Když jsme přemýšleli, koho požádat o hlubší reflexi mistrovství světa v kopané, hledali jsme k tomu nejvhodnějšího profesionála. Jako při hře Vyhoďte ho z kola ven jsme ze seznamu škrtali jednu za druhou následující profese: hráč, trenér, funkcionář, novinář, fotbalový vědec, hráčský agent, rozhodčí… Zůstaly dvě profese, které se z hlediska současného fotbalu jeví jako všestranně kompetentnější než všechny předchozí. Ve finále jsme vyloučili byznysmena. Volba padla na dramatika. Konkrétně maďarského, Pétera Siposhegyiho.
Plán sednout ke psacímu stroji a pustit se do psaní jsem vlastně pojal už za svítání po mistrovství. Ale nějak jsem si s tím nevěděl rady. Jaké že to mistrovství světa vlastně bylo? Vlastně ani nevím… Což mi asociuje jeden vtip, srozumitelný každému, kdo někdy žil v bývalém sovětském bloku. Pan X jde z donucení do stranické školy, studiu ovšem moc nedává. Ve zkouškovém období není příliš pohotový ani u jednodušších otázek. Vyučující má ale příkaz, že strana potřebuje kádry, a nikdo tudíž nesmí propadnout. Položí tedy zkoušenému tu nejsnazší otázku: „Jaký je náš režim?“ „Dobrý,“ odpoví student. To ale zkoušejícímu nestačí, táže se tedy dál: „A můžete to rozvést?“ Student mu vyhoví: „Není dobrý.“
Uvedená historka dobře ilustruje i můj postoj k letošnímu šampionátu. Jakožto osoba fotbalem těžce poznamenaná se počítám mezi ty, kteří v době jeho konání div že nežijí dva paralelní životy. MS je zázrakem, jenž bude vyjeven. Už na Silvestra vítávám své hosty informací, že je letos konečně zase MS, protože o to přece jde. Pro přiměřeně normálního člověka je fotbalový šampionát největším svátkem. Na jeden celý měsíc se ta část světa, která se ještě umí radovat ze života, rozhodla, že nechce slyšet nic o válce v Iráku a pro tentokrát přestane sledovat ceny ropy Brent – v popředí jejího zájmu je výhradně to, jestli Zidanova penalta byla, nebo nebyla za brankovou čarou. Do hledišť, jaká byla dříve k vidění jen ve sci-fi filmech, usedala jedna kráska vedle druhé a plno bylo i na zápasech vyřazených mužstev, v jejichž utkáních už nešlo o nic. Mně osobně se rozsvítilo po třetím zápasu Polska ve skupině. Protože…
Věřte nebo nevěřte – mistrovství světa tu byla už i dříve, a ne ledajaká. A na stadionech – mimochodem úctyhodných rozměrů – se scházívalo dobrých deset patnáct tisíc diváků. Našlo se i několik nevyprodaných MS, takové semifinálové derby Argentina versus Brazílie se v roce 1982 odehrálo na stotisícovém barcelonském Nou Campu před dvaceti tisíci diváků. A abych nezapomněl zmínit úspěchy obou „našich“ – léta páně 1962 bylo čtrnáct tisíc diváků svědkem vítězství vynikajících hráčů Československa nad neméně proslulým maďarským mužstvem, což zároveň znamenalo i postup ČSSR do finále.
Na letošním německém MS počítali pořadatelé s pětadevadesátiprocentní obsazeností, ale to se přepočítali. Respektive podcenili situaci. Jak už jsem zmínil, u mě se šok dostavil po třetím polském zápasu ve skupině. V té době už byli Poláci vyřazeni a jejich soupeři z Kostariky jakbysmet. Zdravý rozum by v takové chvíli velel turistovi zamáčknout slzu, sbalit svých pět švestek a nasednout na vlak, do letadla nebo auta s předsevzetím, že letos už maximálně finále, a i na to jen tak večer od stolu občas hodit okem. Místo toho ale zůstali všichni na místě, aby řádně oslavili skutečnost, že jejich tým neskončí ve skupině na poslední, nýbrž na třetí pozici, dýchaje přitom na krk nepříliš ostrým hochům z Ekvádoru. Takže už chápete, proč tvrdím, že jde o slavnost nevídaného druhu.
