Prolnutí ČNB a politiky je třeba dát institucionální rámec.
V podobě české ústavy dostala česká centrální banka do vínku velmi vysokou míru nezávislosti. Mezi transformačními ekonomikami mimořádnou, podstatně vyšší, než mají centrální banky Polska a Maďarska. Zdá se ale, že se při využívání takového postavení někteří členové jejího vedení dopustili a do určité míry i stále dopouštějí, dvou relativně závažných chyb:
Za prvé se pokoušejí používat případných změn makroekonomické politiky jako vyjednávacího nástroje tlačícího politiky k institucionálním změnám.
Za druhé se osobně angažovali nebo angažují v politice. I s přihlédnutím k nepochybně čistým úmyslům, které členy vedení České národní banky (ČNB) k takovým postupům vedou, je třeba zdůraznit, že šlo a jde o vymetání č erta ďáblem. Centrální banka tím nejen de facto ztrácí svou nezávislou pozici, ale navíc tím trpí jak kvalita, tak předvídatelnost její politiky.
Mezní bod.
Obecně jsou totiž šance centrálních bank „ukáznit politiky, a přispět tak ke strukturálním reformám poměrně malé. V dnešních ekonomikách existuje hraniční bod, za kterým bez spolupráce s politiky přestává přísná restriktivní po litika působit jako takzvaná „očistná kúra ekonomiky od slabých subjektů.
Je to dáno jednak tím, že při zvětšeném počtu bankrotů se v důsledku sociálních plateb a příspěvků v nezaměstnanosti zvyšují tlaky na deficit rozpočtu, ale i tím, že krachy podniků vedou k destabilizaci bankovní soustavy. To vyž aduje sanaci bank a často i faktické znovuznárodňování podniků. Příliš přísná měnová politika si tudíž vynucuje rozpočtové uvolnění a navíc zvyšuje možnosti politiků ovlivňovat ekonomické procesy.
Pravda, přitvrzení například sociálních dávek nebo zlepšení bankrotové legislativy by onen hraniční bod nejspíš posunuly o něco dál. Nicméně toto posunutí je de facto dáno legislativními změnami - tedy důsledky rozhodnutí politiků a voličů, a možnost centrální banky ho způsobit je velice omezená.
Není jistě náhodou, že některé centrální banky na ovlivňování legislativy téměř naprosto rezignují (kromě legislativy ovlivňující bankovnictví). I tak ale často dosahují relativně značných úspěchů při udržování a stabilizaci ekonomickými subje kty relativně předvídatelného a stabilního makroekonomického ekvilibria. Extrémem je určitě historicky ověřená schopnost centrální banky Turecka stabilizovat makroekonomický vývoj země na úrovních inflace a úrokových měr, které jsou pro nás sic e mimořádné, pro místní subjekty i zahraniční investory však slušně predikovatelné, a tedy i akceptovatelné, a to v institucionálním i rozpočtovém rámci pro nás dosti nepředstavitelném.
Do vlády a zpět.
Nicméně naše centrální banka, respektive její vedoucí osobnosti včetně guvernéra, se už v politice bez souhlasu minimálně jedné významné politické síly angažovala. Kariérní dráha vedoucí z pozice guvernéra národní banky do politiky se ve vyspělých demokraciích může vyskytnout, avšak dráha vedoucí z křesla guvernéra do pozice premiéra a zpět se v těchto demokraciích vyskytuje asi stejně často jako opoziční smlouva. K prolnutí ČNB a politiky již doš lo a dnes jde jen o to dát mu institucionální rámec, který zabrání největším kontraproduktivním excesům a donutí všechny zúčastněné ke vzájemné komunikaci.
V každém případě nelze nepoukázat na škodlivost dnešního stavu, kdy bankovní rada sice neslaví úspěchy při dosahování stabilního a pro ekonomické subjekty predikovatelného vývoje cen či dalších makroekonomických agregátů, ale o to více se věnu je bankrotovému zákonodárství. A naopak například předseda sněmovny a jiní politici nesoustřeďují své intelektuální schopnosti na tuto oblast, ale zato dělají a iniciují detailní analýzy vývoje a důsledků monetární politiky.
Ohrožené vzkříšení.
Dnes, v situaci, kdy největší překážka minimálně krátkodobého zotavení ekonomiky v podobě nejistého osudu největších finančních institucí se zdá být překonána, lze očekávat mírný hospodářský vzestup. Tento vzestup ale asi ne jvíce ohrožuje další politizace makroekonomické politiky národní banky. Tu přitom může zapříčinit jak národní banka sama, tak naši politici.
Z dlouhodobého hlediska toho pak k dosáhnutí trvalého a razantnějšího růstu bude třeba mnohem víc, ale to je v mnohem větší míře odpovědnost politiků a především voličů, ne centrální banky. Nechá-li si však tato instituce vsugerovat médii a některými politiky, že vytrvalou restrikcí může způsobit reformu institucí naší ekonomiky, doplatí na to i to dnešní krátkodobé vzkříšení.
