Platit daně a ještě výdaje na soukromé vzdělání vlastních dětí je pozoruhodně blbá ekonomická strategie
Přiznám se, že jsem měl dost jinou představu o tom, jak by měla vypadat obálka tohoto týdeníku Euro, ale byl jsem přehlasován. Představoval jsem si obrázek Jana Amose Komenského, jak si nad pádem českého školství, měřeného mezinárodními srovnávacími testy PISA, v hrůze zakrývá obličej a pláče.
Další přiznání spočívá v tom, že jsem měl štěstí. I v dobách vyloženě pitomých existovali učitelé jako profesor Votlučka na pražském Gymnáziu Budějovická, který mě v roce 1980 nechal odmaturovat z občanské nauky z existencialismu, protože jsem se stihl prokousat do půlky druhého dílu Sartrových Cest ke svobodě. Že bych tomu rozuměl, to bych ani po třiceti letech netvrdil, a pan profesor musel trpět jako prvotní křesťan. Ale považte tu dobu, považte to téma, a je vám jasné, že na excelentního pedagoga a lidskou osobnost v jednom nikdy nezapomenete.
Naše doba si tak nějak neumí učitelů vážit, v Česku zvlášť. Na to, že jsme v mezinárodním měřítku dodnes zemí se záviděníhodně nízkým podílem opravdu chudých lidí, pěstujeme velmi zvláštní vzdělávací systém. Vlastně nikdo ani neví, jak to vzniklo, nicméně segregace společenských vrstev v české společnosti začala již za komunismu, nehledě na veškerou rovnostářskou rétoriku. Existuje dost statistik, které dokazují, že reprodukce elit ve smyslu „na vysoké školy chodí děti s alespoň jedním rodičem s vysokoškolským vzděláním“ je v Česku silnější než v zemích, které mají větší sociální nerovnost, a dokonce i v zemích, které mají školné na vysokých školách. Jako ekonom jsem přesvědčen, že odložené školné s půjčkami je naopak cestou, jak překonat tuto sociální bariéru. Ale v poměru k potřebě pozvednout bezplatné základní školství pro všechny je to skoro detail.
Separovat děti z různého sociálního prostředí již na druhém stupni základní školy je podle zjištění, které sbíral týdeník Euro od českých expertů, zřejmě velmi nešikovná strategie snižující budoucí produktivitu a růstový výkon celé české ekonomiky. Netroufám si tvrdit, že ty ztráty na růstu bohatství vinou zanedbání vzdělanosti odpovídající moderní ekonomice jsou u značné části populace přesně tak tvrdé, jak to spočetli v McKinsey. V každém případě však budou nemalé.
Těžko z toho vinit samotné rodiče: snažit se zajistit svým dětem nejlepší možné vzdělání, když systém selhává v dosahování solidních výsledků již na obecné škole, je přirozená defenzivní reakce. Nikoli jen „věrchuška“, ale i vrstva solidně vydělávajících profesionálních zaměstnanců, kteří jsou o generaci mladší než já, segreguje svoje děti od zbytku společnosti už od školky. A výdaje na vzdělání představují překvapivě vysokou položku jejich rodinného rozpočtu. Platit daně a ještě výdaje z vlastní kapsy na soukromé, buď jen částečně, anebo zcela nesubvencované vzdělání vlastních dětí, je ze společenského hlediska pozoruhodně blbá ekonomická strategie. Sociální vrstva, která si to může dovolit, si na to za čas zvykne a přestane ji zajímat, co se ve veřejném školství děje. Prostě to obejdou a akceptují jako iritující, ale nevyhnutelný životní náklad. Všechno špatně.
V Americe, jejíž vzdělávací systém je synonymem societálních a pedagogických trablů, posílá moje bývalá kolegyně, původem ze Slovenska, děti na velmi dobrou a odpovídajícím způsobem drahou soukromou školu už od první třídy. I na téhle škole je výuka matematiky méně náročná, než byla kdysi v bolševickém Československu. Kupuje jim soukromé hodiny a má velký problém přesvědčit jak svoje děti, tak jejich pedagogy na škole, že nenaučit celou generaci počítat je hovadská strategie, která končí tím, že vyhraje Čína. Mimochodem Šanghaj v posledním kole PISA vyhrála v každém ohledu. Při bližším ohledání zjistíte, že je to za cenu toho, že děti chodí na doučování a končí někdy kolem šesté večer. Zápřah, který neznají ani jejich rodiče, a to je opravdu co říct. Tlačí svoje mláďata k vítězství, hlava nehlava. I to se může vymstít, ale náš problém je jinde než v přetěžování.
Netuším, jak se můžeme posunout ze současného neutěšeného stavu někam blíž k zemím, kde docela logicky přihlížejí k tomu, že je mnohem větší pedagogický výkon vzdělat dítě ze špatného sociálního prostředí na průměrnou úroveň než chytré dítě na jeho potenciál. Kdo to dokáže, kdo dosáhne inkrementálního zlepšení, byť z nízkého základu, měl by tak být také tak hodnocen. Malý Rom, který umí číst a počítat, jako když bičem mrská, protože se mu někdo opravdu intenzivně věnoval – tak vypadá naše vítězství. Jestliže uspějeme zde, bude obtížné prohrát někde jinde v majoritní společnosti. A peněz bych nelitoval, „prodrbali“ jsme jich moc a na nesrovnatelně méně bohulibé účely.
