Je rok po uzavření paktu politické stability, který umožnil vznik menšinové vlády Miloše Zemana a straně Václava Klause vynesl místa předsedů obou parlamentních komor. Nálada v zemi je marnost nad marnost a nic než marnost. K oslavám důvod není. A politici unisono říkají, zvykněte si. Zvykněte si, jiné to nebude.
V ekonomice nikdo, kromě premiéra, nikde nevidí růst. Ba naopak, česká statistika i ministerstvo financí opravily špatné prognózy na ještě horší. Přesto se o ekonomice seriózně diskutuje jen málo, vláda i Parlament upadly do čekání na Godota.
Pardon, ne tak úplně. Vládní ekonomové přece jenom něco málo dělají, a předseda Parlamentu o hospodářské politice alespoň mluví. Především, shodují se obě strany, by se měla uvolnit měnová politika. Za tu ovšem odpovídá Česká národní banka. Potom „potřebujeme, aby ekonomiku popotáhly směrem vzhůru nějaké ty výdaje… (Václav Klaus Kulatý stůl týdeníku Ekonom č. 249). Ty už ovšem vláda sociální demokracie zařídila, dokonce v řádu desítek miliard. Ještě tak domluvit centrální bance, aby nevyvolávala hysterii a netvrdila, že rostoucí platy a vládní výdaje jediné táhnou poptávku, a mohla by se tak zopakovat situace roku 1997. Kdyby si Tošovský dal říct, jinak bychom se odráželi ode dna. Ale takhle, marnost.
K oslavám důvod není. Ale zvykněte si, jiné to nebude. I přes momentální neshody okolo úprav volebního zákona je jen málo pravděpodobné, že by existence opoziční smlouvy byla v blízké době ohrožena. Až dosud měly rozpory mezi ČSSD a ODS převážně cha- rakter mediální, nikoliv faktický.
I když opoziční smlouva přinesla jen jistotu mocenských koryt pro politiky obou smluvních stran (Vladimír Mlynář US). I když je to smlouva o kolaboraci, která nám žádnou stabilitu, o níž obě strany pořád mluví, nepřines-la (Tomáš Kvapil KDU-ČSL), zvykněte si. Sociální demokracii a Občanské demokratické straně opoziční smlouva vyhovuje. Šéfové ČSSD a ODS i po dvanácti měsících opakují, že opoziční smlouva neměla alternativu. Ostatní říkají, disponujeme jen zlomkem křesel v Poslanecké sněmovně. Marnost.
A tak dál a pořád dokola. Deset let po listopadu jsme se uzavřeli do sebe, neznáme nic než vlastní problémy, pro politickou garnituru neexistuje nic než její vlastní politické ambice. Otázka kdo s kým a jak má přednost před otázkou proč. To není důsledek opoziční smlouvy, ta jenom více obnažila fakta.
Politické strany se obviňují z nedostatku vizí. Mají naprostou pravdu.Velká témata, která hýbou okolním světem, Českou republiku míjejí. Jak sociální má být sociální stát, do čeho investovat peníze ve zdravotnictví, jak naložit s životním prostředím, o tom se nemluví.
Velká témata, která zemi neminula a neminou, politici bagatelizují. Viz Kosovo, vstup země do Evropské unie. První i druhé dění jen rozpoutalo novou vlnu provincionalismu a nebude trvat dlouho, možná rozpoutá i nové národovecké hnutí. Srovnání se světem domácí politiky irituje. Tam venku nejsou zvědaví na samochválu, šprajcování, lhaní, podvody a nedržení slova. Tak se raději budeme držet doma.
Marnost nad marnost a nic než marnost, jak praví kniha Kazatel? Nikoli. To už raději jinou moudrost ze Starého zákona. Oko za oko, zub za zub. Když ne hned, tak v příštích volbách.
