Po letech zkoumání byly potvrzeny lidské charakteristiky šimpanzů
Mezinárodní tým primatologů se nyní pokusil dokázat, že i tito savci se rozdělují do kulturních skupin. Tento rys byl přitom donedávna považován za výhradně lidskou vlastnost. Syntéza všech dostupných poznatků dokazuje, že šimpanzi předávají naučené zvyky dál svým bližním, což je obecně považováno za základní vědeckou definici kultury. Ve východní Africe jsou šimpanzi vybíraví a pedantští, šťourají proutkem do mraveniště a okusují hmyz jeden kus po druhém. Otírají si těla ubrouskem z listí nebo se po jídle lechtají čímkoli, co je zrovna po ruce. V západní Africe stejně jako děti shromaždují své oblíbené pochoutky, navlékají tucty mravenců na stéblo a pak je zkonzumují jedním spokojeným polknutím. Všichni žijí ve smečkách či jiných šimpanzích pospolitostech, ale ve svých schopnostech a zvyklostech jsou neobyčejně různorodí.
„Bezpochyby se jedná o kulturní jednání, říká v rozhovoru pro New York Times Andrew Whiten ze střediska pro výzkum primátů na Univerzitě sv. Ondřeje ve Skotsku. „Znalosti a dovednosti jsou předávány pozorováním a učením. Jeden šimpa nz se tak učí od druhého, konstatuje Whiten, který závěry svého pozorování publikoval 17. června v časopisu Nature.
Tu bramboru si umyj.
Již dříve bylo prokázáno, že zvířata se učí od svých rodičů a soukmenovců. Například zpěvní ptáci sestavují své melodie ze zvuků, které slyší okolo sebe. Za nejznámější příklad učení se napodobováním je považován příběh mladého japonského makaka žijícího na ostrově Koshima před padesáti lety. Ten zavedl zvyk umývat špínu ze sladkých brambor ještě předtím, než je snědl. Další makakové z jeho skupiny se tento zvyk rychle naučili a dodnes, dlouho poté co původní omývači brambor zemřeli, makakové na ostrově Koshima zachovávají tradici. Kritikové této teorie opičí kultury namítají, že podobné příklady jsou příliš izolované, aby mohly být považovány za důkaz existence zvířecí kultury. Někteří antropologové a psychologové tvrdí, že existence kultury je podmíněna používáním jazyka ne bo schopností velmi rychle se měnit a vyvíjet.
V komentáři k Whitenově článku Frans de Waal z Yerkes Regional Primate Research Center v Atlantě zdůrazňuje, že někteří zarytí antropologové a psychologové byli celá léta vedeni snahou dokázat, že „kulturní chování je jedinečným znakem lidských bytostí, snahou, která postupem času vyžadovala stále více vypracovanou definici termínů.
„Poslední záznam šimpanzí vynalézavosti a rozmanitosti, píše de Waal, „je však tak působivý, že v budoucnosti bude velmi těžké udržet tyto opice vně kulturní domény, aniž by se znovu měnily charakteristiky této oblasti.
Mohu vás zbavit té blechy?
Whiten a osm dalších vědců porovnali výsledky výzkumných projektů, které trvaly od osmi do třiceti osmi let.
Poprvé tak zkompilovali seznam 65 jevů v chování, které považovali za specifické pro různé skupiny šimpanzích komunit. Některé z těchto jevů se ukázaly spíše jako univerzální, zatímco další se lišily z příčin snadno zdůvodnitelných místní mi podmínkami. Například rozhodování, kde si vybrat místo pro spánek, záleží spíše na výskytu určitých dravců než na vkusu dané skupiny.
Nakonec vědci vybrali 39 jevů, které odpovídaly jejich definici kulturní variace, to je, že jsou běžné pro některé komunity a zcela absentují u ostatních, a to z důvodů, které nemohou být vysvětleny pouhým naučením se či imitací.
V oblasti Pobřeží slonoviny je například při páření zvykem vybírat si navzájem parazity a pak je rozmáznout na vlastní předloktí. Šimpanzi v Gombě dávají přednost vybírání obtížného hmyzu a rozmačkávají ho listem. Šimpanzi v Ugandě zase vybraný hmyz položí na list, aby si ho mohli prohlédnout, a pak se rozhodnou, jestli ho sní, nebo zahodí.
„Mezi šimpanzi je to velmi důležité, tvrdí Whiten. „Zřejmě můžeme toto chování považovat za ekvivalent rozmanitosti v lidských zvycích při vítání - v některých kulturách se potřásá rukou, v jiných se líbají na obě tváře, či si o sebe třou nosy.
Některé popsané kulturní zvyklosti mají téměř náboženský podtext. V šesti ze sedmi komunit praktikují šimpanzi deštný tanec, pomalé pohyby na začátku deště. „Jste zpátky v jeskyni, když vidíte ten tanec, říká Pascal Gagneux z Kalifornské univerzity v San Diegu, který strávil dva roky studiem šimpanzů. „Šimpanzi se dostanou do polotransu, a tančí dokonce i když jsou úplně sami, bez diváků, jako když rituálně oslavují déšť.
Společenské chování také prokazuje pozoruhodné rozdíly, stejně jako je tomu u lidí. Na některých místech kopou samci do stromů, aby upoutali pozornost samic, jinde okolo sebe pohazují zeleninu.
Vědci však dosud nejsou schopni přesně říct, jakým způsobem jsou kulturní zvyky mezi šimpanzi předávány. Jen výjimečně měli totiž možnost sledovat skutečné příklady vyučování, kdy jedna opice, většinou rodič, opravovala neúspěšné pokusy mláděte rozlousk nout například ořech. Navíc si nejsou jisti, jak trvanlivé jsou jednotlivé místní zvyklosti, tedy kolik generací si je postupně předává.
