Ne, pro mě - a to budu věčně opakovat - je svět saint-exupéryovskou Zemí lidí. Nádhernou, nepřebernou, stobarevnou zemí lidí.
A - v zemi lidí - může tam být ráj? Říkají, že může. Že je. Že existuje! Poslední ráj naší planety. Tak jej nazývají. Etnolog ho sice nazývá Polynésií. A zeměpisec Ostrovy jižních moří. Těch na východě velikého oceánu. Tam prý tedy trvá, září, sní Poslední ráj“ píše v úvodu jedné ze svých více než čtyřiceti knih spisovatel a etnolog Miloslav Stingl.
Tato se jmenuje Ostrovy krásy, lásky a lidojedů a vyšla česky ve dvou dílech už takřka před dekádou. Samozřejmě je jen kapkou v záplavě odhadovaných sedmnácti milionů výtisků všech desítek mnohajazyčných vydání, které dr. Stingl -nejvydávanější český spisovatel - prodal.
Nicméně právě tato je v zásadě „sebranými spisy“ z toulek jeho nejmilovanější částí planety, z toulek Oceánií.
Přináší postřehy z cest do tří rozlehlých regionů, které odborníci dělí na tři „kulturní areály“, tři celky. A sice zpráv ze zmíněné Polynésie (čili rajských ostrovů vymezených Havají, Novým Zélandem a Velikonočním ostrovem), dále z širé Melanésie s dlouho neprobádanou Novou Guinejí a z Mikronésie se spoustou drobných ostrůvků.
Třicet procent soudruhům
Tam všude zvídavý rodák z Bíliny (*1930) byl, a to v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy se většině Čechů a Slováků ani nesnilo, že by vyjeli někam mimo Evropu. Proto Stinglovy reportáže vonící kokosovým olejem a horkým sluncem, napsané navíc tak neuvěřitelně čtivě a podmanivě, hltali. Knihy, do kterých sám autor pořizoval četné záběry cizokrajných domorodců a jejich kultury, vycházely ve statisícových nákladech.
Jak to bylo možné? Jak se to mohlo stát? Nezadal si český etnolog a právník, který se zprvu věnoval studiu indiánů v Československé akademii věd, s režimem?
Nebyl špion? „To si i leckdo myslel.
Jak by mě jinak pustili ven, že? Ale měl jsem štěstí: zaprvé mě měli všichni za blázna. Jak se může dospělý člověk se dvěma doktoráty a z celkem normální rodiny zabývat indiány a hrát si na Vinnetoua! A oni dost dobře nevěděli, co si o mně mají myslet. A když jsem byl tady v Praze, tak mě mohli sledovat, ale kdybych založil Chartu 77pro Markézské ostrovy, tak to nikdo ani nevěděl“ vysvětloval se smíchem Stingl týdeníku Euro v roce 2008, kdy u něj na zahrádce vznikla i „etnografická“ fotografie se soškou.
A jak s oblibou v rozhovorech dodával: do vlasti se pravidelně vracel (na rozdíl od zpěváka Waldemara Matušky, s nímž se dobře znal a přátelil) a navíc komunisté měli z jeho úspěšných knih, které bodovaly i v západním Německu či jinde, tolik cenné valuty. Vznikla dohoda mezi ministerstvem financí a tehdejší devizovou správou, že si soudruzi nechají třicet procent ze Stinglových devizových honorářů za knížky, jež mu vycházely v zahraničí.
Novinářem v jedenácti
A že jich bylo! Autor, který vyšel z chudších poměrů, byl totiž rozeným vypravěčem.
„Jako gymnazista jsem měl doma určitě už dvě stovky knih“ říká na archivní dosud nezveřejněné nahrávce z roku 2011. „Byl jsem takový českomoravský mix - maminka pocházela z hanácké rodiny z Čech pod Kosířem a tatínek z chudičké šumavské osady Záluží, kde bylo asi deset chalup“ glosoval své dětství Stingl, jenž odmalička četl to, co mu přišlo pod ruku. Za první republiky se dostal k národopisným a cestopisným pracím, hltal spisy Jiřího Bauma či Jiřího V. Daneše, geografa Univerzity Karlovy a diplomata, který napsal knížečku Původ a zanikání domorodců v Austrálii a Oceánii (1920), jedno z prvních tuzemských pojednání o „lidech jižních moří“.
