Měnově politické režimy zažívají podobné změny módních trendů, jaké známe z konfekčního průmyslu. V případě měnové politiky je však střídání módních cyklů zřetelně pomalejší a bývá obvykle podloženo fundamentálnějšími důvody než jen prostou snahou „obměnit šatník“. Pokud se však této zjednodušené paralely chvíli přidržíme, můžeme konstatovat, že aktuálním hitem v oblasti měnové politiky je režim cílování inflace, který ze západního světa (Nový Zéland, Kanada, Švédsko nebo Velká Británie) dorazil na konci devadesátých let také do střední Evropy. Od začátku roku 1998 ho praktikuje Česká národní banka, o rok později ji následovala polská centrální banka. Maďarsko zavedlo cílování inflace ze středoevropských zemí nejpozději, až v polovině roku 2001.
Evropský tlak.
Většina vyspělých zemích spouštěla režim cílování jako nástroj k udržení již dosažené nízké míry inflace. Naopak středoevropské země si teprve od zavedení tohoto režimu slibovaly, že jim pomůže stlačit vysokou inflaci na úroveň vyspělých států. ČNB přešla k cílování v období hledání nové nominální kotvy poté, co ji měnová krize v roce 1997 připravila o fixní kurs a ČNB ztratila důvěru v peněžní zásobu jako zprostředkující cíl měnové politiky. Polsko a Maďarsko zvolily cílování inflace jako jedinou smysluplnou alternativu k dosavadní politice řízených minidevalvací svých měn, která oběma zemím znemožňovala zbavit se dlouhodobě přetrvávající dvouciferné míry inflace. Všem třem centrálním bankám je společné, že cílování inflace zaváděly s velkými očekáváními, ale poněkud nakvap a při malé znalosti transmisního mechanismu, tedy dopadu změn úrokových sazeb na inflaci a hospodářský růst. Jen polská centrální banka však měla dost odvahy, aby tento fakt otevřeně přiznala ve své měnové strategii.
Nejen v tom se však všechny tři země podobají. Snaha snížit rychle inflaci je v celé střední Evropě evidentně urychlována očekáváním vstupu do Evropské unie a především do Hospodářské a měnové unie (EMU). Všechny tři středoevropské centrální banky uvádějí na prvních místech svých měnových strategií, že bez nízké inflace je žádoucí konvergence k Eurozóně nemožná. A to bez ohledu na fakt, že termín vstupu do EMU je zatím velmi nejistý a politické reprezentace či občané jednotlivých zemí ještě ani nerozhodli (a možná nezačali přemýšlet), zda vůbec budou mít o vstup do Eurozóny zájem. Zdá se tak, že měnová politika a její cíle předbíhají politiku skutečnou. Centrální bankéři zejména v Polsku a Maďarsku chytře a poněkud oportunisticky využívají obecného a zatím málo zpochybňovaného proevropského klimatu ve svých zemích k tomu, aby stanovovali inflační cíle, které by se bez tohoto nepřímého „evropského tlaku“ obhajovaly doma hůře. Snaha snížit inflaci je zřejmě motivována i tím, že v okamžiku, kdy by se středoevropské země k případnému vstupu s definitivní platností odhodlaly, nemuselo by už zbýt dost času vyrovnat narychlo úroveň nominálních veličin s úrovní Eurozóny.
V tomto ohledu je výjimkou ČNB, která jako jediná explicitně ve své měnové strategii uvádí, že stabilní a nízká inflace je dobrým cílem sama o sobě. Konvergence k evropským strukturám je pro ni pouze podpůrným, nikoli hlavním důvodem snahy dosáhnout nízké a stabilní inflace. Nakonec Česká republika má aktuálně nižší inflaci než Irsko a Řecko, které už členy Eurozóny jsou.
Obětní beránek.
Snaha všech tří centrálních bank nastoupit cestu relativně rychlé dezinflace by pravděpodobně byla obtížnější nebýt další charakteristiky středoevropských centrálních bank. Všechny si stanovují inflační cíle samy, žádné z nich cíle neurčuje a jejich plnění ani nekontroluje vláda, jako je tomu na Novém Zélandě či ve Velké Británii. Přesto nebo snad právě proto si centrální bankéři ve střední Evropě v posledních letech zkusili, co to znamená hájit svou nezávislost proti vládě. Měli by na to být koneckonců připraveni, neboť i měnoví teoretici předpokládají, že centrální banka se bude stávat terčem silné kritiky politiků i zájmových skupin, jako „obětní beránek“, označovaný za viníka většiny hospodářských potíží země.
Aktuálně se v této roli ocitají polští centrální bankéři. Ekonomika oslabuje a tamní centrální banka je tudíž pod drtivým tlakem vlády, aby snížila úrokové sazby a ochabující růst povzbudila. Kabinet i poslanci několikrát měsíčně vyhrožují přijetím zákona omezujícího nezávislost centrální banky, a tyto pokusy zatím nezastavil ani prezident Aleksander Kwasniewski svým prohlášením, že každý podobný zákon bude vetovat. Nátlak na polskou centrální banku však dosahuje až bizarních podob, když někteří zemědělci začali pořádat střelecké soutěže, v nichž místo do terčů střílejí na papírovou hlavu jejího guvernéra Balczerowicze. Standardní boje mezi centrální bankou a politiky se tak i ve Střední Evropě staly pomalu nudnou každodenností. Jsou tím intenzivnější, čím méně hospodářství roste a v konjunkturách zase polevují.