Jenomže…
Teď přijdou na řadu vzpomínky. Možná jde jen o pozdní romantický záchvěv, ale chtěl bych tu znovu vzpomenout svou dětskou lásku. Sportovní publicistice nerozumím, jsem pouhý autor, který coby čtyřletý žadonil, aby ho maminka naučila číst, aby si mohl přečíst sportovní noviny plné obrázků. Stejně jako jiní pamětníci, sdílející stejný prostor, i pro mě bylo letošní MS už jedenáctým. Šestašedesátý rok byl první, kdy v našich domovinách začaly vysílat televize, pár přijímačů už se tehdy taky vyskytovalo, a tak jsme o MS nepřišli. Nepřišli jsme o Charltona, Eusebia, Seelera a věru ani o Alberta, doufám, že jste na něj nezapomněli. Co se mě týče, od té doby, co jsem ho viděl, přísahám každé čtyři roky, že nejlepší MS bylo to první mexické v roce 1970. Sice jen se šestnácti mužstvy, ale existuje snad někdo, kdo by chtěl vážně obohatit výběr o Írán, uran, síran…? Těch šestnáct bylo aspoň na svém místě. Titul získali Brazilci, ale o tom až později. Kdo byl tehdy u toho, stejně si jako první vybaví, jak Pelé prohazuje ze středového kruhu Iva Viktora, a přestože se netrefí, ten pohyb se jednou proslaví víc, než kdyby býval vstřelil gól. Ta scéna se stane ikonou – ale jak víme, Pelé byl jen jeden (s Maradonou dva). No, a pak taky nejlepší půlhodina všech fotbalových dob, patřící Němcům a Italům! A co teprve ta jména! Jen z piety a bez nároku na úplnost alespoň pár z nich: Carlos Alberto, Gerson, Rivelino, Jairzinho, Tostão, Pelé, Mazzola, Rivera, Riva, Facchetti, Beckenbauer, Miller, Seeler. Kdo o nich v životě neslyšel, ať se zapíše do rekvalifikačního kurzu, ale ještě předtím ať slíbí, že už nikdy nevezme do ruky noviny. Podle mě byl vrchol právě tohle – v posledních třech zápasech nastřílela Brazílie jedenáct gólů a stala se mistrem světa, ale králem střelců MS se přesto stal Němec, jistý Müller. Také letos to byl Němec, jakýsi Klose. Úplně mu k tomu stačilo, že góly střílel výhradně v zápasech ve skupině proti slabým soupeřům, což podle mě nemá obdoby.
Ale dobře se vzpomíná i na finále na prvním německém MS o čtyři roky později. Německý tým byl skvostný, holandský fantastický. I tak musel jeden z kola ven. To finále ještě dnes tu a tam promítne některá z nostalgických stanic, a taky že je na co koukat, patnáct světových špiček na jednom hřišti, pár jich dokonce zbylo i na lavičce náhradníků a já mám pocit, že od těch dob na zemi už víckrát nebyl k vidění takový mač, kde by takový Netzer nebo Keiser nebyli v úvodní sestavě. Němci zvítězili po zásluze, zatímco Holanďané prohráli nezaslouženě. Ono bývalé německé mužstvo bylo v porovnání s tím nynějším silnější na dvanácti pozicích z jedenácti. Ač se to zdá neuvěřitelné, měli i hráče, co zvládali sem tam nějakou tu kličku, někdy i víc než jednu. Jedním z pamětihodných momentů letošního mistrovství byl pro mě ten, kdy se hráč Podolski, prohlašovaný za nový Talent, ocitnul tváří v tvář argentinskému obránci, což ho tak vyděsilo, že ztratil míč. Že by bývala stačila malá klička a brána by se ocitla na dosah? Tak klička, říkáte?! Ty urážky si laskavě odpusťte, herr kameraden!
