„Ale teď už na cestu. Na cestu do ráje! Je ale vůbec na
světě ráj? A nejprve: Co je to svět? Moře a pevniny? Lesy, řeky, vzedmutá
pohoří? Ne, pro mě a to budu věčně
opakovat – je svět saint-exupéryovskou Zemí lidí. Nádhernou, nepřebernou,
stobarevnou zemí lidí. A – v zemi lidí – může tam být ráj? Říkají, že může. Že
je. Že existuje! Poslední ráj naší planety. Tak jej nazývají. Etnolog ho sice
nazývá Polynésií. A zeměpisec Ostrovy jižních moří. Těch na východě velikého
oceánu. Tam prý tedy trvá, září, sní Poslední ráj,“ píše v úvodu jedné ze svých
více než čtyřiceti knih spisovatel a etnolog Miloslav Stingl.
Tato se jmenuje Ostrovy krásy, lásky a lidojedů a vyšla
česky ve dvou dílech už takřka před dekádou. Samozřejmě je jen kapkou v záplavě
odhadovaných sedmnácti milionů výtisků všech desítek mnohajazyčných vydání,
které dr. Stingl – nejvydávanější český spisovatel – prodal.
Nicméně právě tato je v zásadě „sebranými spisy“ z toulek
jeho nejmilovanější částí planety, z toulek Oceánií. Přináší postřehy z cest do
tří rozlehlých regionů, které odborníci dělí na tři „kulturní areály“, tři
celky. A sice zpráv ze zmíněné Polynésie (čili rajských ostrovů vymezených
Havají, Novým Zélandem a Velikonočním ostrovem), dále z širé Melanésie s dlouho
neprobádanou Novou Guinejí a z Mikronésie se spoustou drobných ostrůvků.
Třicet procent soudruhům
Tam všude zvídavý rodák z Bíliny (*1930) byl, a to v
sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy se většině Čechů a
Slováků ani nesnilo, že by vyjeli někam mimo Evropu. Proto Stinglovy reportáže
vonící kokosovým olejem a horkým sluncem, napsané navíc tak neuvěřitelně čtivě
a podmanivě, hltali. Knihy, do kterých sám autor pořizoval četné záběry
cizokrajných domorodců a jejich kultury, vycházely ve statisícových nákladech.
Jak to bylo možné? Jak se to mohlo stát? Nezadal si český
etnolog a právník, který se zprvu věnoval studiu indiánů v Československé
akademii věd, s režimem? Nebyl špion? „To si i leckdo myslel. Jak by mě jinak
pustili ven, že? Ale měl jsem štěstí: zaprvé mě měli všichni za blázna. Jak se
může dospělý člověk se dvěma doktoráty a z celkem normální rodiny zabývat
indiány a hrát si na Vinnetoua! A oni dost dobře nevěděli, co si o mně mají
myslet. A když jsem byl tady v Praze, tak mě mohli sledovat, ale kdybych
založil Chartu 77 pro Markézské ostrovy, tak to nikdo ani nevěděl,“ vysvětloval
se smíchem Stingl týdeníku Euro v roce 2008, kdy u něj na zahrádce vznikla i
„etnografická“ fotografie se soškou.
| Miloslav Stingl (+89) |
| Český cestovatel, spisovatel a etnolog. Pocházel z Bíliny, léta žil v Karlových Varech. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě UK i mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV; od roku 1972 se plně věnoval literární tvorbě a čile psal. Život zasvětil studiu etnik v nejodlehlejších končinách planety, zejména původních obyvatel Oceánie a Ameriky.
Vykonal čtrnáct cest kolem světa. Byl znalcem indiánských a polynéských kultur. Jeho mimořádné knižní dílo, které zahrnuje přes čtyřicet knih a stovky vydání ve zhruba třiceti jazycích, vyšlo v odhadovaném souhrnném nákladu sedmnácti milionů výtisků. Získal indiánské jméno Okima - Ten, který vede. |
A jak s oblibou v rozhovorech dodával: do vlasti se
pravidelně vracel (na rozdíl od zpěváka Waldemara Matušky, s nímž se dobře znal
a přátelil) a navíc komunisté měli z jeho úspěšných knih, které bodovaly i v
západním Německu či jinde, tolik cenné valuty. Vznikla dohoda mezi
ministerstvem financí a tehdejší devizovou správou, že si soudruzi nechají
třicet procent ze Stinglových devizových honorářů za knížky, jež mu vycházely v
zahraničí.
