Eurokomisař pro hospodářskou a měnovou politiku Olli Rehn tento týden věštil. Hlavním tahounem evropského oživení v příštích letech se prý má stát domácí poptávka, zatímco čistý vývoz bude spíše klesat. Pravda, ani Rehn netvrdí, že růst bude raketový. Příští rok má HDP v sedmadvacítce stoupnout pouze o 1,4 procenta, v eurozóně dokonce o hlemýždích 1,1 procenta. Jinou Rehnovou perlou bylo zkoumání příčin přebytku běžného účtu platební balance, který už pár let vykazuje Německo. Vyšetřovat Německo za to, co sami Němci považují za největší důkaz virility svého hospodářství? No to už je vrchol! Není divu, že to Němcům nadzvedlo mandle.
K tomu, aby domácí poptávka evropskou ekonomikou citelně zahýbala, muselo by se stát něco zásadního buď s příjmy, anebo s výdaji, potažmo s mírou úspor. Při pokračující vysoké, byť regionálně velmi rozdílné míře nezaměstnanosti to na skokové vzestupy mezd a disponibilního příjmu nevypadá, takže zbývají fakticky jen úspory. Ty by se ale kvůli dosažení dynamičtějšího růstu musely opravdu výrazně snížit. Podle posledních zpráv Eurostatu míra úspor domácností kontinuálně klesá: ve druhém letošním čtvrtletí se snížila v eurozóně o 0,3 procentního bodu na 12,8 procenta, v EU 28 o čtyři desetiny na 10,7 procenta.
Reálné mzdy znovu rostou
Klíčové je, co se odehrává ve velké čtyřce eurozóny a případně Velké Británii. Pokud se podíváme na posledních dvacet let, vyniknou velké rozdíly ve vývoji hrubých úspor domácností. Mimořádně stabilní a nadprůměrně vysoké jsou v Německu, tedy v podstatě jediné zemi, kterou netrápí velká dlužní zátěž domácností ani vysoká nezaměstnanost. Navíc reálné mzdy se v posledním roce a půl přece jen vydaly na cestu růstu po mnoha letech stagnace.
Skoro stejně vysokou míru úspor domácností jako Německo má Francie, kde ovšem zaměstnanost není nijak slavná. Pozoruhodným vývojem pak prošly zbývající tři velké unijní ekonomiky, zejména Itálie s kdysi legendárně vysokou mírou úspor domácností. Ta se pohybovala až do poloviny devadesátých let o pěkných pár procentních bodů nad Německem i Francií (a běžně překračovala dvacet procent), teprve později klesly o nějakých deset procentních bodů. Španělsko má úspory průměrné (loni 10,38 procenta oproti českým 10,59 procenta), ale zároveň jsou domácnosti v zemi opravdu hodně zadlužené a panuje vysoká nezaměstnanost.
Britové získali finanční prostor
Británie se vymyká stabilně velmi nízkou mírou úspor domácností hluboko pod deseti procenty. Ekonomika se však vynořila z recese, nezaměstnanost je snesitelná a agresivní měnová politika Bank of England srazila úrokové sazby. A to zejména v případě hypoték vytvořilo zadluženým domácnostem vítaný finanční prostor, takže se mohly zase trochu ve spotřebě nadechnout a táhnou britský růst.
Když to sečteme, zcela jednoznačně je zemí s nejlepšími podmínkami pro stimulaci domácí spotřeby s velkým odstupem skutečně Německo. -, které zároveň chtějí Američané, Mezinárodní měnový fond i Evropská komise “školit” za loni skoro sedmiprocentní přebytek běžného účtu platební balance.
Němci investují méně než Francouzi
S přebytkem německého běžného účtu, který je už třetím rokem vyšší v absolutních částkách než čínský, se to má tak: přebytek není nic jiného než převaha národních úspor nad investicemi. V poměru k HDP investují Němci méně než Francouzi, kteří ale mají také nižší úspory s výsledným malým schodkem běžného účtu.
Aby byla zajištěna rovnováha mezi zeměmi s přebytkem a schodkem běžného účtu, musí stoupnout buď investice (doma i u partnerů), nebo spotřeba v zemích se schodkem. Když neroste ani spotřeba, ani investice – ať kvůli zadluženosti domácností, přebytku produkčních kapacit, nebo kvůli fiskálním úsporám – srovnává se převis úspor v jedné zemi poklesem růstu a zaměstnanosti u těch ostatních. A přesně to se děje v Německu. Nadále tam mají vysoký přebytek běžného účtu, protože úspory jsou stabilně vyšší než investice, a nízkou nezaměstnanost. Zatímco v Itálii a Španělsku klesá výkon, úspory, a roste nezaměstnanost.
Dvě řešení
Řešení jsou dvě. Buď Německo sníží úspory a zvýší spotřebu a investice, takže rychle klesne jeho přebytek běžného účtu. Pak může eurozóna fungovat, protože náklady adaptace budou rozděleny mezi sever (s mírně vyšší inflací) a jih (s nižšími deflačními tlaky, protože co jiného je „interní devalvace“ nežli pokles cenové hladiny?).
Anebo Německo nesníží úspory, nezvýší spotřebu a investice a pak eurozóna nebude dlouhodobě schopná fungovat, protože schopnost “jižního křídla” „vyexportovat se“ z krize je extrémně časově náročná. Navíc předpokládá mnohem hlubší strukturální změny než ty, jichž jsme byli dosud svědky. Itálie i Španělsko sice mají běžný účet vyrovnaný anebo už mírně přebytkový, ale za cenu hospodářského poklesu, potlačení dovozu, domácí poptávky a nárůstu nezaměstnanosti. Nakonec to jih nevydrží a eurozóna se rozpadne na dva měnové bloky, které mohou (ale nemusí) mít svoje společné měny. Ten severní, „německý“ blok bude mít mnohem pevnější měnu, nižší přebytek běžného účtu, ale také vyšší nezaměstnanost a pomalý růst. Navíc si střihne pořádně drahou rekapitalizaci bank.
A co my? Aby nám to přemýšlení šlo lépe, stačí si uvědomit českou závislost na německém trhu, německou závislost na evropském trhu (pořád dvě třetiny) a fakt, že Česko nemá přebytek, ale schodek běžného účtu již mnoho let.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Hledání funkčního sociálního státu
