Koruna posloužila Česku dobře, ale náklady na ni mohou začít převyšovat výnosy
Mojmír Hampl a Michal Skořepa jdou na nedávné desáté výročí existence eura od lesa – místo sáhodlouhých teoretických rozkladů, srovnávajících pro a proti, se dívají na to, zda se euro pozitivně promítlo do dynamiky růstu hrubého domácího produktu eurozóny. Právě pozitivní vliv existence společné měny na ekonomický růst je koneckonců to, co se od eura očekávalo nejvíc. Euro mělo podle sofistikovaných modelů „přihodit“ minimálně pár desetin procenta růstu navíc. Na základě údajů Evropské komise, podle nichž eurozóna v letech 1999–2008 paradoxně rostla o desetinu procenta pomaleji než v předchozím dvacetiletí, dospívají autoři k závěru, že „euro svým členům ke znatelně vyšší prosperitě nepomohlo“. Ve srovnání s kontrolní skupinou jedenácti vyspělých zemí mimo eurozónu byl rozdíl v dynamice růstu nachlup stejný. Z tohoto srovnání pak kolegové Hampl a Skořepa vyvozují, že – měřeno růstem HDP – euro sice nic nesebralo, ale ani nic nepřineslo.
Jakápak kvetoucí krajina Při bližším ohledání vývoje v jednotlivých zemích se obrázek trochu mění, i když data bych interpretoval trochu jinak. Některé chudší země v eurozóně prosperovaly, a podařilo se jim dohánět vyspělejší členy – Španělsko budiž příkladem (za cenu realitní bubliny). Jiné mohou hovořit o velmi malátné dekádě – například Portugalsko. Za zmínku stojí Německo, jehož dynamika růstu se v uplynulé dekádě snížila. Opravdovým paradoxem není ani tak skutečnost, že provedené strukturální reformy nebyly po zásluze odměněny vyšším růstem. Odměna jednou přijde, což o to. Německo, které se opravdu těžce loučilo se svojí markou jako symbolem poválečného hospodářského rozmachu, trvalo při přípravě eura na tom, že Evropská centrální banka (ECB) půjde ve šlépějích Bundesbanky jak co do nezávislosti, tak obezřetnosti měnové politiky. Nedůvěra vůči fiskálním lemplům typu Itálie se pak zasloužila o prosazení principu krátké uzdy prostřednictvím maastrichtských kritérií a potenciálních sankcí za jejich nedodržování. Opravdový paradox je v tom, že zatímco Irsko a Španělsko se přehřívalo a obě země by potřebovaly spíše tvrdší měnovou politiku, měnoví a fiskální jestřábi v Německu se tak trochu vytrestali sami. Pomalému německému růstu by možná slušela volnější měnová politika, než jakou ECB pěstovala. Kdo by chtěl hovořit o tom, jak dalekosáhlé negativní důsledky má přistoupení k tvrdé měně v nevhodném kurzu, bohatě si vystačí opět s Německem – a sice dopady německého sjednocení na nové spolkové země. Naprosto neschopen konkurence byl v podstatě celý východoněmecký průmysl odepsán. Fiskální náklady na „převzetí“ bývalé NDR byly obrovské, ale o Kohlově „kvetoucí krajině“ by si i po skoro dvaceti letech troufl hovořit jen málokdo.
Mírný optimismus
S tabulkou jako argumentací pro skeptické hodnocení přínosů eura je to vůbec trochu ošemetné. Za prvé by bylo dobré srovnávat dekádu s dekádou. Za druhé, kdo by chtěl euro naopak glorifikovat, napočte osm „plusových“ zemí, a pouze čtyři „minusové“. Že eurozóna jako celek rostla v uplynulé dekádě o píď pomaleji, je dáno vahou Německa a Itálie, kde dynamika růstu zpomalila. Že by polehávání v závětří eura neslo nějakou odměnu, to bych si třeba na příkladu Itálie tvrdit netroufl. Je však možné zastávat názor, že bez přijetí eura by finanční trhy Itálii vytrestaly natolik, že by již nemohla strukturální reformy odkládat.
Realista by na okraj desetiletí eura konstatoval, že dosavadní výsledky jsou mírným úspěchem, a že euro rozhodně obstálo. Očekávat, že samo přijetí eura představuje řešení chronických strukturálních problémů řady členských zemí EU, to je samozřejmě nesmyslné a nikdo tím nemůže seriozně vůbec argumentovat. O atraktivitě eura nejlépe svědčí to, že s výjimkou Česka by všechny nové členské země daly nevím co za to, jen aby mohly vstoupit do eurozóny co nejdřív. Český apetit pro euro byl dlouho slabý a vzhledem k tomu, kolik let jsme měli úrokové sazby pod úrovní ECB, to nemůže nikoho ani zvlášť překvapovat. Koruna posloužila Česku velmi dobře, což by bez kompetentní České národní banky opravdu nešlo. Loňský vývoj kurzu, který s českými fundamentálními veličinami neměl nic společného (a ekonomiku nepochybně poškodil), spolu se zvýšeným rizikem držení vlastní měny v dnešních turbulentních časech však vyloženě nutí k zamyšlení, zda přínosy převzetí eura nepřevažují nad náklady i pro Čechy. Pokud jasný harmonogram pro přijetí společné měny pomůže v Česku udržet fiskální disciplínu, je to v mých očích další velké plus pro euro. Ztráty kontroly nad vývojem veřejných financí v Česku se děsím o dost více než ztráty relativně samostatné měnové politiky a nákladů daných nesladěností ekonomického cyklu, rozdílnou ekonomickou strukturou či mírně vyšší inflací vyvolanou nominální konvergencí.