Věřím, že ze mě nemluví jen nostalgie po ztraceném mládí. Když budu hodně velkorysý, zařadím letošní klání doprostřed svého seznamu jedenácti MS. Ten má přirozeně i svůj konec. Podle mezinárodního konsenzu bylo obdobím největšího propadu mistrovství v roce 1990 v Itálii, na jehož posledních třech zápasech nevstřelilo pozdější vítězné německé mužstvo jediný gól ze hry. Vzpomínky se skládají všehovšudy z toho, jak si brankář a hráči posílají míč sem tam, protože tenkrát bylo ještě povoleno hrát malou domů a přestupků proti pravidlům bylo habaděj, zejména proti těm taktickým. Elita mezinárodního fotbalu se tenkrát rozhodla pravidla upravit a dobře udělala, protože kola vozu, zapadlého v příkopu, se díky tomu opět rozjela. Ze hry se ztratilo postavení mimo hru, pokud je útočník ve stejné linii s obránci, brankář už si nikdy víc nemohl schrupnout na míči a smysluplně strávený čas na hřišti v každém poločase od té doby výrazně přesahuje patnáct minut. Čímž jsem ale, obávám se, zároveň vyjmenoval veškeré přednosti současného stavu.
Zde jsou další srovnání. Dle mého názoru byl nejzajímavějším letošním zápasem duel Brazílie s Francií. Zápasy, při kterých vypadne Brazílie, jsou vždycky fajn, což neznamená, že nemám rád Brazilce (ale jejich fanda nejsem, protože fandím obvykle těm, kteří to potřebují), nýbrž to, že potomky nejlepší fotbalové kultury na světě lze předčit jen pomocí kvalitní hry, a dostanou-li na frak, mač stojí za to. Čili dejme tomu, že utkání Brazílie-Francie bylo tím nejkvalitnějším. Všimněte si, Zidane byl fantastický, ale když jsem pochválil krále střelců, trochu si přibližme i výkon tohoto nejlepšího hráče turnaje (jistou nejmenovanou hlavičku raději nechme stranou). Ve skupině měl dva špatné zápasy, jednou nehrál. V utkání proti Španělům hrál obstojně, proti Brazílii geniálně – tenhle zápas patřil jen a jen jemu. Pak je tu ještě skromnější podívaná v utkání proti Portugalsku a stejně nevýrazná ve finále, minus zmíněná hlavička.
Čili s notnou nadsázkou se dá říci, že hvězdou letošního klání se člověk – i když velmi populární člověk – mohl stát díky jednomu, lépe řečeno díky jedinému zápasu, který odehrál tak, jak se na skutečné fotbalové velikány sluší.
V letošním roce připadla přízeň sudích firmě, která vyrábí žluté karty. Zdá se, jako bychom vykročili tím horším směrem. Aby bylo jasno, v pravidlech je regulérně zapsáno, že rozhodčí je tu především pro dění na hřišti. I přesto ale někteří z nich neváhali využít mezinárodních médií a předvést se celému světu, jako by tu nebyli oni pro zápas, ale spíš zápas pro ně. Srovnávejme: před více než dvaceti lety se obránce Gentile natolik přilepil na Maradonu, že porušil pravidla hned šestadvacetkrát. To byl jeden extrém. Až do konce zápasu mohl zůstat na hřišti. Naproti tomu dnes je situace taková, že když hráč upadne u šestnáctky a rozhodčí dojde k závěru, že šlo o simulaci, udělí žlutou. A když o deset minut později vyrazí z ofsajdu a vystřelí na bránu, dostane další. A může se jít sprchovat. Anebo týž scénář za dvě malé chybičky, za dva skluzy provedené v špatném rytmu – ale nejsem si jist, možná by stačily neúmyslné fauly. Je jasné, že situace volá po změně.
Součástí fotbalové tradice je i to, že se vylučuje za do očí bijící nesportovnost. Zabránit někomu v další hře je dostatečně velkým trestem jak pro hráče, tak pro celý tým. Princip „dvě malé žluté rovná se jedna červená“ na letošním mistrovství světa zcela propadl, zbytečně rozdaných červených karet bylo příliš mnoho a naopak – tam, kde by bývala byla červená na místě, rozhodčí nekonal.