Stingl psal velmi záhy, už v jedenácti publikoval v Rakovnických listech.
Jako malý kluk si Milda vytvořil atlas světa; z obyčejných listů papírů A4, na které si načrtl země, které toužil jednou spatřit. Bylo jich nějakých 150. A učil se tomu, čím všechny ohromoval - znalostem jazyků.
„Rodiče byli velkými čtenáři a měli sérii knih pro samouky - třeba španělštinu. A já se učil jazyky asi z osmi učebnic. Sousedem byl zase legionář, který mě učil franštinu, angličtinu jsem louskal sám, na gymnáziu se vyučovala osm let latina. A románské řeči jako italština, portugalština? Ty mi šly dobře. Našel jsem i předválečnou knihu, kde bylo několik frází v maorštině. To bylo šílený! Jako devítiletý jsem se je naučil a pak v dospělosti na Novém Zélandu některé věty použil a fungovalo to. Při každé cestě jsem se snažil řeč naučit, ty slovanské jazyky - rusky, polsky, bulharsky - šly skoro samy,“ líčil.
V dospělosti, už na světoběžnických cestách, se přiučil frázím z tahitštiny, indiánské mayštiny nebo jazyka papuánských Kumů. Odborný zájem o nepřístupnou Novou Guineu, kde se dle svých slov ještě před dekádami setkal s přímými potomky kanibalů, jej spojil s kulturním antropologem Martinem Soukupem. Ten připravoval v roce 2016 pro Náprstkovo muzeum výstavu, kde byl i plakát věnovaný Stinglovým cestám do tohoto kdysi divokého koutu světa. „Miloslav Stingl si přečetl panel věnovaný své osobě a jen suše podotkl: Tak já už patřím do muzea… A tady čtu, že mluvím osmnácti jazyky, myslím, že jich je jenom sedmnáct, ale já se případně ten jeden doučím,“ napsal docent Soukup v nekrologu Lidových novin, přičemž ocenil nejen fenomenální autorovu paměť, ale též odbornou erudici, sečtělost, jež byla za odlehčeným psaním o cizích krajinách a národech. „Psaní mám asi v genech. Řekl bych, že literární um souvisí s talentem pro jazyky. Je to vidět na mých potomcích, kdy dvě ze tří dětí studovaly žurnalistiku a syn Tomáš se tím živí,“ vyprávěl muž, který nadchl pro cestování plejády lidí.
Cestovatel a přítel lidí
Stingl, jenž měl v kapse dva červené doktoráty, byl skvělým a zábavným společníkem.
Lidé na ulici jej coby legendární osobnost - v pozdějších letech již o holi, s taškou Stinglovkou a v typickém červeném saku - poznávali a zdravili; často se s nimi dával do řeči a vždy našel nějaké společné téma. Místo, kde byl, oblíbená jídla, záliby… Uměl to skvěle s lidmi, byl zdvořilý a k ženám galantní. Tu přidal havajské přísloví, tam citát z klasické literatury.
Měl takt, který využíval jak v Mexiku, tak na souostroví Tonga či v horách Melanésie. „Třeba u těch Papuánců musel být člověk před čtyřiceti padesáti lety skutečně obezřetný. Říkám tomu Diplomatický protokol etnografa Stingla - a podle něj se vždy chovám. V první řadě vím, že přicházím nepozván: nemůžu přijít kRychlíkům na návštěvu a říct:,Hele, tak jsem tady, nemáte něco k jídlu a ještě kdyby byla postel?
Ne. Snažím se o první kontakt přes děti a nějakým způsobem rychle ovládnout nejzákladnější výrazy. Mám takový slovník, kde je vždy sto hlavních slov, z toho šestnáct sloves: jíst, pít, spát a tak,“ radil, jak uspět v cizině.
Během života se spřátelil s mnoha lidmi včetně těch slavných. Byť většinou cestoval sám, na jedné z výprav do Tichomoří byl s ufologem Erichem von Dänikenem. K jeho závěrům byl Stingl - muž s vědeckou průpravou a právník - pochopitelně skeptický, nicméně oceňoval jeho originalitu: „Däniken má vzácnou schopnost vidět jiným způsobem. Někde v Polynésii jsme spatřili sochu, jíž se říká tiki a která měla čtyři ruce vztyčené nad hlavou. A já říkám německy:,Das ist ungewohnlich“, to je neobvyklé.
