Loni v květnu prodala Galerie Arcimboldo na aukci asijského umění obraz Kachny pod rákosem moderního čínského malíře Čchi Paj-š’e za osm milionů korun. Dodnes je to nejdráže prodaná čínská malba u nás. Tento rekord upozornil na boom čínského umění, které se v posledních třech letech začalo ve větší míře objevovat na tuzemských aukcích, říká majitel Galerie Arcimboldo a znalec umění jihovýchodní Asie Oldřich Hejtmánek.
První významná sbírka exotických starožitností z oblasti Orientu byla u nás součástí kabinetu kuriozit císaře Rudolfa II. Podle dostupných informací v případě Číny šlo především o modrobílý a barevný porcelán a předměty z exotických materiálů jako slonovina, perleť, lak či bambusové dřevo. V sedmnáctém a především osmnáctém století se pak zájem o orientální předměty rozšířil mezi evropskou aristokracií, Čechy nevyjímaje.
Zřejmě prvními seriózními sběrateli speciálně čínského umění u nás byli na počátku dvacátého století malíř Vojtěch Chytil, který v polovině dvacátých let vyučoval na pekingské akademii výtvarného umění olejomalbu, a Josef Martínek, který strávil v Číně přes dvacet let jako zaměstnanec britské celní zprávy. Oba tito sběratelé část svých sbírek nabídli v prodejních výstavách čínského umění, které uspořádali po svém návratu do vlasti. Velkými milovníky a sběrateli čínského umění byli ovšem například i malíři Emil Filla a Ludvík Kuba, sochař Jan Lauda a další.
E15: Má sběratelství čínského umění v naší zemi nějakou tradici, nebo je to trend posledních let?
E15: Jaký byl vývoj po druhé světové válce?
Tehdejší Československo patřilo mezi první země, které uznaly založení Čínské lidové republiky v roce 1949 a navázaly s její vládou diplomatické styky. Byly též podepsány česko-čínské smlouvy o kulturní výměně, takže od počátku padesátých let jezdily naše početné kulturní delegace do Číny a čínské zase sem.
Patřilo k dobrému jménu, že si členové delegací začali vozit domů kromě suvenýrů také nejrůznější umělecká díla, v tomto případě hlavně obrazy. Možná tak navětšinou vazovali na sběratelskou tradici první republiky. Tušová malba byla za peníze, jež měli delegáti přiděleny v rámci cestovních diet, relativně dostupná. Nutno dodat, že k obdobnému dovozu kvalitních obrazů nedošlo v takové míře v žádné jiné zemi socialistického bloku.
Byla to zásluha osobností, jako byli malíři Zdeněk Sklenář, Adolf Hoffmeister nebo vedoucí sbírky orientálního umění Národní galerie Lubor Hájek, kteří byli velkými milovníky a propagátory čínského umění. Toto období trvalo do konce padesátých let; v letech 1960 a 1961 se pak Čína ideologicky rozešla se Sovětským svazem a tím pádem ochladly i československo-čínské vztahy.
E15: Kde se tyto obrazy nacházejí dnes?
Obrazy, které přivezli Hoffmeister a Hájek, nakoupila do svých sbírek rovnou Národní galerie. I ostatní členové delegací z padesátých let do ní předávali obrazy, protože tehdejší kurátoři byli opravdoví nadšenci a všichni věděli, že předměty budou v dobrých rukou. Dostávaly se sem ovšem také předměty z dob dřívějších – například vdova po Vojtěchu Chytilovi darovala celou pozůstalost po manželovi do Národní galerie. Sbírka čínské moderní tušové malby této instituce proto patří k těm vůbec nejdůležitějším mimo Čínu. Před čtyřmi lety bylo možné celý tento soubor vidět na výstavě Mistři čínské tušové malby ve Valdštejnské jízdárně.
E15: Arcimboldo chystá na začátek prosince další aukci zaměřenou na čínské malířství a starožitnosti s celkovou vyvolávací cenou 22 milionů korun. Jakým způsobem jste získával obrazy pro svou aukci? A nakolik jsou nyní tuzemské zdroje čínské malby dvacátého století vyčerpány?
