Osmiletá vláda George W. Bushe přišla Spojené státy draho „Teda, vy jste ale velkej, nehrál jste basketbal?“ halekal George W. Bush na mého skoro dvoumetrového známého a plácal ho po zádech. Prezident tehdy v Bílém domě vítal přijíždějící účastníky jednoho důležitého mezinárodního zasedání. I k těm, které viděl jen na vteřinu, se choval zcela bezprostředně.
Přesně podle stereotypů, které Bushe vykreslovaly jako dobráckého, prostého chlapíka z Texasu.
Ještě ve svých třiceti měl Bush velké problémy s alkoholem a víceméně se jen poflakoval. Problematická minulost ho ale sama o sobě jakožto budoucího prezidenta v žádném případě nediskvalifikovala.
Vždyť kdo by si byl třeba u Ronalda Reagana v jeho třiceti čtyřiceti letech pomyslel, že se jednou stane prezidentem Spojených států? Reagan byl v očích politických nebo mediálních elit zatížen ještě horšími handicapy než Bush. Nedostávaly se mu praktické zkušenosti, ale vynahradil to přirozenou inteligencí a prokázal kompetenci. A Bush? Každý, koho zajímá doba po roce 2001 až k naší současnosti, by si měl přečíst brilantní Bushův životopis od novináře a politologa Jamese Manna, který vychází v rámci prestižní řady The American Presidents.
Neospravedlnitelné škrty
Otci George W. Bushe konzervativci nikdy neodpustili, že navzdory slibům zvýšil daně (zvýšil je sice i Reagan, ale tomu to předhazováno nebylo). George W. tak svůj pobyt v Bílém domě zahájil prosazením masivních daňových škrtů. Byla to reakce na vysoké rozpočtové přebytky zděděné po Clintonovi. Škrty ale nejvíc prospěly jednomu procentu nejbohatších Američanů a dál prohloubily už tehdy narůstající nerovnost, která se dnes stává dominantním tématem amerického politického života.
Podle Manna je neospravedlnitelná hlavně druhá vlna daňových škrtů, prosazená už po zahájení války v Iráku v roce 2003. V době, kdy byla země ve válečném konfl iktu, každý americký prezident od dob občanské války daně zvyšoval, aby mohl boje financovat. Bushovy daňové škrty tak byly vpravdě historické, protože míru zdanění v zemi snížily na nejnižší úroveň od druhé světové války, a to v době, kdy rozpočtové výdaje naopak astronomicky narostly.
Principy ano, kompetence ne
V domácí politice tedy měl Bush v momentě nástupu do funkce jasnou agendu.
Sám se ale netajil tím, že zahraniční politika ho příliš nezajímá a nerozumí jí.
Tvrdil, že to není handicap, protože se spolehne na zkušený tým, který si s sebou do Bílého domu přivedl. Byla to zásadní chyba. „Jedním z úkolů amerického prezidenta,“ píše Mann, „je být skeptický vůči radám, které dostává, a být schopen rozpoznat, kdy jsou předpovědi o budoucím vývoji vedené spíše nadějí než realitou.“
Takovou schopnost Bush neměl. Jeho hlavním heslem při nástupu do Bílého domu byla morální očista od skandálů Clintonova období – případ Lewinská – a detaily se nezatěžoval. Podstatu už před lety mistrovsky vystihl česko-švédský historik Karel Durman: „Byl-li Clinton politikem s kompetencí nezatíženou morálními principy, osvojil si Bush ve zralém věku morální principy, ale ne kompetenci.“
Plně se to projevilo při rozhodování o útoku na Saddámův Irák. Dnes samozřejmě dobře víme, jak vážné nedostatky tato operace měla, ať už z hlediska jejího odůvodnění, či naprostého podcenění situace, která nastala po rychlém vojenském vítězství. Mann iráckou válku hodnotí jako „strategický omyl epických proporcí, jeden z nejvážnějších v moderní americké historii“.
Těžko s tím nesouhlasit.
Nejsvětlejší bod
Poté, co Bush ve volbách v roce 2004 obhájil prezidentský mandát, představil mimořádně dalekosáhlou agendu: úkolem Spojených států se měla stát podpora šíření demokracie po celém světě. Realita ale prezidenta brzy přinutila výrazně ubrat z plynu razantní politiky. Symbolem bylo zahájení jednání s Íránem, který prezident předtím zařadil do své osy zla.
Nejsvětlejším bodem druhého Bushova prezidentství se stalo tzv. surge, tedy navýšení počtu bojových jednotek v Iráku poté, co se tamní občanská válka stávala stále krvavější. Bylo to rozhodnutí správné, prosazené proti řadě odpůrců. Zároveň ovšem bylo smutnou připomínkou počáteční chyby Američanů, kteří na zajištění bezpečnosti Iráku po invazi vyčlenili naprosto nedostačující síly. Navzdory tomuto úspěchu byl ale Bush v posledních letech v úřadě pověstnou chromou kachnou, s vlivem a prestiží zcela v troskách.
George W. Bush často zmiňoval Harryho Trumana: také tento muž v úřadě končil pod palbou všeobecné kritiky, aby ho dnes historikové viděli jako jednoho z největších prezidentů minulého století. Dají příští generace podobně za pravdu i Bushovi? Podle Manna není vyloučené, že se za pár desítek let změní pohled na vnitroamerická protiteroristická opatření přijatá po 11. září.
Masové odposlechy občanů, dnes terč tvrdé kritiky, mohou být časem přijaty jako nutná daň za zvýšenou bezpečnost. Reakce na propuknutí finanční a hospodářské krize byla podle Manna sice chaotická, ale vesměs nutná. Možnost, že by se podobně vstřícného hodnocení časem dostalo i Bushově zahraniční politice, ale Mann považuje za vyloučenou. Podle něj tak George W. Bush v historii zůstane jako prezident, za jehož mnohé kroky Spojené státy „draze zaplatily“.
Iráckou válku Mann hodnotí jako „strategický omyl epických proporcí, jeden z nejvážnějších v moderní americké historii“.
O autorovi| Ondřej Houska, Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu
