a Estonci ho však rychle přibouchla. Zatímco ve Slovinsku budou platit eurem od začátku příštího roku, ostatní nové členské země Evropské unie si budou muset počkat. Někteří možná pouhý rok, ale řada z nich včetně Česka ještě několik let.
Když dvě klíčové instituce - Evropská komise a Evropská centrální banka (ECB) - oznamovaly svůj verdikt, nebraly ohled na riziko, že je leckdo bude obviňovat z nespravedlivého přístupu. V době, kdy se euro před sedmi lety zavádělo, EU vykládala některá kritéria pro vstup do měnové unie velmi benevolentně. Na nováčky je však nyní mimořádně přísná. Estonci to poznali už dříve, na verdikt Evropské komise nečekali a svých ambicí zavést euro od příštího roku se vzdali sami. V Bruselu je za to pochválili. Litevci, kteří plní maastrichtská kritéria pro zavedení eura lépe než mnozí současní členové eurozóny, však bojují dál. Možná se pokusí zvrátit nepříznivé rozhodnutí na červnovém summitu hlav států a vlád členských zemí. Moc šancí ovšem nemají. V případě Slovinska se naopak potvrzení kladného verdiktu členskými zeměmi považuje za pouhou formalitu.
Litevci dle Bruselu nesplnili jediné kritérium, které se týká výše inflace. Růst cen v této pobaltské republice přitom nebyl nijak dramatický. Příslušný index, vypočtený jako průměrná inflace v předchozích dvanácti měsících (do března), činil v této zemi 2,7 procenta. Stropní hranice, určená na základě maastrichtského kritéria, byla na úrovni 2,63 procenta. Rozdíl tedy činil necelou desetinu procentního bodu! Litva má přitom nižší inflaci než třeba Španělsko, Řecko či Lucembursko, v nichž se eurem vesele platí. V kritériích, jež se týkají veřejných financí, pak Litevci snadno strčí do kapsy i řadu dalších současných členů „eurolandu“.
Nechtějte logiku.
Postup vůči Litvě vyvolává podezření, že za vším stojí snaha Evropské unie reagovat na nálady části veřejnosti v západní Evropě. Někteří Západoevropané vidí v nedávném rozšíření EU ohrožení vlastní životní úrovně. Politici se mohou obávat, že by se jim přílišná vstřícnost vůči střední a východní Evropě mohla vymstít na domácí politické scéně. Odmítavé rozhodnutí ohledně Litvy navíc přišlo v době, kdy Brusel odložil rozhodnutí o tom, zda v příštím roce do EU vstoupí Bulhaři a Rumuni.
Pochybnosti pak posiluje i to, jak v Bruselu a Frankfurtu (sídle ECB) lpí na zastaralém inflačním kritériu. Nejenže trvají na pravidlu, které bylo určené pro jinou dobu devadesátých let a jiné státy, ale navíc ho vykládají tím nejpřísnějším způsobem v rozporu s logickým ekonomickým uvažováním. Hranice pro přijatelnou výši inflace se odvíjí od průměrné hodnoty tří zemí s nejnižším růstem cen v Evropské unii, kterou nesmí překračovat o více než 1,5 procentního bodu. Do výpočtu jsou tedy zahrnuty i údaje ze zemí jako Švédsko či Polsko, jež vůbec nejsou členy eurozóny. Tento postup zpochybnil na nedávné konferenci o euru v Linci dokonce i Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér, který je navíc nejvyšším politickým představitelem zemí eurozóny. Logika takového výpočtu je pochybná i v tom, že za „vzorové“ jsou považovány země, v nichž je růst cen až příliš nízký i podle měřítek ECB.
Navíc je evidentní, že umělé stlačování inflace v zemích s vysokým hospodářským růstem by bylo ekonomicky škodlivé. Litva je vlastně trestána za svůj velmi solidní, více než sedmiprocentní růst hrubého domácího produktu. Hospodářský růst Estonska pak loni činil téměř deset procent, takže ani tamní čtyřprocentní inflace v tomto světle nevypadá vůbec tragicky.
Cimrman z Bruselu.
Také evropský komisař Joaquín Almunia, který obhajuje současný způsob hodnocení maastrichtských kritérií, má nicméně po ruce některé silné argumenty. „Můžeme se nad některými kritérii podivovat, akademická diskuse o nich může být zajímavá, ale nemůžeme je měnit,“ prohlásil komisař trochu cimrmanovsky na konferenci v rakouském Linci. Almunia trvá na přesném dodržování smlouvy o Evropské unii a vše nasvědčuje tomu, že on sám nehodlá nikomu nadržovat. Výtky, že EU dříve ustupovala Francii, Německu či jiným zemím, jež porušovaly podmínky maastrichtské smlouvy či pozdějšího paktu stability, nepadají přímo na Almuniovu hlavu. Lze to brát i tak, že se tento španělský politik na rozdíl od jiných snaží v Bruselu prosadit striktní dodržování pravidel „padni komu padni“. Kdyby přimhouřil oči v litevském případě, mohl by se dočkat nekonečných snah dalších zemí obejít stanovené podmínky.