Při výčtu podobností mezi centrálními bankami České republiky, Polska a Maďarska nesmíme zapomenout na tu nejdůležitější: makroekonomické prostředí. Všechny tři země jsou velmi otevřenými ekonomikami a jejich zapojení do mezinárodní dělby práce se postupně zvyšuje. Všechny tři centrální banky si tak měly možnost ověřit na vlastní kůži známou učebnicovou poučku znalce malých otevřených ekonomik, izraelského ekonoma Jakoba Frenkela. Ten tvrdil, že pokus stabilizovat dlouhodobě malou otevřenou ekonomiku je podobně pošetilý, jako snaha udržet konstantní teplotu v domě, který má dveře a okna dokořán a ze všech stran do něj fouká.
Je pravděpodobné, že trajektorie inflace v Polsku, Maďarsku a České republice se budou stále více podobat, ovlivněny externími faktory (viz graf). I proto překvapuje, že na rozdíl od české centrální banky nemají ostatní dvě zatím definovanou sadu výjimek, které by jim umožňovaly při mimořádném vývoji vnějších faktorů nesplnit cíl. Vypadá to, že je obě budou nutně potřebovat.
Dezinflace není zadarmo.
V některých ohledech se ale tři středoevropské centrální banky liší. Polsko i Maďarsko od počátku cílovalo celkovou inflaci. Česká národní banka naopak měla až do roku 2001 cíle v takzvané čisté inflaci, která nezahrnovala změny regulovaných cen a nepřímých daní. To se může zdát paradoxní, když si uvědomíme, že váha regulovaných cen ve spotřebitelském koši činí v Maďarsku devatenáct a v Polsku dokonce 26 procent, zatímco v Česku necelých osmnáct. Opatrnost ČNB se při zpětném pohledu zdá pochopitelná. Nejistota ohledně vývoje regulovaných cen byla vysoká a centrální banka mohla stěží předpokládat, že to nakonec nebudou regulované ceny, ale jiné složky celkové inflace (potraviny, pohonné hmoty), které budou svou proměnlivostí a obtížnou predikovatelností dělat ČNB vrásky. Ve finále však centrální banka přešla od roku 2001 k cílování celkové inflace s vědomím, že tento indikátor je pro domácnosti a podniky mnohem srozumitelnější, a má proto podstatně vyšší naději ovlivnit jejich inflační očekávání.
Hodnocení úspěšnosti středoevropských centrálních bank při plnění cílů nevyznívá nijak slavně. Polská centrální banka v letech 1999 a 2000 inflační cíle „nadstřelila“. Hlavním důvodem byla fiskální expanze a také setrvačnost inflačních očekávání zabudovaných do růstu mezd a cen, které centrální banka nebyla schopna svým tlakem zlomit. Když v roce 2000 začala s ráznou měnovou restrikcí a zvýšila svou klíčovou úrokovou sazbu ze třinácti na 19 procent, začal se vývoj inflace radikálně obracet, podporován nízkými cenami dovážených surovin a silnou měnou. Svůj cíl pro konec roku 2001 polská centrální banka naopak „podstřelila“.
Česká národní banka splnila od roku 1998 svůj cíl pro čistou inflaci pouze jednou, a to v prosinci 2001, tedy paradoxně v době, kdy už veřejně od cílování čisté inflace ustoupila a prosincový cíl pouze „dobíhal“. Ostatní cíle ČNB - jak známo - podstřelila. Významná část polské i české dezinflace byla sice dovezena ze zahraničí díky nízkým cenám surovin na světových trzích, ale i tak mají obě země stejnou zkušenost. Ověřily si, že stlačování inflace bolí. A to tím více, čím méně ji ekonomické subjekty očekávají. Česká ekonomika zažila recesi v první fázi dezinflace v letech 1998 až 1999. Podobně se i Polsko muselo smířit s poklesem hospodářského růstu z hodnot čtyři až šest procent na jedno procento v roce 2001.
Specifické Maďarsko.
Pouze maďarská centrální banka se zatím snaží působit dojmem, že zvládne snižovat inflaci a přitom udržovat vysoká růstová tempa podporou domácí poptávky. Maďarská národní banka je totiž vnímána jako jeden z nejméně striktních „cílovačů“ inflace vůbec. Otevřeně přikládá vývoji reálné ekonomiky stejnou váhu jako inflaci. Ve svém materiálu „Cíle měnové politiky“ z roku 2000 dokonce zdůrazňuje, že hlavním úkolem hospodářské politiky včetně politiky měnové je zajištění rapidního růstu. Inflaci zmiňuje až na druhém místě. V jejím případě tak dochází k zajímavým situacím. V polovině letošního února například maďarská centrální banka ve stejný den zvýšila prognózu inflace, zveřejnila překvapivě negativní informace o vývoji vnější rovnováhy a zároveň snížila úrokové sazby. To vše k podpoře reálné ekonomiky, jejíž růst zpomalil z pěti až šesti procent pod čtyři procenta.
Zatím je maďarská centrální banka dítětem štěstěny. Podařilo se jí splnit cíl pro konec roku 2001, který však byl spíše jen prognózou. Byl totiž zveřejněn pouze šest měsíců předtím, než měl být splněn. K tomu však dopomohly výhradně vnější faktory: recese v zahraničí, nízké ceny surovin a razantně posilující forint. Těžko věřit tomu, že by se centrální bance mohlo dařit plnění dalších cílů v situaci, kdy vnější faktory začínají působit spíše proinflačně a domácí fiskální expanze i růst platů v rozmezí 18 až 20 procent neodpovídají dosaženému stupni dezinflace. To může vysvětlovat, proč v posledním měsíci maďarská centrální banka razantně změnila tón, začala varovat před setrvačností inflačních očekávání a překvapivě zvýšila úrokové sazby. Zřejmě si začala uvědomovat, že v tomto roce více než kdy jindy hraje o vlastní kredibilitu a plíživý návrat k dvouciferné inflaci by ji o ni mohl definitivně připravit.
