Mediální šéf donášel i na svou sestru
Pan úspěšný, tak mu všichni říkali počátkem letošního roku. Německý časopis Horizont, zabývající se médii, jej jmenoval Mediální osobností roku 2003, neboť investice do časopisů v Rusku, které měl na starosti, slavily úspěch. Teď je ale všechno zapomenuto. Berndovi Rungemu, viceprezidentu mediálního gigantu Condé Nast, se v titulcích evropských deníků a časopisů neřekne jinak, než „soudruh Glamour“. Ukázalo se totiž, že jeden z nejúspěšnějších německých mediálních manažerů kdysi aktivně spolupracoval s východoněmeckou tajnou službou Stasi. Měl krycí jméno Olden.
Svazky zničeny nebyly.
Třiačtyřicetiletý Bernd Runge, jehož současná kariéra je spojována především s německými verzemi časopiseckých titulů, jako Vogue, Vanity Fair a Glamour, v roce 1989 dobře věděl, že v minulosti nejednal správně. Osm dní před pádem berlínské zdi se totiž podle dochovaných dokumentů zajímal u svých nadřízených ve Stasi, zda byly všechny jeho svazky včas zničeny. Odpověď dostal Bernd Runge až letos: nebyly. Řadu dokumentů, které ve východoněmeckých archivech zbyly po tajné službě, odvezli v roce 1989 příslušníci CIA do Spojených států. Odtud se (prostudované) spisy loni vrátily – a jsou postupně zpřístupňovány německé veřejnosti. Rungeův spis poprvé zveřejnily časopisy Focus a Der Spiegel.
Runge se Stasi upsal v roce 1981. Tehdy mu bylo dvacet let, studoval na moskevské univerzitě a nijak se mu nepříčilo udávat spolužáky i spolužačky. „Je velmi ambiciózní,“ stojí o něm ve spise Stasi z této doby.
Moskevská tradice.
Po studiích se nadějný agent nechal zaměstnat u východoněmecké tiskové agentury ADN. Ta Oldena v roce 1988 vyslala coby zpravodaje do Budapešti, kde mohl pokračovat ve své „moskevské“ tradici. Donášel nejen na kolegy z NDR, ale podrobně popisoval také život korespondentů ze španělského deníku El País, z agentury Reuters a dalších.
Z budapešťského angažmá agenta Oldena se zachovalo nejvíce podepsaných šeků „za předané informace“. Částky nebyly veliké, ale frekvence plateb odpovídala Rungeovým posudkům: je to proaktivní spolupracovník, který by jednou mohl být ve Stasi zaměstnán „na plný úvazek“.
Tuto kariérní vizi si ale Bernd Runge zkazil sám. Oženil se s dcerou generálmajora z východoněmeckého ministerstva obrany, a to náboráři Stasi považovali za „rizikový faktor“, který by mohl vyvolat „bezpečnostní hrozbu“. Přesto si Stasi cenila Oldena natolik, že mu v březnu 1988 nabídla přechod do oddělení kontrašpionáže. Bernd Runge nabídku přijal, a to i přesto, že záznam z jeho schůzky se spojkou Stasi, která se konala v únoru 1988, říká: „Přišel včas, náš rozhovor se konal v kavárně u Citadely. Stále opakoval požadavek, abych vyřídil soudruhům v Berlíně jeho návrh.“ Jak zněl? Bernd Runge pro sebe žádal místo ředitele maďarského zastoupení východoněmecké cestovní agentury. V této pozici by prý mohl sbírat užitečné informace ještě efektivněji.
Jak hluboko ovládly agenta Oldena ambice, ovšem svědčí především příhoda z počátku roku 1989. Tehdy již zavedený agent kontrašpionáže podával zprávy i o své sestře Cathrin, která se provdala za někdejší železnou oponu – do Německa západního. Rungeovy spisy jsou plné podrobných popisů, jež líčí plány jeho sestry na útěk za hranice.
Placeni od kusu.
Reakce známého mediálního manažera na odhalení Focusu a Der Spiegelu se podobá reakcím většiny odhalených donašečů. „Každý zaměstnanec v NDR bez ohledu na pozici i odvětví, v němž pracoval, byl povinen psát takové zprávy, jako jsem psal já,“ tvrdí Bernd Runge v dopise, jež adresoval týdeníku Focus. Neboli: bývalý agent Olden se snaží interpretovat své aktivní donášení coby neškodný masový fenomén, který k době prostě patřil.
Tento přístup se ostatně rozhodli podpořit také Rungeovi kolegové ve vedení Condé Nast. „To, co se možná odehrávalo před dvaceti lety za naprosto odlišných mezinárodních i vnitropolitických reálií, nemůže ohrozit vztah Condé Nast k Bernardu Rungemu a jeho vynikající práci, kterou pro naše vydavatelství od roku 1997 odvádí,“ píše se v prohlášení firmy, vydaném těsně poté, co minulost agenta Oldena vyšla najevo. Bernd Runge, ředitel Condé Nast Verlag, je spojován především se zavedením nové verze časopisu Glamour na německý trh: vycházel v Německu od roku 2001 jako měsíčník, ale loni se změnil na čtrnáctidenní magazín tištěný v „kapesním“ formátu. Na konci roku 2003 se každé dva týdny prodávalo jenom v Německu 450 tisíc výtisků.
Tuto „obchodní“ logiku ovšem řada německých komentátorů v posledních týdnech odmítla. Vedle čísel dokumentujících vysoké náklady stylových časopisů jsou kladena čísla z východoněmecké historie. Dostupné údaje potvrzují, že si Stasi vydržovala asi 85 tisíc agentů na plný úvazek, a zhruba 170 tisíc „neoficiálních“ donašečů platila „od kusu“. Agent Olden, jenž si po pádu berlínské zdi vybudoval mediální kariéru u známé firmy Axel Springer, což mu otevřelo dveře do Condé Nast, patřil mezi ně, a nyní se zlobí: Média na mne uspořádala hon, dokonce telefonují mojí sestře. Pravost zveřejněných dokumentů ale Bernard Runge nikdy nezpochybnil.