A on:,Ty blbče, to není socha. To je vrtulník! Má takhle složený čtyři listy rotoru. Mě by to ani nenapadlo. Ale: Why not?“
Čtrnáctkrát kolem světa
Přátelům posílal pohlednice a sám byl rád za pozdravy z ciziny. Těšilo jej, když byl zván na křty knih nebo cestovatelská setkání. „S Miroslavem Zikmundem jsem velký kamarád, je to jeden z velice mála lidí, komu tykám. A máme se rádi,“ říkal, čímž naznačil, že úplně k tělu si moc osob nepřipouštěl, poněvadž řada moderních dobrodruhů se chtěla ohřát v záři jeho slávy.
Cestování zbožňoval, neustále plánoval další cesty. Za hranice Československa se prvně dostával v padesátých letech: s maminkou do Bulharska a Jugoslávie, sám do Polska (ke Kašubům) a následně do Arménie, Gruzie či Čečenska. První cestu kolem světa z celkových čtrnácti vykonal roku 1965, kdy bylo extrémně složité získávat víza a „výjezdní doložky“ do mnoha zemí, kam dnešní turisté - nebýt koronavirové krize - létají běžně a bez potíží.
Přesto procestoval celý svět. Kde se Stinglovi líbilo nejvíc? „Jsem veliký patriot a pořád se mi nejvíce líbí v krásné České republice. Mezi Čechy domov můj. Citové zážitky mě pojís mayskými státy ve střední Americe. Za mimořádně krásnou považuji Havaj, má kniha se ostatně jmenuje Havaj je nejlepší. Pěkné jsou Seychely, Maledivy… Ale za zemi, jež splňuje mnoho mých představ, považuji Nový Zéland. Ten má mnoho předností. Není přelidněný, má všechna čtyři roční období, je tam čtvrtina původních obyvatel, Maoři a jiníPolynésané, má moře i velehory. A je to spořádaná země s anglickou tradicí. Je to prostě krása,“ říkal.
Za největší ocenění, kterého se mu kdy v životě dostalo, považoval čestné náčelnictví indiánů Kikapú. „To je pro mne nejvíc,“ vážil si Stingl získaného jména Okima - Ten, který vede. I v závěrečné dekádě svého tak plodně naplněného života hovořil o chuti někam zase vyrazit, ale nebyl naivní. „Léta mi ubývají a byl bych nesoudný, kdybych to neviděl. Vůli mám, chuť mám. Nemyslím si, že mi je dvacet, ale chuť cestovat mám jako ve dvaceti,“ říkával.
Miloslav Stingl, výjimečný člověk, se vydal dál. Jak píše v citované knize: „A protože i mně se zachtělo ráje, a zachtělo se mi také stejně rajského jablka poznání, putoval jsem tedy při své cestě Zemí lidí nyní sem. Do Posledního ráje…“ Už zase ví, dřív než my, jaké to tam je. •
Během života se spřátelil s mnoha lidmi včetně těch slavných. Byť většinou cestoval sám, na jedné z výprav do Tichomoří byl s ufologem Erichem von dänikenem. Miloslav Stingl (+89) Český cestovatel, spisovatel a etnolog. Pocházel z Bíliny, léta žil v Karlových Varech. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě UK i mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV; od roku 1972 se plně věnoval literární tvorbě a čile psal. život zasvětil studiu etnik v nejodlehlejších končinách planety, zejména původních obyvatel oceánie a Ameriky. Vykonal čtrnáct cest kolem světa. Byl znalcem indiánských a polynéských kultur. Jeho mimořádné knižní dílo, které zahrnuje přes čtyřicet knih a stovky vydání ve zhruba třiceti jazycích, vyšlo v odhadovaném souhrnném nákladu sedmnácti milionů výtisků. Získal indiánské jméno Okima - Ten, který vede.
O autorovi| Martin Rychlík, spolupracovník redakce Autor je etnolog a novinář, působí na Univerzitě Karlově
