Opera plná absolutní krásy. Mým cílem je nezávislost, říká pěvec Černoch

Dnes je trend štíhlých zpěváků. Když se podíváte na webové stránky mé agentury, dělají si všichni po světě srandu, že to je módní agentura, říká tenor Pavel Černoch.

Čtyřiačtyřicetiletý Pavel Černoch je na vrcholu své kariéry. Zpíval ve státní opeře ve Vídni, milánské La Scala, v pařížské opeře, Berlíně… A v dalších letech ho čeká angažmá v newyorkské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden. Kromě toho se pořád věnuje i své firmě Fileno, která pořádá kongresy pro farmaceutické firmy a profesní organizace ve zdravotnictví. „Věnuju jí tak dvacet procent svého času,“ říká v rozhovoru pro týdeník Euro.

Co je pro vás dnes meta úspěchu?

Je to absolutní nezávislost. Možná se to v dnešní době může zdát naivní a nemožné, ale to je pro mě meta, ke které se chci alespoň co nejvíce přibližovat. Žijeme ve velmi rychlé a závislé době a já jsem se celý život jen těžko přizpůsoboval věcem, se kterými nesouzním. Dokonce i mé tělo na to vždy reaguje, a jakmile něco není v souladu s mým přesvědčením, onemocním a musím projekt opustit. V budoucnu bych raději zůstal pořád zdravý. Zároveň ale mám krizi středního věku.

Pomáhá vám úspěch krizi překonat?

Ano, je to samozřejmě lepší. Když se probudíte po čtyřicítce a zjistíte, že z vašich snů vlastně nezbylo vůbec nic, je to špatně. A když zjistíte, že se část splnila, je to dobře. A když zjistíte, že se jich splnilo víc, než jste čekal, musíte si vymyslet nějaké další, za kterými půjdete dál, protože se to už všechno stalo. Já jsem někde uprostřed. V mojí branži jsou tři stadia. Začít, dosáhnout a udržet. Já jsem ve stadiu udržet.

Začal jste zpívat poměrně pozdě, až po třicítce. Byl pro vás zlom, když vás v roce 2010 oslovila americká agentura Zemsky / Green?

Zlom to byl, ale je velmi potřebné, abyste na to byl připravený. Protože můžete mít zlomů, kolik chcete, a za rok jste zase pryč. Ano, byl to zlom, bylo to fajn. Strašně se mi na nich líbilo, že jsou – oba američtí Židé – neuvěřitelní obchodníci. Na rozdíl od jiných velkých agentur, které fungují podobným systémem jako ubytovací server Booking.com, mají i strategii a vizi. A to je velmi důležité. Je to jako v byznysu, protože bez strategie a vize firma nikam nevyroste.

Jaký máte manévrovací prostor, když si vybíráte angažmá? Berete všechno?

Jsou dva cíle. Jeden je repertoár, který chcete zpívat, a druhý cíl je, kde to bude. Až na třetím místě je za kolik, ale to souvisí s tím kde a co. Tím, že jsem se k nim dostal, se můj cíl absolutně jasně deklaroval, že chci zpívat v těch největších a nejlepších operních domech, protože oni ani nikde jinde nefungují.

Největších operních domů je asi deset a mezi nimi se točí pár stovek lidí. V Americe je to Metropolitní opera v New Yorku, to je vysněná meta. Pak jsou to San Francisko a Chicago, které jsou dobré, ale není to nic, co by mě dnes ještě ohromilo.

V Metropolitní opeře už máte angažmá. Bude to vrchol vaší kariéry?

Ne, ten už jsem zažil. Můj debut v Metropolitní má být v opeře Káťa Kabanová od Leoše Janáčka. Mám tam nádhernou roli Borise, ale není to pro mě vrchol. Úžasné věci mě spíš čekají ve státní opeře ve Vídni, kde budu účinkovat ve Verdiho opeře s Plácidem Domingem. Mezi vrcholy pro mě ale patřilo zpívat Verdiho Dona Carlose v Opeře Bastille v Paříži v pětiaktové verzi, kde jsem alternoval s Jonasem Kaufmannem (momentálně největší hvězda mužské opery - pozn. red.). Samozřejmě se chci do Metropolitní opery dostat a zpívat tam, ale chtěl bych prorazit i s jiným repertoárem, než je český. Už se mi to částečně podařilo, ale je to boj. Pořád jsem ve škatulce slovanský zpěvák.

