Lidé s hlavním příjmem od českého zaměstnavatele si obvykle uvědomují, že musejí podat daňové přiznání. Například pokud kromě svého zaměstnání ještě podnikají či mají příjmy z pronájmu. A také vědí, že pokud mají příjem od jediného zaměstnavatele a současně u něho podepíší takzvané prohlášení k dani, daňové přiznání podávat nemusejí.
V praxi však často nastávají situace, kdy si mnoho lidí není jistých, zda mají, či nemají povinnost podat daňové přiznání, nebo si ani neuvědomují, že by tuto otázku měli řešit.
Příjmy z přednáškové činnosti
Pan Moudrý je finančním ředitelem české firmy. Ve svém oboru je úspěšný, a proto ho oslovila agentura pořádající semináře, aby pro ni vedl školení v oblasti finančního řízení firem. Pan Moudrý souhlasil a podepsal s agenturou dohodu o provedení práce. Seminář i výplata odměny, dohodnutá na deset tisíc korun, proběhly v roce 2007. Z této odměny agentura finančnímu úřadu odvedla dva tisíce korun a zbytek mu vyplatila.
V této situaci je pan Moudrý povinen podat za rok 2007 daňové přiznání, v němž uvede příjmy ze svého zaměstnání i od agentury, která se z hlediska zákona o daních z příjmů stala jeho druhým zaměstnavatelem. Oproti dani vypočítané ze svých celkových příjmů si započte jak zálohy srážené mu měsíčně firmou, u níž pracuje, tak zmíněné dva tisíce korun, které mu z dohodnuté odměny srazila agentura. Ty jsou také pouze zálohou na daň.
Kdyby pan Moudrý daňové přiznání nepodal včas, hrozila by mu za to od finančního úřadu pokuta až do výše deseti procent daně. To by vzhledem k jeho velkým celkovým ročním příjmům (a tedy značně vysoké dani) byla nemalá částka.
Kdyby jeho odměna nepřesáhla pět tisíc korun, agentura by měla povinnost odvést z této částky daň ve výši patnácti procent. Tato daň by byla konečnou, nikoli jen zálohou na ni, a pan Moudrý by kvůli odměně od agentury daňové přiznání podávat nemusel.
Dar v souvislosti se zaměstnáním
Firma, ve které pracuje pan Šťastný, se rozhodla, že bude zaměstnancům přispívat na penzijní připojištění u fondu, jejž sama vybere. Fond v této souvislosti daroval každému zaměstnanci firmy 30 tisíc korun jako bonusový příspěvek na účet penzijního připojištění.
Tato odměna je zákonem o daních z příjmů klasifikována jako příjem ze závislé činnosti, neboť zmíněných 30 tisíc korun dostal pan Šťastný v souvislosti se svým zaměstnáním. Je proto z hlediska zákona považován za osobu, která měla v daném roce souběžně příjmy ze závislé činnosti od dvou plátců. Vzhledem k tomu je za daný rok povinen podat přiznání k dani z příjmů, do kterého zahrne jak příjmy od firmy, v níž pracuje, tak 30 tisíc korun od penzijního fondu.
Úroky z účtu v zahraničí
Paní Opatrná si kromě účtu u českého bankovního ústavu založila i spořící účet u dvou bank v Německu. Tyto banky jí na účet každoročně připisovaly úroky, jejichž roční výše činila zhruba 40 tisíc korun.
Paní Opatrná je zaměstnaná v české firmě a kromě mzdy a německých úroků jsou jejím dalším příjmem už jen úroky z účtu, který jí vede česká banka. Věděla, že daň z úroků od české banky sama odvádět nemusí. Vždy ji totiž strhne banka již při připsání úroků na účet. Domnívala se proto, že se nemusí starat ani o zdanění úroků z Německa.
Po čase však obdržela výzvu od českého finančního úřadu, aby podala daňové přiznání. Finanční úřad se totiž (kvůli výměně informací o příjmech úrokového charakteru, která mezi většinou států Evropské unie funguje) dozvěděl o tom, že má úrokové příjmy z Německa.
Paní Opatrná je takzvanou českou daňovou rezidentkou, a je proto povinna v České republice zdaňovat veškeré své příjmy. A to bez ohledu na to, zda tyto příjmy jsou nebo budou zdaněny také v zahraničí. Musí tedy podat daňové přiznání, v němž uvede kromě svých příjmů ze zaměstnání i úroky z německého účtu.
