Přibývá firem, které stahují své akcie z trhu
V poslední době opět kvapem roste počet firem, kde získal většinu jeden vlastník a rozhodl se, že je pro něj nadále zbytečné držet akcie společnosti na veřejném trhu. Jen za poslední tři měsíce tak skončilo kolem padesáti společností, za celý loňský rok několik stovek firem. Mezi nimi i velké ryby, jako Plzeňský Prazdroj, Moravskoslezské teplárny, Teplárny Karviná či pivovar Krušovice.
Akcionáři podniků, které se rozhodly odejít z trhu, musí být ze zákona odškodněni. Protože už nebudou mít možnost akcie prodat stejným způsobem jako dřív, firma jim musí nabídnout, že je od nich koupí. Tento proces se podobá jinému povinnému odkupu, který se musí vyhlásit ve chvíli, kdy jeden akcionář (nebo skupina akcionářů jednajících ve shodě) získá ve společnosti více než padesátiprocentní podíl.
Rozdíl mezi oběma druhy odkupů je v tom, že při dosažení majority figuruje jako vykupující většinový vlastník, kdežto v případě nabídky z důvodu zrušení veřejné obchodovatelnosti je tato povinnost přímo na příslušné akciové společnosti.
Do ústraní.
Proč vůbec stahují své akcie z veřejného života? Jde především o podniky, které z různých důvodů nechtějí, aby se o nich příliš informovalo. Na trhu se s jejich akciemi stejně téměř neobchoduje, protože drtivý podíl drží právě majoritní vlastník.
Firmy nejčastěji zdůvodňují rozhodnutí o odchodu z veřejných trhů právě malými objemy obchodů a tím, že kurs pak bez reálného důvodu klesá. „Likvidita je malá, a cena akcií tak nevyjadřuje jejich hodnotu, uvedl například Jiří Michal , předseda představenstva společnosti Léčiva, poté, co její valná hromada rozhodla o stáhnutí akcií z trhu.
Každá rada dobrá.
Odchodem akcií z trhu ztrácejí akcionáři přehled o jejich hodnotě. Právě proto by měli při rozhodování, zda nabídku odkupu přijmout či nikoliv, raději kývnout. Často jde totiž o skutečně poslední možnost, jak mohou své akcie zpeněžit. Zejména tam, kde má firma domácího vlastníka, platí, že je napříště zřejmě nebudou moci prodat. Domácí vlastníci totiž obvykle nedisponují takovými poh otovými prostředky jako jejich zahraniční kolegové. Zákon další odkupy už firmám nenařizuje.
Drobný akcionář si může akcie ponechat, a když už ztratil možnost kapitálového zhodnocení, doufat, že mu majetek bude v budoucnu přinášet dividendy. Zejména u českých firem je však pravděpodobnější, že tyto výnosy budou v příštích le tech zanedbatelné. Některé společnosti navíc uvádějí, že sice uvažují časem o další nepovinné nabídce, ale cena už bude nižší.
Neplatí to ovšem stoprocentně a záleží jen na přístupu vlastníků. Například cementárenská společnost Ceva Králův Dvůr nabídla koncem minulého roku při výkupu za akcii 180 korun. Nabídku učinila, přestože takovou povinnost neměla. Cenu stanovila pod le vlastního uvážení, protože mohla vycházet pouze z toho, že se její akcie se stokorunovým nominálem naposledy na burze prodávaly za 36 korun. „Myslím, že to byla slušná nabídka. Navíc jsme chtěli dát najevo, že hodnota naší firmy roste, uvedl pře dseda představenstva Cevy Miroslav Hájek. Akcie Cevy vyřadila pražská Burza cenných papírů kvůli nízké likviditě už v roce 1997. Od té doby firma nabídla několik nepovinných odkupů. „Organizovali jsme je na žádost drobných akcionářů, kteří si stěžovali, že nemaj í možnost akcie prodat, vysvětluje Hájek.
Lze prodělat kalhoty.
Čekání ovšem přináší riziko. Když německá firma Vetrotex ze skupiny Saint-Gobain získala majoritu ve společnosti Vertex Litomyšl, vykupovala povinně začátkem minulého roku akcie za 3075 korun. Koncem loňského roku valná hromada Vert exu zrušila veřejnou obchodovatelnost akcií, a tudíž firma vyhlásila nabídku na odkup. Nabídka, která trvá do března, však zaručuje cenu jen 2024 korun. Za rok tedy akcionáři, kteří první nabídky nevyužili, tratili na jedné akcii přes tisíc korun.