Jak často zpíváte?

Zpívám velmi málo, nejmíň ze všech. Když mám dobrý rok a je toho hodně, odzpívám čtyřicet večerů včetně koncertů. Padesát je maximum, jinak je to kolem třiceti a čtyřiceti. Kolegové zpívají i dvojnásobek. Já se snažím spíš hrát na kvalitu než na kvantitu.

Dokdy vydržíte?

Například Plácidu Domingovi je osmdesát, jiní končí v pětatřiceti. Pokud jde o mě, já umřu na jevišti. Chtěl bych být Soňa Červená v mužské podobě, z nemocnice jezdit na představení. Dělám si legraci. Soňu Červenou ale moc obdivuji! Mám rád ale i jiné věci, cestování, moře. A na to teď čas nemám.

Enfant terrible české opery. Tenor Pavel Černoch dobývá světová jeviště

Jste trémista? Kdy jste se bál před představením nejvíc?

To si pamatuji úplně přesně, bylo to v anglickém Birminghamu, když mě slavný dirigent Andris Nelsons pozval do projektu koncertního provedení Pucciniho Bohémy, bylo to před deseti lety a já byl úplně na začátku kariéry. On byl můj kamarád a soprán měla zpívat má výborná kamarádka Kristine Opolais. Já na to kývl, ale roli Rodolfa jsem nikdy předtím nezpíval a věřte mi, že není lehká.

Sám jsem se ji naučil a prakticky bez zkoušky potom v Birminghamu zazpíval. Dodnes si pamatuji na ten první krok na jeviště, a kdykoliv mám trému, tak si říkám, jestli jsi zvládl Rodolfa v Birminghamu, zvládneš už všechno.

Proč jste vlastně šel studovat zpěv do Itálie? V Česku nejsou dobří učitelé?

Hledal jsem spíš lidi, kteří zpívají, a když se mi někdo líbil, ptal jsem se, kdo je učil. V Česku se mi to nezdálo. Ital Paolo De Napoli, se kterým jsem se seznámil v Ostravě, mě naučil všechno, naučil mě také, že to jde i ve čtyřiceti, protože lidské tělo se průběžně mění a je třeba tomu uzpůsobovat techniku.

Proč jsou vlastně operní zpěváci mohutnější než běžný průměr?

Kteří byli mohutnější? Pavarotti je velký příklad, ale Franco Corelli byl model. Nebo Domingo byl štíhlý, Carreras také. Akorát že Pavarotti byl nejslavnější, a zpěvačka Montserrat Caballé byla taky tlustá. Ale Maria Callas byla vždycky jako manekýna.

Hodně zpěváků je ale tlustých, protože je to velký záběr na nervy. Po představení nebo zkoušce, která skončí v devět nebo v deset, máte chviličku, kdy vám adrenalin nějakým způsobem opadne, a pak dostanete hlad, takže jíte. Musíte mít obrovskou disciplínu, držet se a sportovat, abyste nepřibral.

Dnes je to ale naprostý trend. Když se podíváte na webové stránky mé agentury, dělají si všichni po světě srandu, že to je módní agentura. Je tam jedna manekýna vedle druhé. Podívejte se na zpěvačky jako Aida Garifullinová nebo Kristine Opolaisová, jsou to absolutní krásky. Mám je tady obě v telefonu.

Na jak dlouho máte nasmlouvány role?

Na čtyři roky dopředu. Začínám dělat německý repertoár. Budu zpívat v Salcburku na nejslavnějším festivale na světě, pak v Covent Garden v Londýně, vrátím se do Paříže, Mnichova, Vídně, Amsterdamu, Hamburku.

Kam opera vlastně směřuje? Stává se z ní show, aby přilákala nové diváky?

Ano, musí přilákat diváky. Ale z mého pohledu je to v živém umění absolutní vrchol, protože v opeře máte orchestr, zpěv, což je strašně náročné, máte režii, scénu, balet, je tam všechno dohromady. Myslím, že opera jde ruku v ruce s dobou, zaplaťpánbůh za všechny moderní věci, zaplaťpánbůh za to, že už to nejsou koncertní provedení, kdy někdo stojí na rampě se sto kily, ale děje se tam i příběh a hraje se tam a je to umocněné zajímavou režií.

Zpíváte 14 let. Chodí lidé na operu dnes víc, nebo zájem opadá?

