Když sklízel kardinál Dominik Duka ve svatovítské katedrále potlesk za svůj apel na prezidenta Zemana, byl to velmi důležitý okamžik. Jen připomeňme, že prezident prolomil tabu a odjel na sjezd KSČM, i když v téže době do Prahy dorazily ostatky komunisty nenáviděného kardinála Josefa Berana. Jenže tahle krásná pohádka o pokáraném prezidentovi není tak černobílá. Je těžké to říci, ale Dominik Duka měl možná volit jiná slova nebo ještě lépe – nechat tohle sdělení za sebe říci někoho jiného.
Je dobře, že apel směrem k prezidentovi zazněl. A je špatné, že prezident země nepřijde do katedrály, ale radši odjede do Nymburka na sjezd KSČM. Udělal to jako první prezident v polistopadových dějinách a žádná výhrada, kterou při projevu komunistům adresoval, tenhle jeho špatný krok nesmaže.
Zejména proto, že neexistuje projev, kde by si Zeman do adresáta nerýpl. Část proslovu v Nymburku, kde zpochybnil označení “vítězný únor“, byla z jeho strany jen standardní výbavou každého veřejného vystoupení. Dokonce na svůj vkus z poslední doby urážel své okolí ještě dost málo.
Je důležité tyhle věci pojmenovat proto, aby se nemohlo zdát, že si Zemanova cesta do Nymburka zaslouží obecnou chválu. Jenže docela správné nebylo ani to, když ji Dominik Duka kritizoval. Pokud odhlédneme od pozlátek, co Zeman dělal? Pracoval na tom, aby Česko mělo po měsících nejistoty stabilní vládu. Ano, vládu s podporou komunistů, o kterou žádný slušný člověk nemůže stát. Ale přece. Zeman řešil politické zájmy v rámci výkonu své role prezidenta a v souladu se svým přesvědčením, které se navíc opírá o přímou volbu lidí. Je to smutné, ale je to tak.
Je také v pořádku se proti tomu postavit. Jenže když ta slova znějí z Dukových úst, musíme je zasadit do kontextu. Duka dostal od Zemana Řád bílého lva. Bylo to v roce 2016, tedy v době, kdy vrcholila kauza Brady. Zeman tehdy neudělil oběti nacismu státní vyznamenání jen kvůli tomu, že se jeho synovec a ministr kultury Daniel Herman sešel s dalajlamou. Duka k téhle křivdě tehdy mlčel, na rozdíl od dalších, kteří svůj postoj dali najevo tím, že na Hrad nedorazili.
Připomeňme, že v témže roce Duka a Zeman společně domluvili majetkové vyrovnání katolické církve a Pražského hradu. Rok předtím spolu jeli do Vatikánu, kde Zeman navštívil papeže Františka a mělo dokonce dojít k návštěvě hlavy katolické církve v Česku. Je jasné, že bez přímluvy Duky by to nešlo. V listopadu 2015 Duka zase sloužil v Lánech mši za Miloše Zemana, což bylo velmi neobvyklé. Zkrátka tihle dva byli nerozlučná dvojka, která si přitakává.
Přečtěte si:
Zeman udělil papežskému nunciovi Leanzovi Řád T. G. Masaryka
Na tuhle věc se dá dívat z mnoha pohledů. Jeden z nich je ten, že Dukova přehnaná náklonnost byla vedle souznění s některými Zemanovými konzervativními názory způsobena snahou o dobrou dohodu mezi Hradem a katolickou církví. Jeho vstřícnost k Zemanovi byla přitom vstřícností vůči kontroverznímu muži zpochybňujícímu ruskou účast v ukrajinském konfliktu, vrávorajícímu u klenotů či slavícímu 17. listopad na pódiu s islamofoby.
Na jednu stranu, proč ne. Dukova snaha mohla být činěna z ryze praktických důvodů. Arcibiskup pražský tehdy do značné míry dělal vlastně to, co teď Zeman. Podíváme-li se na věc čistě prakticky, řešil v souladu se svým přesvědčením roli pražského arcibiskupa a českého primase, přičemž samotný způsob toho všeho vyvolával dost otázek. Má v této chvíli tedy neochvějné právo kritizovat prezidenta, jakkoliv je to správné? Ať se nikdo nezlobí, ale jeho kritika zní z tohoto pohledu trochu licoměrně.
Zeman se postupem své vlády stává stále horším Zemanem. Náklonnost k Rusku, k Číně a nenávist k oponentům je už tak nakloněná, že začíná být zvrhlá. Dukova kritika je na pováženou o to více, že již tolik dobrých důvodů k umravnění Zemana promeškal.
Na závěr snad jedna hříčka osudu. Prezident poslal v březnu pochvalu na Duku do Vatikánu. Je zřejmé, že chce, aby papež zvážil ponechání arcibiskupa v úřadu, protože Duka ve svých 75 letech podle tradice odevzdá rezignaci. Vhledem k posledním událostem ale nebude mít Vatikán lehké rozhodování.
Přečtěte si další komentáře Petra Weikerta:
