Zdá se, že ODS bere volební rehabilitaci vážně
Kupodivu jedinou stranou, která dosud oslovila voliče se svou představou, kam chce vést zemi v případě volebního vítězství, je ODS. Zdá se, že svůj pokus o rehabilitaci bere vážně. Poté, co se přihlásila ke vstupu do Evropské unie, což možná vyvolává trochu úsměšky vzhledem k velmi skeptickým postojům Václava Klause i dalších významných členů strany k této instituci, přišly na pořad dvě další témata, jež jsou pro budoucnost české ekonomiky opravdu klíčová. V případě penzijní i daňové reformy jde zřejmě ODS o změny vskutku revoluční. Jenže ne v obou případech jde o revoluce dobře promyšlené a je vůbec otázkou, zda je dobře, že ODS otevřela tato témata v předvolebním boji.
Kontury důchodové reformy načrtnuté Václavem Klausem jsou bezpochyby racionálním a pro značnou část populace atraktivním východiskem k budoucí diskusi. Ničím jiným být ani nemohou, protože zásadní změna v této záležitosti vyžaduje opravdu široký politický konsenzus.
Začátek je ale velmi dobrý. Převést sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem do hrubé mzdy je myšlenka, kterou slušelo realizovat už při daňové reformě v roce 1993. Škoda že to tenkrát nenapadlo ministra Ivana Kočárníka (ODS). Ponětí běžného zaměstnance o tom, kolik vlastně dohromady odvádí státu, je opravdu mizivé a tahle velmi názorná osvěta by určitě zvedla politickou podporu pro nutné změny v celém systému. Prosadit snížení extrémně vysokého odvodového zatížení, které citelně zvyšuje cenu práce, bude jistě politicky průchodnější, i když to musí na druhé straně doprovázet určitá omezení na výdajové straně státního rozpočtu. Navíc i sociálnědemokratický ministr financí Jiří Rusnok připouští, že snížení sociálního pojištění je do budoucna asi nezbytné. Proč to tedy nespojit s radikální penzijní reformou. ODS prosazuje dvoupilířový systém složený ze základní jednotné penze pro všechny plátce penzijního pojištění v průběžném systému a z kapitálové složky zcela závislé na individuálním pojištění občanů. Paušální penze, takzvaného flat-rate, používá 25 z 29 členských zemí OECD a nejde o nic neobvyklého. Je to základní sociální zajištění na stáří a téměř všude je doplněno nějakým dalším soukromým či státním systémem druhého důchodu vycházejícího z výše příspěvků. Jinudy cesta nevede ani v České republice, a proto asi není moudré hnát v tomto okamžiku předsedu ČSSD Vladimíra Špidlu do razantních odmítavých výroků motivovaných předvolební situací. O to složitější bude dostat ho zpět ke stolu a hledat politicky průchodný kompromis.
Přesto jde dát v případě penzijní reformy ODS pěkné červené plus. Zato v případě její vize daňové reformy to zatím vypadá spíše na černý puntík. Jednotná daň pro všechny je jistě snem všech liberálů, kteří se smířili s tím, že přímé daně opravdu nelze zcela zrušit. Jenže snem zůstane. Oč lepší by bylo položit důraz na razantní snižování korporátních daní a zrovnoprávnění osob samostatně výdělečně činných se zaměstnanci v případě odpočitatelných položek.
Podniky v Česku platí daní zbytečně mnoho a navíc velmi nerovně. S investičními pobídkami udělila vláda daňové prázdniny na řadu let dnes už velmi významné části podnikové sféry. Zbytek vydělává málo na to, aby si mohl dovolit větší investice a modernizaci. Část si nevydělá ani na ty daně a daňové nedoplatky se nesnižují. Zde je situace zralá ke skutečně radikálnímu řešení.
Na druhou stranu zrušení progresivního daňového zatížení fyzických osob a přechod na jednotnou dvaceti, či dokonce patnáctiprocentní sazbu nemá pro ekonomický růst valný smysl, pouze hrozí kolapsem místních rozpočtů žijících z daní ze závislé činnosti.
Takže ODS lze pogratulovat k úspěšnému vstupu do volební kampaně a popřát trochu více opatrnosti a realismu v revolučním nadšení. Nakonec ještě si dost lidí pamatuje její na návrhy ústavního zákona o státním rozpočtu vyrovnaném na věčné časy a nikdy jinak.
