Pro dnešní Česko je to dost typická situace. Zdá se totiž, že jsme (nejen) během koronakrize ztratili běžné vnímání funkčnosti věcí, včetně ochrany zdraví. Ani premiér Babiš nenosí roušku kvůli ochraně druhých a sebe, nýbrž kvůli občanské symbolice a PR. Ukazuje občanům, že je jeden z nich, přičemž se tu a tam odhalí, že je naopak přesahuje, jako když má na obličeji nejcitlivější respirátor, které nedostali ani lékaři. Podobně prezident Zeman. Svůj první projev k veřejnosti přednesl bez roušky; mělo to logiku, kamery daleko, vzdálenější než dva metry, bezpečno. Při druhém koronaprojevu už prezident roušku měl: poradili mu, přece jen, je prezidentem dolních deseti milionů, ne horních deseti tisíc. V dnes již proslulé fotografii z jednání s občerstvením u prezidenta, které ve všech směrech překračovala nařízená hygienická opatření, se ale ukázalo, že dolních deset milionů lze z pozice prezidenta snadno přehlédnout, tak jako je neméně ostentativně přehlížejí prezidentovi silní muži Mynář a Nejedlý.
Tento oportunismus roušky, který ukazuje, že o smysl nošení ochrany dýchacích cest prakticky nejde, protože podstatnější je mediální efekt roušky, jak, kdy a k čemu se právě hodí, je obecnější charakteristikou současné české politiky. Ve veřejném prostoru, z něhož i kvůli věčné přítomnosti mediálního oka (sociálních sítí i jiných médií) vymizelo pojetí politiky jako hledání směru a vedení do budoucna, a tedy i politika jako taková, už o účel věcí nejde. Podstatná je jejich okázalost, tedy jejich vnější efekt. Hodnota věcí už není v nich samých ani v možnosti je směnit za peníze, nýbrž v tom, jak vypadají a jak se jejich vzhled dá prodat. Smyslem politiky už není nasměrování společnosti, pokus o její cílený posun a rozvoj, nýbrž okamžitá kumulace sociální energie, pozitivní i negativní. Budoucnost je tady a teď, ne až potom.
V tom tkví i výše popsané napětí v používání roušky, které je paradoxní jen zdánlivě. Roušku jednou ano a jednou zase ne, jak to zrovna přijde, to není rozpor, nýbrž svědectví o proměně její vnější symbolické hodnoty. Totéž se děje v dnešní „politice“ prakticky se vším. Takovou větší rouškou je například i Evropská unie, s níž se manipuluje podobně jako s ústenkou. Když se nehodí – třeba když se pomáhá cestovkám nad rámec unijních dohod, nebo když jde o udržení dohod v boji proti klimatickým změnám, o střet zájmu premiéra nebo o solidaritu v zajištění restartu evropské ekonomiky – snadno se jí zbavíme; když se Unie „hodí“ – například když ministryně financí potřebuje vysvětlit, že nelze odpustit DPH na knihy nebo darovací daň z peněz na drahý lék pro vážně nemocné děti – stejně snadno si ji vláda nasazuje zpět.
„Politika“ už není sporem hodnot či principů, ani soubojem lepších či horších politik v jednotlivých oborech, natožpak více či méně utopických představ o budoucnosti. „Politika“ je už jen boj o působivé nasazování a snímání roušek. V této disciplíně už nevyhrává ten nejlepší politik, nýbrž zručnější a zábavnější kejklíř, který kvůli publiku prakticky nikdy nemizí z jeviště. O chléb se už dnes na vážno nebojuje, tak aspoň ty hry…
