Už je to přes sedm let, co nežije, ale to, co na ní bylo cenné, není dnes méně zřetelné než dřív. Naopak, jako kdyby to vystupovalo jasněji. A možná se to dá shrnout do jedné věty: Olga Havlová (1933-1996) patřila k lidem, od kterých se dá učit, jak žít.
Bez idealizace, ale taky bez velkých časových ztrát, které jinak většinou hrozí tomu, kdo postupuje vpřed stylem pokus/omyl. Měla samozřejmě chyby, jako je má každý člověk, ale tím, co dělala, si zasloužila, aby se o ní nakonec řeklo: byl to člověk bytostný. Tak vzpomíná na Olgu Havlovou v týdeníku Reflex Pavel Kosatík.Olga Havlová, dívčím jménem Šplíchalová, se narodila právě před sedmdesáti lety 11. července 1933 v Praze na Žižkově a podle pamětníků prožila dost tvrdé dětství, uvedla MFD. Po škole pracovala jako účetní, skladnice a prodavačka. Coby dvacetiletá se seznámila v roce 1953 s V. Havlem a o jedenáct let později se za něj provdala. Václav Havel o ní o mnoho let později, až po její smrti, řekl: „Tak už jsem asi ustrojen. Měl jsem dominantní matku, byl jsem na ní velmi závislý. Olga byla takto též dominantní a já jsem se s ní o všem radil.“ V MFD také na Olgu Havlovou vzpomíná ředitelka nadace Olgy Havlové. Podle ní to byla krásná a charizmatická žena. Pomoc proto od ní přijímali lidé lehce, bez pocitů viny či nedostačivosti. Měla velký cit pro to, co se má, a co se nemá podpořit. Když se rozhodla, byla neochvějná a nedala se zmást a odradit z cesty k vytčenému cíli.
