Dvacet miliard sem, dvacet miliard tam
Upřímně řečeno, dvacet miliard sem, dvacet miliard tam… Hlavní ekonomickou otázkou při pořádání olympiády není ani náhodou rozpočet. Je jím správnost předpovědi, zda je příslušný hospodářsko-politický prostor schopen vstřebat a zhodnotit obrovský růstový impulz, který olympiáda vždy přináší.
A protože je evidentní, že olympiáda (z hlediska globálního pohledu pořádaná kdesi v prostoru mezi Paříží a Moskvou) by byla vnímána jako přinejmenším středoevropská, prvním předpokladem pro úspěch kandidatury je vůle k široké spolupráci a srozumění.
Kdyby apologeti olympiády nemlžili a řekli by popravdě, že na OH v Praze by pravděpodobně nejvíce vydělaly německé a rakouské firmy, jak by asi dopadlo referendum?
Srozumění se zatím nerýsuje ani mezi předáky ODS Mirkem Topolánkem a Pavlem Bémem, o vládní koalici nemluvě. Až Mezinárodnímu olympijskému výboru dorazí z Prahy přihláška bez právní a politické garance české vlády, mělo by to být na Silvestra. A televize by měly přenášet záběry na obličeje adresátů. Ti totiž vědí, kolik dohod a dobré vůle je třeba, aby olympiáda nezkrachovala.
Jedna názorná maličkost: Když premiér odmítl poskytnout nejobecnější garanci, zapochyboval také o tuzemských možnostech organizačních a personálních. Asi oprávněně, leč opět chybně. Žádná olympiáda se nikdy neobešla bez najatých zahraničních expertů, ale ani bez dobrovolníků ze všech koutů planety. Tím spíše to platí pro olympiádu středoevropskou. Hry v Praze mohou klidně zorganizovat experti vycvičení v roce 2012 v Londýně. Základní kvalifikací českých starostů, úředníků a bafuňářů musí být de facto jen jazyková vybavenost a umění „nešvejkovat“.
A propos, ministr Kalousek zase uvedl: „Kdyby to bylo finančně tak skvělé, tak by to přece rádi zafinancovali soukromí investoři.“ Ale jistě že rádi. Jen jestli český strejček připustí, aby se kupříkladu jmenovali Siemens, Hochtief, Erste nebo Shell.