Novinářem v jedenácti
A že jich bylo! Autor, který vyšel z chudších poměrů, byl
totiž rozeným vypravěčem. „Jako gymnazista jsem měl doma určitě už dvě stovky
knih,“ říká na archivní dosud nezveřejněné nahrávce z roku 2011. „Byl jsem takový
českomoravský mix – maminka pocházela z hanácké rodiny z Čech pod Kosířem a
tatínek z chudičké šumavské osady Záluží, kde bylo asi deset chalup,“ glosoval
své dětství Stingl, jenž odmalička četl to, co mu přišlo pod ruku.
Za první republiky se dostal k národopisným a cestopisným
pracím, hltal spisy Jiřího Bauma či Jiřího V. Daneše, geografa Univerzity
Karlovy a diplomata, který napsal knížečku Původ a zanikání domorodců v
Austrálii a Oceánii (1920), jedno z prvních tuzemských pojednání o „lidech jižních
moří“.
Stingl psal velmi záhy, už v jedenácti publikoval v
Rakovnických listech. Jako malý kluk si Milda vytvořil atlas světa; z
obyčejných listů papírů A4, na které si načrtl země, které toužil jednou
spatřit. Bylo jich nějakých 150. A učil se tomu, čím všechny ohromoval –
znalostem jazyků.
„Rodiče byli velkými čtenáři a měli sérii knih pro samouky –
třeba španělštinu. A já se učil jazyky asi z osmi učebnic. Sousedem byl zase
legionář, který mě učil franštinu, angličtinu jsem louskal sám, na gymnáziu se vyučovala
osm let latina. A románské řeči jako italština, portugalština? Ty mi šly dobře.
Našel jsem i předválečnou knihu, kde bylo několik frází v maorštině. To bylo
šílený! Jako devítiletý jsem se je naučil a pak v dospělosti na Novém Zélandu
některé věty použil a fungovalo to. Při každé cestě jsem se snažil řeč naučit,
ty slovanské jazyky – rusky, polsky, bulharsky – šly skoro samy,“ líčil.
V dospělosti, už na světoběžnických cestách, se přiučil frázím z tahitštiny, indiánské mayštiny nebo jazyka papuánských Kumů. Odborný zájem o nepřístupnou Novou Guineu, kde se dle svých slov ještě před dekádami setkal s přímými potomky kanibalů, jej spojil s kulturním antropologem Martinem Soukupem. Ten připravoval v roce 2016 pro Náprstkovo muzeum výstavu, kde byl i plakát věnovaný Stinglovým cestám do tohoto kdysi divokého koutu světa.
„Miloslav Stingl si přečetl panel věnovaný své osobě a jen
suše podotkl: Tak já už patřím do muzea… A tady čtu, že mluvím osmnácti jazyky,
myslím, že jich je jenom sedmnáct, ale já se případně ten jeden doučím,“ napsal
docent Soukup v nekrologu Lidových novin, přičemž ocenil nejen fenomenální
autorovu paměť, ale též odbornou erudici, sečtělost, jež byla za odlehčeným
psaním o cizích krajinách a národech. „Psaní mám asi v genech. Řekl bych, že
literární um souvisí s talentem pro jazyky. Je to vidět na mých potomcích, kdy
dvě ze tří dětí studovaly žurnalistiku a syn Tomáš se tím živí,“ vyprávěl muž,
který nadchl pro cestování plejády lidí.
Cestovatel a přítel lidí
Stingl, jenž měl v kapse dva červené doktoráty, byl skvělým
a zábavným společníkem. Lidé na ulici jej coby legendární osobnost - v
pozdějších letech již o holi, s taškou Stinglovkou a v typickém červeném saku -
poznávali a zdravili; často se s nimi dával do řeči a vždy našel nějaké
společné téma. Místo, kde byl, oblíbená jídla, záliby… Uměl to skvěle s lidmi,
byl zdvořilý a k ženám galantní. Tu přidal havajské přísloví, tam citát z
klasické literatury.
