Za časů dávno minulých, které poslanec Pavel Ploc (ČSSD) nemůže pamatovat, pečovalo o staré a nemohoucí jejich bezprostřední okolí, především rodina. Když děti měly za povinnost živit mámu s tátou na vejminku, silněji si uvědomovaly, že jednou budou ve stejné situaci, a když si nepořídí potomky, zůstanou na holičkách. Moderní doba tuto přirozenou vnitrorodinnou solidaritu zpřetrhala. Ano, platíme sociální pojištění, ale peníze od pracujících dětí k nepracujícím rodičům putují přes státní kasu, takže onen sebezáchovný reprodukční pud přestal fungovat.
Připadá nám přirozené, že se o lidi v nouzi má prioritně starat erár. Bylo by nesmírně užitečné, kdyby se něco z těch starých principů vrátilo. Je proto dobře, že poslanci odmítli Plocův návrh, aby stát vysloužilým olympionikům platil rentu. Nejde o to, že by si sportovní veteráni důstojnější podzim života nezasloužili, ale i o ně by se měla především postarat jejich rodina - rodina sportovní. Aktivními mladými sportovci počínaje, olympijskými sponzory a fanoušky konče.
Neexistuje jediná bariéra, jež by bránila založení nadačního fondu, z něhož by někdejší reprezentanti, kteří se ne vlastní vinou ocitli v životní nouzi, byli odměňováni. Jestliže to Ploc, bývalý skokan na lyžích, myslí s pomocí starším kolegům upřímně, což u člena ČSSD lze předpokládat, může vznik takovéhoto fondu okamžitě iniciovat a sám do něj jako první přispět. Pravidla rozdělování peněz nechť zůstanou stejná jako v návrhu zákona.
Toto platí pro jakoukoliv jinou profesi, žádná nemůže být privilegovaná – umělci, vědci, lékaři a samozřejmě i poslanci a novináři. Jestli si lidé z některé branže myslí, že obecný penzijní standard je pro ně nedostačující, mohou si vybudovat vlastní sociální síť. Spíše síťku. Kdyby se totiž důchody měly vyměřovat dle toho, jak se kdo zasloužil o stát, skončíme jen u výčitek a závisti.
