V dětství Oldřichu Darmovzalovi učarovala příroda a ideály kamarádství a čistoty. Skautingu zůstal věrný dodnes. S kamarády z břeclavského oddílu, který přežil i normalizaci, založil svoji firmu Racio.
Autor: Jakub Stadler
Společnost už dvacet let vévodí českému a slovenskému trhu zdravé výživy. Patří jí třetí místo v Evropě a Darmovzal dokonce sní o pozici evropské jedničky.
Byznys v oblasti zdravé výživy odstartoval spolumajitel a jednatel firmy Racio Oldřich Darmovzal před dvaceti lety. A jak to bývá obvyklé, dnešnímu úspěchu předcházelo mnoho šťastných náhod. K práci v potravinářství vedla poměrně klikatá cesta. Vystudoval totiž Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně a jako stavař začal pracovat v zemědělském družstvu Jana Černého v Moravské Nové Vsi.
„Nastoupil jsem do socialistického zemědělství, ale do jednoho z družstev, která se dala ukazovat světu. Nebylo sice jako třeba Slušovice, ale dělalo technický servis amerických zemědělských strojů, spolupracovalo s několika podniky zahraničního obchodu i přímo se zahraničím,“ vzpomíná na začátky své kariéry Oldřich Darmovzal. V družstvu měl zpočátku pod sebou stavební čety, zaměřoval se na údržbu budov a investiční výstavbu, tedy na práci, na niž měl kvalifikaci. To však netrvalo dlouho. Vedoucí technického rozvoje byl ze dne na den „odejit“, jak už to v dobách totality chodilo, a předseda JZD potřeboval rychle někoho, kdo umí cizí jazyk. Za pár dní měla přijet zahraniční návštěva, musel se najít někdo, kdo by se s ní byl schopen domluvit. A stavař Darmovzal byl jediný, kdo dobře uměl anglicky. „Druhý den jsem nastoupil na technický rozvoj, a tak jsem se dostal k potravinářství,“ vysvětlil náhlou změnu profese. Od té doby už neměl na výběr – nový obor, k němuž se dostal díky znalosti jazyka, už ho nepustil.
„Měli jsme dělat různé potravinářské programy. Když jsem byl u vzdálených příbuzných v USA, setkal jsem se s programem cukrové kukuřice, který tam dělala firma Čechoameričana Franka Hamáčka. V roce 1989 jsme pak v našem družstvu měli první sklizeň,“ říká Darmovzal.
Když se dostal s družstevní delegací na veletrh v Paříži a viděl tam technologii na pufované chlebíčky, napadlo ho, že by mohli zkusit podobnou výrobu i v Československu. Jeho projekt nadřízení schválili, podepsal kontrakt na dovoz strojů s holandskou firmou a plánovali zahájení výroby. Ještě v 90. letech byla tato technologie natolik ojedinělá, že pro ni neexistovalo ani české označení. Slovo pufování je odvozeno z anglického puffed – odulý, opuchlý.
Špatné rozhodnutí nového vedení
Do hry však vstoupily s listopadem 1989 politické změny. „Do vedení družstva přišli noví lidé z řad potomků největších vlastníků pozemků, kteří neměli přehled, dostatek informací a především důvěru ke všemu, co se do té doby v družstvu dělalo,“ vysvětluje tehdejší situaci Darmovzal. Ani šéf technického rozvoje, který z Moravské Nové Vsi nepocházel a neměl tady ani metr vlastní půdy, nebyl pro nové představenstvo důvěryhodný. „Na jednom zasedání proto rozhodli, že program na pufované výrobky zruší. Zřejmě se v této nejisté době báli dluhů, protože bylo potřeba vzít si úvěr na pětadvacet milionů korun na novou technologii,“ dodává. Dostal za úkol celý kontrakt stornovat. Jak se později ukázalo, pro družstvo to bylo špatné rozhodnutí, ale pro Oldřicha Darmovzala dobré.
Stornovat zakázku nebylo totiž tak jednoduché, jak si noví vlastníci představovali. Holandská firma byla chytrá, sdělila, že už mají dodávku rozpracovanou a budou uplatňovat třicetiprocentní penále, což bylo osm milionů korun. „Věděl jsem, že stornování kontraktu není možné, vysvětlil jsem to předsedovi družstva a začal jsem usilovně hledat, kdo by celý projekt převzal,“ popisuje Darmovzal.