Měl takt, který využíval jak v Mexiku, tak na souostroví
Tonga či v horách Melanésie. „Třeba u těch Papuánců musel být člověk před
čtyřiceti padesáti lety skutečně obezřetný. Říkám tomu Diplomatický protokol
etnografa Stingla - a podle něj se vždy chovám. V první řadě vím, že přicházím
nepozván: nemůžu přijít k Rychlíkům na návštěvu a říct:,Hele, tak jsem tady,
nemáte něco k jídlu a ještě kdyby byla postel? Ne. Snažím se o první kontakt
přes děti a nějakým způsobem rychle ovládnout nejzákladnější výrazy. Mám takový
slovník, kde je vždy sto hlavních slov, z toho šestnáct sloves: jíst, pít, spát
a tak,“ radil, jak uspět v cizině.
Během života se spřátelil s mnoha lidmi včetně těch
slavných. Byť většinou cestoval sám, na jedné z výprav do Tichomoří byl s
ufologem Erichem von Dänikenem. K jeho závěrům byl Stingl - muž s vědeckou
průpravou a právník - pochopitelně skeptický, nicméně oceňoval jeho
originalitu: „Däniken má vzácnou schopnost vidět jiným způsobem. Někde v
Polynésii jsme spatřili sochu, jíž se říká tiki a která měla čtyři ruce
vztyčené nad hlavou. A já říkám německy:,Das ist ungewohnlich“, to je
neobvyklé. A on:,Ty blbče, to není socha. To je vrtulník! Má takhle složený
čtyři listy rotoru. Mě by to ani nenapadlo. Ale: Why not?“
Čtrnáctkrát kolem světa
Přátelům posílal pohlednice a sám byl rád za pozdravy z
ciziny. Těšilo jej, když byl zván na křty knih nebo cestovatelská setkání. „S
Miroslavem Zikmundem jsem velký kamarád, je to jeden z velice mála lidí, komu
tykám. A máme se rádi,“ říkal, čímž naznačil, že úplně k tělu si moc osob
nepřipouštěl, poněvadž řada moderních dobrodruhů se chtěla ohřát v záři jeho
slávy.
Cestování zbožňoval, neustále plánoval další cesty. Za
hranice Československa se prvně dostával v padesátých letech: s maminkou do
Bulharska a Jugoslávie, sám do Polska (ke Kašubům) a následně do Arménie,
Gruzie či Čečenska. První cestu kolem světa z celkových čtrnácti vykonal roku
1965, kdy bylo extrémně složité získávat víza a „výjezdní doložky“ do mnoha
zemí, kam dnešní turisté - nebýt koronavirové krize - létají běžně a bez
potíží.
Přesto procestoval celý svět. Kde se Stinglovi líbilo
nejvíc? „Jsem veliký patriot a pořád se mi nejvíce líbí v krásné České
republice. Mezi Čechy domov můj. Citové zážitky mě pojí s mayskými státy ve
střední Americe. Za mimořádně krásnou považuji Havaj, má kniha se ostatně
jmenuje Havaj je nejlepší. Pěkné jsou Seychely, Maledivy… Ale za zemi, jež
splňuje mnoho mých představ, považuji Nový Zéland. Ten má mnoho předností. Není
přelidněný, má všechna čtyři roční období, je tam čtvrtina původních obyvatel,
Maoři a jiní Polynésané, má moře i velehory. A je to spořádaná země s anglickou
tradicí. Je to prostě krása,“ říkal.
Za největší ocenění, kterého se mu kdy v životě dostalo,
považoval čestné náčelnictví indiánů Kikapú. „To je pro mne nejvíc,“ vážil si
Stingl získaného jména Okima - Ten, který vede. I v závěrečné dekádě svého tak
plodně naplněného života hovořil o chuti někam zase vyrazit, ale nebyl naivní.
„Léta mi ubývají a byl bych nesoudný, kdybych to neviděl. Vůli mám, chuť mám.
Nemyslím si, že mi je dvacet, ale chuť cestovat mám jako ve dvaceti,“ říkával.
Miloslav Stingl, výjimečný člověk, se vydal dál. Jak píše v citované knize: „A protože i mně se zachtělo ráje, a zachtělo se mi také stejně rajského jablka poznání, putoval jsem tedy při své cestě Zemí lidí nyní sem. Do Posledního ráje…“ Už zase ví, dřív než my, jaké to tam je.
Autor je etnolog a novinář, působí na Univerzitě Karlově