Funkce rozhodčího je vůbec problematická. Fotbal je rychlá a občas krutá hra, v sázce je hodně a zákulisní peníze dosahují nezanedbatelných částek a proti tomu všemu stojí na hřišti – stejně jako před padesáti nebo sty lety – jediný člověk. Značná část fotbalových zápasů u nás, stejně jako všude jinde, se v průběhu zvrtla vinou chyby rozhodčího. Získala by Itálie skutečně mistrovský titul nebýt dárečku v podobě penalty proti Austrálii? Byli by Francouzi určitě druzí, kdyby rozhodčí ve sporné situaci nenařídil trestný kop pro ně? Kdyby býval sudí v šesté minutě proslulého utkání Holandsko–Portugalsko vyloučil jistého holandského hráče za úmyslný hrubý faul na Cristiana Ronalda, byl by to úplně jiný zápas.
Konzervativní názor je, že i lidské omyly jsou součástí hry. A je nepochybné, že jedním z tajemství obrovské popularity fotbalu je právě fakt, že je stejně nespravedlivý jako život sám. Basketbalový zápas vyhraje vždycky ten, kdo je ten den v lepší formě, o fotbalu se to samé se stejnou určitostí říci nedá. Podle zmíněného názoru patří lidská omylnost k věci. Jenže dnes už není na prvním místě hráčská vášeň. Spíše obchod. Nebo kariéra. Jednotlivců i celých mužstev. A v nekompromisním světě ekonomického myšlení by neměly padat jiné soudy než ty spravedlivé a podložené. V daném případě totiž sudí rozhoduje o pohybu milionů dolarů, což lze činit pouze s vědomím plné zodpovědnosti a s komplexní znalostí situace. Ovšem pravda je, že nám se to tady zvenčí mluví. Na straně jedné osamělý muž uvnitř džungle nohou, na straně druhé my, diváci, kterým televize po pečlivém výběru z pětadvaceti kamerových záběrů předloží právě ty dva, které dosvědčí, že se noha Ricarda Carvalha skutečně dotkla té Henryho. A já se ptám, proč by se nemohl o tu velkolepou vizuální podívanou podělit i sám sudí? Ti, kdo jsou proti, zdůrazňují hlavně dva argumenty. Pro zápasy menších mužstev na nižší úrovni je videorozhodčí prakticky nesehnatelný a prodloužení doby vynesení konečného soudu by ubralo zápasu spád. S prvním argumentem souhlasím. Je velmi pravděpodobné, že videodůkazy by bylo možné přinášet jen při větších zápasech a v profesionální lize, ačkoli ani to není zanedbatelné. Ovšem druhý argument je podle mě lživý. Vždyť i v kvalitním divadelním představení má svůj prostor ticho. Tím mám na mysli moment, kdy se absence dění stává dramatickou právě proto, že víme, že přinese výsledek, který bude mít navíc klíčový význam. Okamžiky, kdy publikum se zatajeným dechem čeká na rozhodnutí sudího, jsou podstatně zajímavější než nekonečné přihrávky udatných mužstev. Ticho… napětí stoupá… už to vypadá, že… ale nakonec přeci jenom… gól je platný! Tomu říkám opravdové drama, přátelé, neochuzujme o ně fotbalový svět, vždyť v nejhorším by jen trochu nabobtnal ten zabitý čas, na jehož důkladné měření tu máme odpovídající přístroje.
To všechno píšu jen proto, že po letošním mistrovství jsem definitivně přesvědčen o nevyhnutelnosti změny. Podle skromných odhadů nese rozhodčí – mnohdy aniž by to měl v úmyslu – zodpovědnost za vítězství toho kterého týmu v deseti či patnácti procentech případů, podle dalších je to ještě mnohem víc. Vyjádření lítosti ex post není v takovém případě k ničemu. Je-li mužstvo nuceno rozloučit se s nadějí na postup kvůli jednomu trestnému kopu, omluva hlavního rozhodčího mu náladu nespraví. Řešením není ani přizvání dalších rozhodčích. Osobně se domnívám, že situace se může změnit jen pomocí moderní techniky, tedy když nebude rozhodující osoba méně informovaná než prostý divák. Zatímco lidé u televizních obrazovek se mohou přesvědčit o skutečném průběhu situace, ten, jehož úkolem je vynést soud, rozhoduje na základě tušení. Nepřijde vám to absurdní? Proč nenechat na hřiště proniknout 21. století? Jinde se to osvědčilo, tak pryč s hrdým konzervatismem!