Zprvu ho vůbec nenapadlo, že by to byl on sám. „Když jsem navštívil několik potenciálních zájemců – družstev, zjistil jsem, že na tom jsou všude stejně a že i jinde je to neprosaditelné.“ A tak v něm den za dnem uzrával nápad zahájit výrobu ve vlastní režii. Oslovil kolegu Tomáše Nepraše, který dělal mechanizátora ve vedlejším družstvu, a spolu s dalšími založili družstvo. „Původně jsme chtěli vytvořit společnost s ručením omezeným, ale když jsme přišli do banky se žádostí o úvěr na sedmnáct milionů korun, nevěděli, co s. r. o. vlastně je, a vypoklonkovali nás. Pak nám někdo poradil, abychom vytvořili družstvo, které zastřeší Meziodvětvový svaz družstev. Tomu už v bance rozuměli.“ Vyřízení potřebného úvěru na rozjezd firmy pak šlo jako po másle. „Nemuseli jsme podepisovat žádné směnky ani ručit nemovitostmi.“
„Na začátku nás bylo pět společníků. Zahájili jsme tvorbu vlastní firmy a pomalu se začali stávat pekaři,“ vysvětluje, jak na počátku 90. let vznikla dnes úspěšná firma Racio. Zemědělské družstvo, které se nadějné výroby vzdalo, toho později začalo zřejmě litovat. Farmáři dokonce svého bývalého zaměstnance začali pomlouvat, že je ošidil. „Rozhodnutí představenstva s příkazem na stornování kontraktu mám ale schované dodnes,“ brání se nespravedlivému obviňování jednatel Racia.
Stěhování do velkého
|OLDŘICH DARMOVZAL|
|Datum narození: 25. 3. 1957 Bydliště: Břeclav Postavení: spolumajitel firmy Racio Roční tržby firmy: téměř 300 milionů korun|
Zato soukromá firma se rozběhla velmi úspěšně. Dnes jsou jejími vlastníky dva společníci, každý s padesátiprocentním podílem. „Od začátku jsme si rozdělili sféry práce, kolega jako strojař vedl výrobu, já jsem se zabýval obchodem a ekonomikou. Ještě do konce roku 1989 jsme začali a v únoru 1990 byla zahájena výroba na pečení chlebíků,“ vypráví Darmovzal. Výrobu zahájili v malé pekárně, ve čtvrti, odkud oba s kolegou pocházeli a kde mají ještě dnes jejich rodiče rodinné domy.
„Dvě stě metrů od našeho domu byla pekárna, kam jsem si chodil cestou ze školy škemrat o čerstvý rohlík nebo koblížek. Pamatuji si dodnes, jak to v celé ulici lákavě vonělo. Měli jsme štěstí, v době, kdy jsme hledali vhodný objekt, byla tato pekárna už zavřená. „Znali jsme původního vlastníka, jeho syn chodil také do skautu.“ Proto mu nabídli, že jim pomohou získat pekárnu v restituci zpátky. „Podařilo se nám to. Myslím, že to byla první restituce v Břeclavi,“ je přesvědčen Darmovzal.
V březnu 1990 uzavřeli s vlastníkem nájemní smlouvu, provedli nezbytnou rekonstrukci, přistavěli skládek a začali vyrábět zdravé pečivo. V srpnu 1990 už své výrobky vystavovali na Zemi živitelce a v roce 1991 získali první Zlatou Salimu. „Tehdy jsme ji přebírali vedle Fruty a Lacrumu, velkých, v té době ještě státních firem, jako první soukromá společnost.“
Malé prostory velkému zájmu obchodníků a zákazníků ale brzy nestačily. Firma Racio se začala rozhlížet po větším areálu. K mání byl tehdy objekt bývalého cukrovaru v centru města, který kdysi patřil významné břeclavské židovské rodině Kuffnerů. Byl postaven v roce 1860 a stal se tehdy největším cukrovarem rakouského mocnářství. Jenže poslední kampaň tu proběhla v roce 1991, vzápětí bylo rozhodnuto zrušit provoz několika cukrovarů v Jihomoravském kraji a břeclavský byl mezi nimi. Objekt v centru byl v hrozném stavu, protože do něj nešly už v době komunismu prakticky žádné investice.
Nový vlastník – firma Racio – se s vervou a odvahou pustila do obrovské přestavby. „První etapa rekonstrukce probíhala dva roky, výroba se ze staré pekárny přestěhovala do bývalého cukrovaru. Já s ekonomickým a obchodním oddělením jsme ještě další čtyři roky sídlili na původním místě. Výroba měla přednost, kancelářská část se budovala až v další etapě.“ Na otázku, kolik náročná rekonstrukce zdevastovaného objektu stála, pokrčí rameny. „Dělali jsme to na etapy, postupně jsme to i po částech kolaudovali, v souhrnu jsme náklady raději nepočítali. Mohlo by nás z toho klepnout,“ přiznává. Vlastníkům firmy je jasné, že kdyby stavěli na zelené louce, mohli by mít za stejné peníze pěknou novou továrnu. „Byla to spíš srdeční záležitost, a když už se to začalo rodit, nedalo se z toho couvnout.“ Kdo však dnes spatří bývalý cukrovar v plné kráse, opravený a omítnutý, večer dokonce osvětlený, určitě rozhodnutí ocení. Továrna firmy Racio i se zachovaným vysokým komínem patří dnes k jednomu z nejdominantnějších objektů v Břeclavi.
