Návštěva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v Číně nebyla tak absurdní, jak o ní psala velká česká média.
Zpráva World Press Freedom Review za rok 2005 uvádí, že v současné době je v Číně ve vězení 31 novinářů a 64 internetových disidentů (v roce 2004 to bylo 42 novinářů). V žebříčku této instituce sledující pronásledování novinářů okupuje Čína první místo.
Podle výsledků nezávislého šetření, které nechali zpracovat bývalý kanadský ministr zahraničí pro asijsko-pacifický prostor David Kilgour a kanadský právník a obhájce lidských práv David Matas, dochází v současné době v Číně k nucenému odebírání orgánů vězňům svědomí a k mučení v čínských věznicích.
A podle agentury AP jsou v Číně potlačovány i křesťanské církve. Prezident Spojených států George W. Bush letos 11. května přijal členy neoficiálních čínských protestantských církví Jü Ťije, Wang Iho a Li Paj-kuanga, protože někteří jejich členové byli zatčeni. Americký prezident protestoval i proti zákazu hnutí Falun Gong. Čínští oficiální představitelé včetně čínské velvyslankyně v Praze paní Chuo Jü-čen (Právo 18. července 2006) tvrdí, že tato organizace je extrémně škodlivá sekta, která například zabraňuje lidem užívat léky a nechává je za hrůzných okolností umírat.
V rozporu s tvrzeními čínských úřadů je například svědectví českého biskupa Václava Malého o jeho soukromé návštěvě Číny, kdy v autorizovaném rozhovoru říká: „Čím více ekonomických úspěchů komunistický režim slaví v zahraničí, tím více se domácí prostředí utužuje a tím tvrdší je pronásledování odpůrců režimu. Dnešní situace v Číně vůbec není dobrá.
Perzekuce všech ,nepohodlných‘ lidí se zintenzivnila, trpí křesťané, katolíci a protestanti, nejvíce ale členové duchovního hnutí Falun Gong. Většina jich vůbec nemůže existovat na veřejnosti a skrývá se ,v podzemí‘.
Režim se obává masové obliby Falun Gongu a je na jeho stoupence obzvláště ,vysazený‘. Jsou-li zadrženi policií, čelí perspektivě věznění v nelidských podmínkách pracovních táborů. Zde jsou na ně navíc v rámci převýchovy používány metody mučení. Tito poklidní lidé jsou dnes v Číně nejohroženější skupinou.“
Z těchto důvodů proběhla v Praze 20. července v Pelleově ulici před velvyslanectvím Čínské lidové republiky protestní akce, kterou organizovalo právě pronásledované hnutí Falun Gong.
Je jen ironií, že to vše se stalo zrovna v době, kdy se z Číny vrátilo pět členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v čele s jejím předsedou Václavem Žákem; podle Mladé fronty Dnes chtěli poznat systém, kterým tamní regulační úřad dohlíží na média. Už jen tato zpráva vzbudila v našich médiích podezření, neboť čeští radní jako představitelé regulačního státního úřadu demokratické země odcestovali na pozvání cenzurní komunistické instituce - čínského státního úřadu pro kontrolu rozhlasu, televize a filmu (daňoví poplatníci platili delegaci letenky). Pak pochopitelně stačilo pár výroků od vybraných delegátů: oba velké listy, tedy jak Mladá fronta Dnes, tak Lidové noviny, se spojily pouze s bývalými disidenty a emocionálně přitažlivá story byla na světě. Titulky hlásaly: Radní se „vzdělávali“ o médiích v Číně či Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání navštívili komunistickou velmoc, prý kvůli výměně zkušeností.
Lidovým novinám Petr Pospíchal řekl: „Netroufám si hodnotit, protože by bylo potřeba trochu rozumět i jazykově a vědět o tom trošku víc. Když se během jednání někdo na cenzuru zeptal, tak to bylo těžko přeložitelné. Překladatelka nevěděla, co tím myslíme. Nemyslím si, že to předstírala, protože ten pojem je trošku z naší kulturní oblasti.“
Je samozřejmě s podivem, že tohle je schopen říci člověk, který byl disidentem, chartistou, spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a který kvůli tomu byl několikrát vězněn. Podobně přece ještě před dvaceti lety naši tlumočníci, když se jich někdo zeptal třeba na totalitní praktiky při volbách, kdy byla jedna kandidátka, za plentu nesměl nikdo chodit a vzdorovité voliče naháněla z bytů k urnám policie, rovněž tvrdili, že nevědí, o čem je řeč, protože u nás vládne lidová či socialistická demokracie. Zahraniční neideologičtí novináři nevěřícně kroutili hlavou. Levice mluvila podobně jako pan Pospíchal, pravdu nechtěla slyšet ani vidět.