S přihlédnutím ke zkušenostem z letošního mistrovství slíbil pan předseda Blatter úpravy pravidel. Mistrovství mělo totiž chybu, již je nemožné svalovat na pouhý odlišný vkus. Padalo málo branek? Dvě celé a kousek, méně než před čtyřmi lety a méně než před osmi, prostě v průměru méně, než je obvyklé. Podle odborníků je za vším skutečnost, že při takovém objemu pohybu, kolik dnes hráči vykonají, je prakticky možné ubránit celou vlastní polovinu hřiště. Dnešní špičkový fotbalista naběhá třikrát víc než před půlstoletím, díky čemuž jsou už dva góly považovány za virtuózní ofenzivní hru.
Co jiného je v moci člověka s kompetencí měnit pravidla než přesvědčit početný zástup těch, kteří o změnu nestojí už jen z principu a pletou si pravidla fotbalu s pravidly zlatého řezu? Přeje-li si velevážené publikum, aby bylo v jednom zápase víc šancí a góly nebyly jen výsledkem přestřelek podobných forhandovým topspinům, útok musí dostat větší prostor.
Podle pana Blattera a mnoha dalších, mě nevyjímaje, je jedním ze způsobů, jak toho docílit, zrušení ofsajdu nebo alespoň jeho zmírnění. O úplném zrušení bych se tu nerozepisoval, je to jasné. Všechny dosavadní góly z ofsajdu by byly najednou platné. Tak by se zrodila nová sportovní disciplína s výsledky 6:4, 7:2 a podobně. Méně avantgardně bych ale doporučil alespoň přiblížení ofsajdové hranice z půlky hřiště blíže k bráně o takových 40 yardů, abych to formuloval dostatečně konzervativně. To by znamenalo o jeden dva góly navíc na každý zápas, to jest dva plus dva jsou čtyři, a za to už se vyplatí investovat do lístku.
Ještě zajímavější je otázka počtu hráčů. V míčových hrách je početní stav mužstev obvykle daný a neměnný, je to přikázání, které následuje bezprostředně za tím o manželce bližního našeho. Ve fotbale je to od dob prvních anglických pravidel deset dělníků v poli a jeden – postaru – gólman. Na tom že by se mělo měnit? Strašná představa.
To je skoro, jako kdybyste chtěli vařit pivo z kukuřičných slupek. Ale je to vážně tak strašné? Je tu totiž jeden protiargument, který nezaštiťuje slavná tradice, ale pouhá skutečnost. Zápasy, kde z nějakého důvodu rozhodčí vyloučí z obou týmů jednoho hráče, bývají najednou pohlednější. I na letošním klání patřily mezi nejlepší zápasy Itálie s USA a Holandska s Portugalskem, které šly ve vylučování ještě dál. Což ale zdaleka neplatilo jen pro ně a letos. Když se zvětší prostor, je při sestavě deset na deset fotbal rázem kvalitnější a atraktivnější. Modly jsou tu občas od toho, aby byly bořeny. Nelze zvětšit hřiště ani bránu, protože to by brankáře de facto vyřídilo, ale kdyby ze šaten vybíhal kratší zástup hráčů, vsadím se s vámi, že by to zápasům jenom prospělo. Napětí, či tradice? Toť otázka. V každém případě mají po letošním německém fotbalovém svátku větší zásoby munice příznivci napětí. Dalo by se také uvažovat o zavedení krátkodobého vylučování hráčů, ale každopádně je změna obou důležitých pravidel atraktivním tématem. Málo platné, fotbal je sice fotbal, ale změny k lepšímu jsou občas ku prospěchu věci. Kdyby tedy – k mé nemalé radosti – mělo vzniknout na toto téma fórum, dal bych svůj skromný hlas šanci na změnu.
