Prezident Václav Klaus našel po letošních volbách důvod dát poselství nové sněmovně
Zatímco bývalý prezident Václav Havel promluvil ve sněmovně v letech 1993 až 2002 osmkrát, jeho nástupce ve funkci Václav Klaus za sedm a půl roku teprve dvakrát. V říjnu 2003, aby za návrh rekordně schodkového rozpočtu vyčinil Špidlově koaliční vládě, a minulé úterý, aby naopak podpořil koaliční vládu Nečasovu. Špidlova a později Grossova a Paroubkova vláda byly levicovo-středové a byli v nich účastni též unionisté, kteří na přelomu let 1997 až 1998 z Klausovy ODS zběhli. Do takové společnosti se prezidentu Klausovi příliš nechtělo! Sněmovní volby 2006 však skončily „patem“ a „falešný a prázdný“ Topolánek nakonec „zlanařil“ dva sociálnědemokratické poslance, díky nímž dostala ve sněmovně jeho vláda ODS, KDU-ČSL a Strany zelených důvěru. Především kvůli zeleným to zase nebyla „parta“, jež by vyhovovala prezidentovu gustu. Navíc tehdejší předseda sněmovny Miloslav Vlček měl být jen dočasný, a proto prý prezident „neměl důvod nějaké výrazné poselství tomu předchozímu parlamentu dávat“.
Po letošních květnových volbách důvod našel. Vznikla vláda pravicovo-středová s výraznou většinou ve sněmovně a v čele s Petrem Nečasem, oddaným Klausovi. Dlouhodobě dobré vztahy má však prezident i s „hybatelem“ TOP 09 a ministrem financí Miroslavem Kalouskem, jenž má být spolu s premiérem garantem reforem. Z nich ta nejdůležitější se bude týkat veřejných financí neboli vztahu státu a občana. Už v říjnu 2003 k ní ve svém projevu před sněmovnou tlačil Klaus Špidlovu vládu. Marně, ale Nečas s Kalouskem si od prezidenta asi nechají poradit. Zejména když on jim podává pomocnou ruku. „Nesmíme promarnit čas, který máme k dispozici, nesmíme upadnout do vleku politického cyklu a zásadní reformy odkládat, jak se to dělo v minulosti. Jako hlava státu vás chci ubezpečit, že jsem připraven v rámci svých možností, pravomocí i společenského vlivu s vámi co nejtěsněji spolupracovat na všem, co přinese naší republice prospěch,“ prohlásil prezident ve sněmovně.
Po sporech okolo Lisabonské smlouvy, kterou nakonec stejně podepsal, a s „environmentalisty“, které „vyšuměly“ do ztracena, jako by Václav Klaus nemohl najít téma, jež by ho rozparádilo. Teď je má! Do druhého poločasu svého druhého funkčního období nastupuje jako aktivní hráč, jenž vládní koalici tlačí k reformě veřejných financí a třeba i jinam. Kam?
Ne nadarmo si prezident „načechral“ v úvodu svého projevu Poslaneckou sněmovnu poděkováním za příležitost „promluvit… v tomto – bez nadsázky – epicentru politického života naší země“. Ústava říká, že v „epicentru“ může prezident promluvit kdykoli. Leč „epicentrum“ svým poděkováním jistě potěšil. To pak vlídně vyslechlo jeho apel, aby sněmovna bránila a prosazovala „autoritu parlamentu jako primárního zdroje, z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě“. Proto by se například měla zabývat i „redefinicí postavení Ústavního soudu, aby nemohl fungovat jako svým způsobem třetí – a často rozhodující, protože už nikým nekontrolovaná – parlamentní komora“. Proti Ústavnímu soudu jakožto „třetí komoře parlamentu“ horlil Klaus, už když byl v letech 1998 až 2002 předsedou Poslanecké sněmovny. Tehdejší ústavní soudce jmenoval exprezident Havel a oni si kromě jiného v lednu 2001 troufli vyhovět jeho podání a učinit neplatnou smluvněopoziční novelu volebního zákona, na níž se Klaus dohodl s Milošem Zemanem s úmyslem vytlačit ze sněmovny malé strany. Jeden každý z pěti pilířů oné novely byl sám o sobě nenapadnutelný, leč soud dovodil, že ve svém souhrnu by změnily volební systém na fakticky většinový, což by bylo v rozporu s ústavou. Nyní prezidenta Klause akutně pálí loňský zásah Ústavního soudu, jímž zrušil ústavní novelu retroaktivně a jednorázově umožňující zkrátit poslancům jejich čtyřleté funkční období. Volby do sněmovny se proto nemohly konat v předčasném termínu loni v říjnu, kdy TOP 09 a najmě Věci veřejné ještě nebyly pro ODS a ČSSD vážnou konkurencí.
Onen nález Ústavního soudu je i dle mnohých právních expertů diskutabilní. Pokud však žijeme v demokratickém právním státě, v němž se moc zákonodárná, výkonná a soudní mají vzájemně vyvažovat a kontrolovat, a nikoli jedna nad ostatními dominovat, jak se domnívá Klaus, pak měl spíše než k „redefinici“ postavení Ústavního soudu nasměrovat poslance k něčemu onačejšímu – k tomu, aby neuhýbali před politickou odpovědností a rozhodovali, čili schvalovali zákony propracované a nealibisticky jednoznačné. Budou-li totiž jako jejich předchůdci vyrábět zmetky, opravovat je bude muset opět Ústavní soud, ač o to nijak zvlášť nestojí.