Konkurenci v Česku umlčeli**
Na počátku začali vyrábět kolem pěti set tun pufovaného zboží, dnes vyrábějí už tři tisíce tun, ale kapacitu výroby mají až na deset tisíc tun. Do roku 1990 v Československu nevídaný výrobek – pufovaný chlebíček – si brzy získal oblibu zákazníků. „Začátkem 90. let stačilo prodávat na ulici. Přímo z výroby, ještě teplé, se chlebíčky nakládaly na auta, obchodníci se o ně prali. Prodávali jsme i na tržišti v Bratislavě. A když nebyly v obchodech, dodávali jsme přímo zákazníkům poštou na dobírku celé krabice s balením po stovce, rozebrala si to rodina, sousedi. Týdně jsme tak posílali až 200 kartonů, dělalo to dvě tuny,“ vzpomíná na „radost“ poštovních úředníků, když jejich plně naložené auto každý pátek přijelo s balíky na poštu. „Ale i díky tomu jsme v konkurenci vítězili,“ dodává Darmovzal.
Brzy se totiž do výroby pufovaného zboží pustili i další. Do tří let tady byl přesycený trh a začal konkurenční boj. „Museli jsme na to reagovat pestřejším sortimentem, začali jsme nabízet více druhů, chlebíčky jsme začali máčet v čokoládové a jogurtové polevě.“ Vsadili na široký sortiment, kvalitu a cenu. Nakupují kvalitní surovinu – rýži a pšenici, zpracovávají i špaldu nebo kamut; tento prastarý typ pšenice dovážejí z americké Montany. Používají nejlepší polevy, které se na trhu dají sehnat, například belgickou čokoládu. Snaha se vyplatila. „Byli jsme pružnější, máme dobrou značku. Během tří let jsme konkurenci umlčeli. Některé jsme vykoupili, někteří sami přestali vyrábět. Když jsme se stěhovali v roce 1996 do rekonstruovaného cukrovaru, kde jsme mohli výrobu zmnohonásobit, už bylo dobojováno,“ říká s pýchou.
Dnes nabízejí 74 druhů výrobků a portfolio chtějí dál rozšiřovat. Dnes už snad v České republice není obchod, kde by na pultech chyběly celozrnné chlebíčky Racio, ochucené Raciolky, Jazýčky, Primulky, knäckebroty či novinka pro děti – rýžoví medvídci. Stejně tak si na nich pochutnávají zákazníci v Řecku, Chorvatsku, Litvě, Slovinsku, Maďarsku, Bulharsku a pod privátními značkami i v řadě dalších zemí – v Rakousku, Německu, USA i Kanadě, celkem ve třiadvaceti zemích tří kontinentů.
Všechny výrobky, které prodávají pod svou značkou Racio, se ale nerodí jen v břeclavské firmě. „Nakupovali jsme a stále nakupujeme výrobky od dalších firem. S vlastními bychom nevystačili. Nejen českých, ale i zahraničních. Například dva typy knäckebrotu – skandinávský a německý – nebo holandské toasty, další z Portugalska, Polska i Slovenska.“ A nejedná se vždy jen o malé výrobce. Knäckebroty, které prodávají pod značkou Racio, pocházejí od největšího výrobce ve Finsku – společnosti Vaasan & Vaasan.
Ale ani firma Racio vždycky neprodává své chlebíčky pod vlastní značkou. Čím dál víc obchodních řetězců nabízí vlastní privátní výrobky. Chlebíčky z Břeclavi se prodávají často pod značkami významných českých i zahraničních řetězců, například Albert, Spar, Tesco, Kaufland, v zahraničí Carrefour, Aldi, Cerbona, Norma, Grand Jury a dalších.
Loni firma vykázala téměř 300milionový obrat a s roční produkcí téměř tří tun pufovaných potravin je ve svém segmentu nejen jedničkou na českém i slovenském trhu, ale patří jí také třetí místo v Evropě. Oldřich Darmovzal má mnohem větší ambici – chce být jedničkou na evropském trhu. Přiznává však, že se mu tento sen teď poněkud vzdálil. „Byli jsme na čtvrté příčce, ale výrobce z Holandska, který byl jedničkou, koupil druhého největšího výrobce, teď vyrábí patnáct tisíc tun těchto potravin místo dosavadních sedmi tisíc. Bude mnohem těžší ho předstihnout,“ připouští.