Glosa německá
Hostitelé
Znovu a znovu se mi vrací vize lidského davu, zpívajícího různé hymny. Letošní MS patřilo bezesporu jednotlivým národům. Žiji ve městě, kde v uplynulých třech letech ztráta maďarského mistrovského titulu, kterou shodně zaznamenaly dva favorizované týmy hlavního města, vyvolala v obou případech stav veřejného ohrožení. Letos to pro změnu byly pouliční nepokoje, při nichž byli zraněni policisté. Odsud z hranice Balkánu (z hranice?) se jeví jako záviděníhodný zázrak, že lidé v Německu jsou dobře naložení, fandí o sto šest a podporují domácí mužstvo, místo aby špinili soupeře. S ohledem na velikost pohyblivého davu bylo možné zaznamenat jen nepatrný počet bitek, navíc mimo ochozy. MS v kopané mělo potenciál vskutku světové události přístupné všem generacím. Z daného hlediska je Německo přirozeně ideálním místem, které se nachází zhruba v centru kontinentu rodícího ty nejvýznamnější hráče, navíc je coby kamenem dohodil, což se nedá říci o Jižní Africe, přístupné pouze ocelovým ptákům…
Jen jsem příliš nechápal některé novinové články, jejichž autoři tvrdili, že díky MS si Německo v očích zbytku světa definitivně vydobylo zpět svou důstojnost. S tím rozhodně nesouhlasím, mám pocit, že k tomu už došlo dávno. Pominu-li pár mistrů v oboru odškodňování, nevěřím, že by se ještě komu vybavovalo ono staré Německo. Ty časy jsou dávno pryč – odešly spolu s rokem 1954, kdy legendární německý reportér Zimmerman vzkázal výkřikem po vítězství nad slavným maďarským týmem domů: „Vyhráli jsme! Německo je znovu pojem.“ Ono je pojmem už velmi dlouho a letos maximálně demonstrovalo skutečnost, že se na ně může svět spolehnout, protože tradiční německé ctnosti jsou dosud živé a nově k nim přibyl ještě jistý druh vstřícnosti, jež do té doby nepochybně nebyla tomuto největšímu evropskému národu vlastní.
Glosa brazilská
Favorité
Patřit k elitě této sportovní disciplíny se v mnohém podobá členství v uzavřené společnosti. Na MS dosud zvítězilo všehovšudy sedm mužstev, pěti z nich se to podařilo opakovaně. Do finále se – ve všech případech dvakrát – probojovaly další tři týmy. Africký zázrak se nekonal, ačkoli můj miláček, tým Pobřeží slonoviny, by byl podle mého mírně zaujatého odhadu postoupil z kterékoli jiné skupiny. Ovšem nějaké takové „kdyby“ není zrovna odborný termín. Nevyšlo to ani Asii – Jižní Korea se propadla tam, kam patří – zhruba na 28. příčku, Japonsko se sice vzmáhá, ale zároveň nikam nepostupuje.