My jsme se snažili dohledat to, co v Národní galerii neskončilo. Prosincová aukce je výsledkem tohoto hledání, jádro nabídky tvoří 35 obrazů, z toho 27 na papíře a osm na hedvábí, přičemž asi 15 z nich považuji za opravdu důležité. Pocházejí ze sbírek významných českých sinologů, ale i amatérů, kteří Čínu navštívili v rámci kulturních výměn v padesátých letech dvacátého století.
Obávám se, že pro příští aukce budeme díla podobné důležitosti získávat už jen těžko – většina pamětníků, kteří do Číny jezdili, už nežije, část uměleckých děl se nenávratně ztratila, část byla odkoupena Národní galerií nebo do ní byla darována rodinami sběratelů po jejich smrti.
E15: Budete dražit pouze obrazy, nebo se v aukci objeví i sochy, keramika a porcelán?
V aukci se objeví i několik velmi kvalitních bronzů, zmínil bych alespoň mingského Buddhu Šákjamuni z počátku šestnáctého století. Pozornost si zaslouží i porcelány, například žluté císařské talíře s draky z období Kchang-si nebo porcelánová miska na vymývání štětců z druhé poloviny osmnáctého století se světle modrou glazurou odstínu claire de lune.
E15: Kdybyste si vy sám mohl z aukce ponechat jednu věc, která by to byla? Co je vám osobně nejbližší?
Já sbírám věci, které mě těší, které mě něčím osloví. Moje sbírka je eklektická, je v ní od všeho kousek, ať už jde o obrazy, buddhistické umění či drobnější starožitnosti. Z naší prosincové aukce by to ovšem určitě byl obraz Li Kche-žana, který zobrazuje básníka Tchao Jüan-minga jako starce s chryzantémou pozorujícího hory. Měl jsem velkou radost, když jsem ho pro aukci získal, patří k jednomu z jejích vrcholů, takže šance na to „nechat si ho“ je bohužel opravdu minimální.
E15: Kdo tvoří vaši klientelu?
Velkou část naší klientely tvoří cizinci, ti kupují nejzajímavější a nejdražší položky. Většinou jsou to čínští sběratelé žijící v Evropě, Americe, Číně, v Hongkongu, ale i v Česku. Tuzemští kupci jsou zatím bohužel v menšině.
E15: Vraťme se ještě k české klientele. Jaký je v současnosti její postoj ke sběratelství asijského umění? Existují u nás nějaké vyprofilované sbírky?
Tuzemští kupující se momentálně orientují na věci, které je přitahují esteticky, které jsou líbivé. Řekl bych, že asijské umění jako celek je tu chápáno spíše jako dekorace než jako investice. My se tento přístup snažíme už čtvrtým rokem postupně měnit, chtěli bychom ukázat, že umění z Asie může být lepší investicí než obrazy momentálně módních českých malířů klasické moderny. Nicméně zatím neznám žádnou významnou sbírku čínského nebo japonského umění u nás, která by byla cíleně budovaná. Většina předmětů z oblasti asiatik, které jsme prodali českým klientům, byla spíše jen doplňkem ke sbírce něčeho jiného.
E15: Jak vidíte perspektivu trhu s asijským uměním u nás?
Rádi bychom se podíleli na vytvoření skutečného trhu s asijským uměním u nás. Z obchodního hlediska mě těší, že se tyto věci prodávají, ale osobně mě zajímá spíše dlouhodobá perspektiva a zrod nové vrstvy českých sběratelů umění Asie, k němuž bych rád přispěl.
Oldřich Hejtmánek (48)
Narodil se v Praze. Po absolvování Střední průmyslové školy grafické pokračoval ve studiu restaurátorství na Vysoké škole chemicko-technologické. V letech 1990 až 1991 působil v restaurátorském oddělení National Gallery of Art ve Washingtonu. Po návratu do Česka se věnoval obchodní a poradenské činnosti v oboru výtvarného umění a starožitností, mimo jiné v rámci firmy Art Consulting. Ve Washingtonu vedl v letech 1999 až 2001 galerii Metternich specializující se na středoevropské umění, v Praze v roce 2009 založil aukční Galerii Arcimboldo a před rokem otevřel na Malé Straně prodejní galerii Kunstkomora.
Čtěte také:
Zájem o investice do starožitností stoupá
Obchod s uměním oslabil, ale funguje i v krizi
Exkluzivně: Socha, která zranila Bémova syna, byla v havarijním stavu
Autorka je spolupracovnicí redakce