Podobně Eva Kantůrková zase řekla Mladé frontě Dnes: „Nemá cenu sedět v Praze a mudrovat o počtech stíhaných disidentů, lepší je do Číny jet a klást otázky.“ A pak dodala: „Navíc, víme to jistě? Kdo má ta čísla – míněno zavřených disidentů a novinářů - ověřená?“ Korunu všemu nasadila prohlášením, že „jenom projet Šanghají znamená zapomenout na všechny jednotlivosti, převáží to jednoho novináře, který je zavřený ve vězení“. To je samozřejmě od bývalé mluvčí Charty 77, která strávila několik let v kriminále, překvapivá argumentace, i když třeba vytržená z širšího kontextu. O tom, že by se zeptala na stíhání kolegů, se ani nezmínila. S podobnými argumenty, které slyšíme z jejích úst, přece hauzírovala tu a tam západní levice (především levicoví novináři tvrdili, že když se kácí les, létají třísky), když byla vězněná třeba právě paní Kantůrková, jako je v Číně dnes vězněn například Ši Tao (jeden ze zmíněných 64 internetových novinářů) za to, že na internet zavěsil instrukce komunistické strany, jak psát o masakru na Tchien-an-men v roce jeho výročí. Liberálové odjakživa měří každý vládnoucí systém podle tolerovaných excesů, a ne podle Potěmkinových vesnic či velkoměst.
Oslnění zásadně jinou kulturou, gigantickými změnami a prudce se rozvíjející ekonomikou je zřejmě pro lidi z Evropy tak veliké, že pro některé z nich je velice těžké si za dané situace udržet náležitý chladný odstup. Podobnému nadšení přece někteří z Evropanů již jednou propadali v padesátých letech vůči Sovětskému svazu. Toto je jen ukázka malé recidivy, na kterou je třeba upozornit velmi hlasitě. Přece to není tak dávno, kdy podobné cenzurní praktiky platily i u nás a do redakcí chodily příkazy, jak se musí místo o okupaci z roku 1968 psát jako o „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“.
Novinářky, které články do obou deníků psaly, byly jistě předem zaujaté, protože nechápaly, zřejmě už i kvůli svému věku, proč se čeští radní jezdí vzdělávat o médiích do Číny. Jenže radní jim to svým vystupováním nedokázali také řádně vysvětlit. Horší novinářský přestupek samozřejmě je, že se obě kolegyně obrátily pouze na radní, kteří byli září Číny nejvíce oslněni, a vynechaly jak předsedu rady, zkušeného a světem protřelejšího Václava Žáka, tak třeba členku rady nominovanou ODS Irenu Ondrovou a raději se ještě zeptaly člena KSČM Daniela Nováka, který jim pochopitelně tvrdil, že nesvobodu čínských médií nezaznamenal. A dodal: „Co to je svoboda? Jinak ji vnímá Bush a jinak anglická královna.“ A doplnil, že do Číny jeli nikoli vést politická jednání, ale jako odborný orgán: „Kdyby přijela čínská delegace k nám a ptala se na žebráky na Karlově mostě a na nezaměstnanost, která tady dříve nebyla, taky by bylo nač odpovídat.“
Předseda Rady Václav Žák o cestě hovoří samozřejmě úplně jinak: „Neděláme nic jiného, než co jsme dělali v disentu: začínáme vést dialog, který jsme vždy propagovali. Navíc situace v Číně je dnes úplně jiná a nesrovnatelná se situací ve východní Evropě před rokem 1989. Tam už existuje svobodné podnikání, lidé mohou svobodně cestovat a Číňané zaplavují špičkové univerzity po celém světě (podle velvyslankyně v Česku jich v současné době studuje na vysokých školách deset milionů), je tam nedotknutelnost soukromého majetku, platí se školné a připlácí na zdravotnictví. Navštívili jsme ale jen tři provincie, jak je to jinde, těžko říci.“ A Irena Ondrová dodává: „Byl to velký zážitek, poprvé jsem Čínu viděla přímo, nezprostředkovaně a zajímala jsem se tam hlavně o dětské filmy a produkci pro děti vůbec, protože jsem ze Zlína, kde má tento kulturní segment velkou tradici. Byli bychom rádi, kdyby na některém z dalších našich festivalů dětského filmu byla představena čínská produkce.“
Podobně zase Eva Kantůrková v Šanghaji vyjednávala o festivalu českých filmů ze šedesátých let. Obě jsou to jistě prospěšné akce, jenom nemají nic společného s členstvím v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Zdůvodnit takovou cestu regulačního orgánu před širokou veřejností je dnes vskutku problém, pokud není předem jasné zadání (které by nejspíš muselo být v analýze cenzurních praktik a jejich kritice přímo na místě) a část účastníků komunikující s médii se nechá oslepit předváděným leskem a jinakostí.
Možná by zmíněná diskuse v médiích mohla budoucímu Parlamentu a vládě sloužit jako podnět k tomu, aby se znovu zamyslely nad zákonným vymezením této instituce (zákon 231/2001 Sb., novelizovaný naposled v roce 2005). Nejčastěji je kritizován paragraf 31 obsahující podmínky pro obsah vysílání elektronických médií (jak na to upozorňují různí žadatelé o licenci či třeba v MF Dnes Bohumil Doležal), který dovoluje velice vágní výklad a někdy může vést i k vydírání soukromých televizí.