Brusel navíc upozorňuje, že nestačí splnit kritérium v daném okamžiku. Komise nyní předpokládá, že litevská inflace během letošního roku vzroste. Kuloární informace z Bruselu naznačují, že ani litevský přístup nebyl nejčistší. Litevci se údajně snažili o to, aby EU vydala svůj verdikt právě nyní, ještě předtím, než inflace zase povyskočí. K tomu je ovšem nutné dodat, že podobné triky nejsou v unii ničím zvláštním. Když představitelka estonského ministerstva financí Anne Sullingová v Linci prohlásila, že její země žádné triky dělat nechce, kdosi prohodil, že Estonsko je prvním takovým státem.
Čekání na zázrak.
Nynější potíže „příliš úspěšných“ pobaltských států s evropskou byrokracií však na druhé straně také oživují diskusi o tom, zda je vůbec dobré se zaváděním eura pospíchat. Problémy s plněním inflačního kritéria totiž naznačují, že země jako Estonsko či Litva by přece jen mohly potřebovat jinou měnovou politiku než třeba Německo a Francie. Tady se ovšem dostáváme do začarovaného kruhu. Pobaltské státy zavedly fixní kurz svých měn už dávno, Estonsko v roce 1992. Na rozdíl od české koruny ta estonská nemůže posilovat, dohánění vyspělejších evropských zemí se proto odráží v relativně vyšší inflaci. Ta bude zřejmě podobně vysoká i v příštích letech. Estonci nyní doufají, že se jim okénko eurozóny pootevře za rok, kdy by růst cen měl být přece jen o něco nižší. To však není vůbec jisté, a navíc by ten pokles byl pravděpodobně zase jen dočasný. Estonci působí dojmem, že čekají na zázrak.
Jednoznačnou odpověď na to, zda spěchat do eurozóny, pak v Linci poskytl Robert Holman, člen Bankovní rady České národní banky (ČNB). Česko by dle něj mělo uvažovat o přípravách na vstup do měnové unie až ve chvíli, kdy se zpomalí posilování koruny vůči euru. Teprve tehdy by se česká měna měla zapojit do mechanismu směnných kursů ERM-2, v němž je nutné setrvat minimálně dva roky před zavedením eura. Celkově ovšem Holman v Linci působil mezi ostatními řečníky jako muž z jiné planety. Zatímco ostatní se dohadovali o tom, jak dosáhnout co nejrychlejšího zavedení společné měny, zástupce ČNB - názorově blízký prezidentovi Václavu Klausovi - nabídl mnohem více argumentů pro „pozdější přijetí eura“. Argumenty přímých odpůrců zavedení eura by však mohly být podobné. Na prvním místě Holman uvedl pomalejší reálnou konvergenci české ekonomiky s hospodářstvím eurozóny. Úroveň českého hrubého domácího produktu v přepočtu na jednoho obyvatele (a podle parity kupní síly) se stále pohybuje na úrovni kolem 70 procent průměru EU.
Faktem je, že Slovinci jsou mezi novými členskými zeměmi výjimeční. Zaprvé jsou relativně nejbohatší a za druhé již dávno vyřešili problémy s rozpočtovým schodkem, jimž nadále čelí Češi, Poláci a ze všech nejvíce Maďaři.
Spěchat, nebo ne?
Otázka, zda se zavedením eura spěchat, zůstává otevřená. Zatímco v ČNB dnes evidentně převládá názor, že Česko nemůže na pozdějším vstupu do eurozóny prodělat, řada polských i maďarských ekonomů má jiný názor. Kupříkladu Tibor Erhart z maďarského ministerstva financí týdeníku EURO řekl, že zvláště země visegrádské skupiny mezi sebou soupeří o zahraniční investory. Ten, kdo zavede euro dříve, bude ve výhodě, neboť získá celkově lepší pověst. V této skupině zemí je zatím favoritem Slovensko, které chce vstoupit do eurozóny v roce 2009. Jako jediné se již také podílí na mechanismu ERM-2.
Estonka Anne Sullingová pak připomíná, jaké problémy přináší nejistota ohledně přesného data vstupu do eurozóny: Není možné přesně plánovat přípravné kroky, ztrácí se motivace k přípravě, komunikace s veřejností přestává být důvěryhodnou. Hrozí, že veřejné mínění se obrátí vůči euru zády, budou se hledat viníci a vše se stane tématem pro politické předvolební souboje. Otázka tedy zní: Stojí oněch pár setin či desetin procentního bodu za to?