Ale teď o Brazilcích. Celý svět se shoduje na tom, že jde o mimořádně skvělou brazilskou reprezentaci, jejíž vítězství nelze mít za jisté jen proto, že ve fotbale není nikdy nic jisté. Prvotřídní brankář, obrana ještě suverénnější, než jsme zvyklí, fantasticky schopní centři a vepředu Ronaldo, který se určitě zase sebere. Najednou se ukázalo, že uplynulé čtyři roky nepřinesly tomuto mužstvu vyšší kvalitu, jen čtyři roky navíc. Já osobně jsem ale v obraně postrádal Cicinha místo starého dobrého Cafua, a ani Roberto Carlos už není, co býval, občas je pozadu a mezi dvěma sprinty si musí dát delší pauzu. V úvodu Romea a Julie Shakespeare (který, být dnes naživu, určitě by byl fotbalovým fandou a vedl by tým pro komunikaci v klubu Chelsea) píše: „… jak poupě, nahlodané červem dřív / než mohlo rozvinout své něžné lístky…“ Hráč Ronaldo byl ve dvaceti králem gólů na prestižních evropských mistrovstvích, v jednadvaceti držitelem Zlatého míče a ve dvaadvaceti nejlepším hráčem na MS, jinak řečeno – byl na vrcholu. Vezmeme-li v potaz tyto skutečnosti, ani nás nepřekvapí, že se na takovém vrcholu nelze udržet dalších osm deset let. Když má zrovna svůj den, je stále ještě fantastický, třicet mu teprve bude, ale „jak poupě, nahlodané červem dřív / než mohlo rozvinout své něžné lístky…“ A nelze si nevšimnout, že jeho dráha jednoho z nejlepších útočníků všech dob se pomalu chýlí ke konci a vyhrát s ním MS už nepůjde, jako to nešlo ani letos. Ronaldinho mi sice žádný shakespearovský citát neasociuje – možná tak maximálně něco z Richarda III. –, ale to vůbec nevadí. Totální selhání šestadvacetiletého mladíka na fotbalovém vrcholu, který v uplynulých dvou letech dokázal dosud nevídané, vejde do historie MS jako svého druhu kuriozita. Nemůžu si vybavit žádného jiného hráče, který by za posledních 40 let podal o tolik horší výkon, než jaký by vzhledem ke svému ojedinělému talentu podat mohl. Takový krach jako Ronaldinhův tu ještě nebyl, jakkoli to zní neuvěřitelně. Co za tím je? Únava?
V souvislosti s ospravedlněním klesající úrovně MS se často uvádí, že sportovci vyrážejí na nejdůležitější klání unavení, se spoustou odehraných zápasů za sebou. Taková je realita.
Počet návštěvníků MS jen tak neklesne ani ve Španělsku nebo Anglii, stejně tak z virulentní Ligy Mistrů bude – vzhledem k tomu, kolik vynáší – jen těžko zase obyčejná liga mistrů, jako tomu bylo dříve. Ani vyřazovací zápasy na MS tím nezřídnou. Největší kluby řeší situaci tím, že si udržují dvacítku permanentně provozuschopných fotbalistů, kterou čas od času obmění. Ronaldinho odehrál už hodně zápasů, ale určitě ne víc než o desetiletí starší Figo nebo Zidane, kteří letos odvedli lepší výkon. Stále usměvavý génius to jednoduše projel na plné čáře, bez zjevných důvodů i možnosti se poučit pro příště a strhnul s sebou i svůj tým, o jehož přelomovém významu pro fotbal byli všichni přesvědčeni. Což ovšem neznamená, že bychom se měli začít strachovat o osud Brazilců, na mimoevropském MS za čtyři roky budou jistě zase excelovat.
Glosa italská
Vítězové
Aneb laudatio vítězného týmu. Jak víme, mistři světa jsou Italové. Tímto prostým konstatováním faktu by má chvalořeč zhruba skončila. Vyhrálo mužstvo, které má sice nepochybně spoustu kvalitních hráčů, ale není tak docela jisté, že se mezi nimi najde i někdo skutečně světového formátu. Totti a Del Piero, kteří na tento post aspirují, se z různých důvodů nemohli projevit v plné kráse. A pro fotbalový svět není příliš dobrou vizitkou, že se přední hvězdou mistrovství mohl stát jistý levý obránce Grosso.
Přehodnotit bychom mohli i teologická ponaučení o morálce. Itálie získala titul díky tomu, že se provalila léta trvající manipulace největších klubů s výsledky. Vítězem se stalo mužstvo fotbalové velmoci, zažívající v současné době krizi morálky – lidé, z nichž někteří absolvovali domovní prohlídku, jiní byli opakovaně vyslýcháni, i tací, nad kterými už se v minulosti pohupoval onen údajný Damoklův meč. Mám-li jmenovat něco, za co si skutečně zaslouží uznání, není to jejich skvělá hra (tu nám na rozdíl od jiných věcí nezatajili), ale spíš určitý morální postoj, který jim dovolil pozapomenout, co za tím vším vězí, a to samé očekávat i od svého národa.