Je obvyklé, že po vstupu majoritního vlastníka do společnosti cena akcií přímo závratně padá. Důvod je prostý: ostatní investoři ztrácejí zájem akcie nakupovat a malá poptávka tlačí cenu dolů. Proto je většinou skutečně lepší se akcií zbavit hned poté, co firmu někdo ovládne.
Téměř střemhlavý pád zaznamenaly i akcie společnosti Léčiva. Manažerská firma Léčiva CZ se stala jejím více než devadesátiprocentním vlastníkem v květnu 1998. Přestože do manažerské firmy vstoupil silný zahraniční partner - americký fond - a společnost Léčiva vykazuje rostoucí zisk, cena jejích akcií spadla po ovládnutí v podstatě jediným akcionářem během druhého pololetí roku 1998 z 2500 korun na necelou polovinu. V prosinci 1998 proto valná hromada rozhodla, že raději zr uší veřejnou obchodovatelnost. Ředitel Michal tehdy uvedl, že by zkreslení hodnoty akcií mohlo mít na firmu negativní vliv.
Léčiva nezklamala.
U společnosti Léčiva si však drobní vlastníci nemusí příliš stěžovat. Nabídku na odkoupení akcií dostali nyní už počtvrté, a to s cenou 2100 korun. Poprvé je většinový majitel vykupoval za stejnou částku. Pouze při minul ém třetím kole, jež proběhlo v polovině loňského roku, to bylo 2263 korun, tato částka se však týkala jen zaměstnanecké emise. Nynější nabídka je spojená s přeměnou na listinné akcie a platí do 21. března. Podle mluvčí firmy Mileny Holoubk ové je to už zřejmě poslední odkup. Zatímco první tři kola byla pro Léčiva povinná, k nynější nabídce se firma rozhodla dobrovolně. Poprvé se akcie vykupovaly, když firma Léčiva CZ získala majoritu, podruhé, když se její podíl zvýšil na 75 procent, a potřetí, jakmile se rozhodlo o stažení akcií z veřejných trhů.
Stát se nehodlá angažovat.
Počet drobných vlastníků, kterým zůstalo po kuponové privatizaci jen několik kusů akcií, zřejmě není příliš vysoký. Řada lidí je už totiž prodala a mnozí přitom využili právě nabídek povinných odkupů. Ti, kteří si ovšem po nechali akcie, jež už zmizely z trhu, a firma s další nabídkou nepočítá, nemají pro prodej téměř žádné možnosti. Tisková mluvčí Komise pro cenné papíry Šárka Samková potvrdila, že současné zákony postup prodeje akcií po zániku veřejné obchodovatelnosti neupravují a ani do budoucna se s takovou úpravou nepočítá. „Je to jen na akcionáři a akciové společnosti, jak se na případném prodeji dohodnou, řekla. Společnost si přesto nesmí cenu stanovit libovolně a musí vycházet z účetních ukazatelů firmy. Podle Samkové může být tímto ukazatel em například čisté obchodní jmění společnosti připadající na jednu akcii.
S nabídkou pro akcionáře, že nákupy a prodeje veřejně neobchodovatelných cenných papírů bude organizovat - respektive soustřeďovat nabídky a poptávky po nich - přišel před časem mimoburzovní RM-Systém. Komise pro cenné papíry mu však vytkla, ž e postrádá záruky proti zneužití celého systému, a nedala zatím k organizování tohoto typu obchodů souhlas.
Další zamlžení.
Za krok, který dál oslabuje pozici drobných vlastníků, označují někteří odborníci i převody akcií ze zaknihované počítačové podoby do listinné. Tyto akcie tak totiž nadobro zmizí z evidence Střediska cenných papírů, a tím s e ztratí i přehled o majitelích firmy. To je případ Lesní společnosti Hořice, Lesů Chlumec nad Cidlinou, Lesů Křivoklát či Lesů Protivín z konce loňského roku. Akcionáři těchto a několika dalších lesních firem mají za to, že jejich vl astníci, sdružující se kolem finanční skupiny Terciér, se snaží zrušením veřejné obchodovatelnosti a změnou podoby akcií zametat stopy kolem podivných finančních operací, které se v těchto společnostech již několik let odehrávají.
Další dobře známou specialitou tuzemských akcií je jejich takzvaná omezená převoditelnost. To znamená, že akcie jsou sice veřejně obchodovatelné, ale jen se souhlasem statutárních orgánů firmy. V praxi je tedy může prodat jen ten, kdo k tomu z íská požehnání představenstva nebo dozorčí rady. S tím se seznámili především akcionáři několika společnosti z první vlny kuponové privatizace. Majitelé akcií takových firem, jako Karosa, po skončení privatizačních kol s hrůzou zjistili, ž e jejich akcie mají omezenou převoditelnost. To jim však na počátku nikdo nesdělil.
