ODS, která ještě loni v létě s TOP 09 a STAN mluvila
o potřebě jednat o předvolební spolupráci, se tím evidentně moc netrápí. Její
kongres byl nejvíce ze všeho kongresem sebeuspokojení, poklepáním po ramenou, které
staronový předseda ODS Petr Fiala okořenil sebevědomým názorem, že ODS vyhraje
příští volby, protože má vítězství ve své DNA.
Sebeuspokojení se ODS už jednou nevyplatilo, to když
v 90. letech ve volbách tvrdila, „dokázali jsme, že to dokážeme“, s čímž
voliči bohužel nesouhlasili a dali to u voleb najevo. ODS dnes tvrdě kritizuje
působení ANO ve vládě i dotační aféry premiéra Andreje Babiše, evidentně to pro
ni však není dostatečný důvod, aby se kvůli tomu vzdala části své stranické
suverenity a v zájmu vítězství ji sdílela s ostatními. Situace je
možná vážná, ale jak vidno, ne tak kritická, aby se politické strany spojovaly
proti silnému společnému nepříteli. A tak se na české politické jeviště opět
vrací krásná floskule – o koalicích se jedná až po volbách.
K témuž, zdá se, došla i KDU-ČSL. Její nový předseda
Marian Jurečka už jednou s Andrejem Babišem ve vládě byl a spolupracovalo
se mu dobře, zjevně by to zvládl i podruhé. A tak si nechává otevřenou cestu. Sám
by teď chtěl s lidovci hlavně „vystoupit z davu opozice“, tedy být
vidět více na úkor ostatních kritiků Babišovy vlády.
Ani Piráti se do spolupráce nehrnou. ODS je pro ně, podobně
jako ve vystoupeních premiéra, pořád temná strana minulosti a Petr Fiala
„fíkový list“, který tuhle perfidní korupční podstatu má zakrýt.
S takovouto „důvěrou“ těžko jednat o nějaké volební koalici. Piráti
vycházejí ze své negativní pražské zkušenosti, ostatně jako strana vyrostli
v odporu proti komunálním pražským politikům ODS. Na překročení svého pražského
stínu na republikové úrovni zatím nemají dostatek pragmatické politické síly a
dopředu je neposunul ani tlak statisíců lidí na demonstracích v ulicích.
Že předvolební protibabišovská koalice zřejmě nebude, nemusí
být žádná tragédie. ANO, které stále suverénně vede volební prognózy, sice
získá kvůli roztříštění scény nějaké mandáty navíc, ale to ještě neznamená, že opozice
nemůže vyhrát. Nicméně k tomu by demokratická část opozice musela mít přitažlivé
a konkurenceschopné programy a o těch se na sjezdech a kongresech moc
nemluvilo. Ať už ale budou programy jakékoliv, opozice musí Babiše porazit
v jiné politické disciplíně, která dnes vyhrává volby, a tou je
komunikace. Můžete mít sebelepší program, s lidmi a pro lidi a kvůli
lidem, ale když ho spolu se svým vstřícným a milým, pracovitým úsměvem
nedostanete potenciálním voličům do hlav a pod kůži, nemáte ve volbách šanci.
Obrovský politický úspěch Andreje Babiše je především velká
lekce z moderního PR, ze schopnosti mluvit všemi možnými kanály i
k těm, kteří většinou nechtějí nic slyšet, ze schopnosti vnutit se každému
a zůstat v jeho mysli jako čip vpálený do mozkové kůry. Dokud opozice
neotevře uši lidem, kterým chce v politice sloužit, nic se na české
politické scéně nezmění.
Cesty opozice jsou teď jen dvě: čekat věčně v zákopech
vlastní spokojenosti, až nějaká nová krize položí Babiše na lopatky, anebo věci
popostrčit a investovat veškerou energii do modernizace a zintenzivnění své
komunikace s voliči. V době fanouškovské demokracie, kdy se z politika
stala mediální show, to nepůjde jinak než druhou cestou. Politika je
komunikace, na víře v zázraky se stavět nedá.
