Svátky jsem netrávila v Praze, a tak jsem měla možnost mluvit i s někým normálním. Rozumějte – s někým, kdo nepracuje v médiích, nezabývá se jimi, neživí ho politika ani ministerstvo.
Foto: Profimedia.cz
Dozvěděla jsem se zajímavé věci. Pracovnice městského úřadu středně velkého českého města má devět tisíc hrubého a po dokončení vysoké školy dostává dvanáct. Z čeho počítá ČSÚ průměrné mzdy, nevím doteď. Třípokojový byt tam sice nestojí ani milion, ale kdo vám dá s takovým platem hypotéku? A i kdyby, z čeho ji budete platit a kde je vůbec psáno, že to místo budete mít ještě příští rok, že…
Média ukazují, co všechno vpravdě dickensovského přinese nový zákoník práce, co všechno podraží a jak to bude s dávkami. Takže si umíme představit, že zaměstnanci patrně zhynou na úbytě. Co ale média neukazují, protože to nikoho nenapadlo (patrně ani ministra financí, bohužel), je to, že hyne na úbytě i střední podnikatelská vrstva v regionech.
Taky by mne to nenapadlo, ale mám jednoho takového v rodině. Ten ví, že když chudne národ, chudnou i podnikatelé. Nejvíc ti malí a střední, protože klienti začínají šetřit a je v podstatě dost jedno, jestli je to ta příslovečná Železného paní Nováková nebo větší regionální odběratel, který se potýká s nedostatkem zakázek od Novákových. Představa, že ,,lid“ bude chudnout, zatímco podnikatelé bohatnout, asi není pravdivá.
Nepochybuji o tom, že nadnárodním korporacím je to jedno. Jenže na českém venkově žijí spíš instalatéři než kravaťáci. A ti instalatéři půjdou do háje taky. Reforem je nepochybně třeba, ale otázka je, kdo po nich zůstane naživu. A odpověď mi pořád nikdo nedal. Operace se povedla, ale pacient zemřel.