Loni jsem byl v Amsterdamu, Hamburku, Paříži, Mnichově, celý podzim znovu v Paříži apak v Římě a všude bylo vyprodáno. Ale naprosto. Opery se připravují v blocích, přijedete, za šest týdnů to nastudujete, pak se zahraje deset představení a konec. Jedete na další projekt. Všechny tyto projekty byly vyprodané dřív, než začaly, takže to funguje.

Panuje v operním světě nevraživost, nebo je spolupráce s těmi několika desítkami kolegů ideální?

Je tam všechno. Jsou kreténi, kteří vás poučují, jsou tam perfektní přátelští lidé nebo intrikáni a namyšlenci. Setkáte se s kariéristy i lidmi, kteří jsou v pohodě. Mám mezi nimi dva tři přátele.

Ušlechtilý boj proti překupníkům: Taylor Swift sdírá fanoušky sama

Co je pro vás na jevišti nejlepší? Je to potlesk, adrenalin při výkonu?

Zpěv souvisí s dechem a prací svalů, je to trochu jako jóga a sport, a když se vám to podaří a vylučujete hormony štěstí, je to parádní. Pokaždé když jsem nemocný a hlas mi nefunguje, zjišťuju, že bez toho nemůžu žít. Nerozumím tomu, je to něco mezi nebem a zemí. Něco mi bylo dáno, nějaký dar. Jsem z toho hysterický, nervózní, zlý, mám depresi. Potom si vždycky uvědomím, jak zpívání miluju.

Kromě zpívání ale ještě máte vlastní firmu, která organizuje hlavně kongresy a konference pro lékaře. Čemu se aktuálně věnujete?

Nyní máme nejvyšší sezonu, každý týden se konají nejrůznější kongresy a odborné akce, webináře a výstavy. V květnu jsme se účastnili Kardiologického sjezdu v Brně, Onkologických dnů, běží různé road show. Máme skvělé klienty jako Bayer, GSK, Sanofi, pracujeme pro odborné společnosti.

Kolik svého času věnujete firmě?

Aktuálně tak dvacet procent. Podařilo se mi vybudovat skvělý tým lidí a ti fungují i beze mě. Zvládají i velké akce s velkými rozpočty. Já se ale pořád některých akcí i účastním osobně, záleží na tom, jestli jsou kongresy s ubytováním, nebo bez, jak je to náročné na přednášející, jestli jsou ze zahraničí, jak je to technicky náročné na komunikaci. Někdo chce 3D přenosy, které propojí živě několik měst, aby to bylo jako v televizi, na moderní technologie se klade největší důraz.

Kam investujete vydělané peníze?

Do lidí ve firmě, do firmy samotné, ale i do nemovitostí v Praze, Vídni…

Jaký mělo na vás dopad to, že se před pár lety zpřísnila pravidla kongresů pro farmaceutické firmy?

Představte si, že to dělám od roku 1995. Zažil jsem kompletní vývoj, krize, vládní zásahy, fúze firem. Celou dobu jsme se totálně museli přizpůsobovat tomu, co bude. Dnes je to tak, že velké nadnárodní společnosti mají všechny rozpočty vázány na zahraničí a z mateřských společností víte, do čeho budou chtít peníze dát a tomu se přizpůsobujete.

Změnilo se ale to, že už se nepořádá žádná doprovodná zábava ani kultura. Kongresy jsou dnes hlavně o odbornosti. Největší hit je kompletně všechno vysílat na internetu.

A na co byste poslal operního začátečníka?

Jediné, co bych doporučil každému, kdo si chce začít s operou, je, ať si někam zajede nebo zaletí. Spoustu mých kamarádů létá do New Yorku, Salcburku, vezmou s sebou často obchodní partnery. Létá se i do Anglie například na festival v Glyndebourne, kde jsem zpíval, musíte mít dress code a koná se dvouhodinový piknik o přestávce. Hlavně pryč z Česka.

Přečtěte si rozhovor:

Patrik Hartl: Smíchem porážím smrt

Přečtěte si také:

Glosa: Proč hudební byznys potřebuje Anděla

Zpívají o lásce i drogách. Highly Suspect zahráli poprvé v Česku

Uspět v hudbě je jako vyhrát olympiádu, říká dirigent Villaume

Ukrajinská televize má platit pokutu za Eurovizi bez ruské zpěvačky

Dvě z nejoblíbenějších streamovacích služeb Spotify a Tencent se propojí