Známe to všichni. Poslední březnový nebo červnový den musíme podat přiznání k dani z příjmů a odvést státu značnou část z našich zisků za minulý rok. I proto se většina českých společností a podnikatelů v menší či větší míře snaží o optimalizaci svých daňových povinností. Jsou snahy o minimalizaci vlastního daňového zatížení racionálním ekonomickým chováním, nebo mohou být považovány za trestný čin zkrácení daně?
Trestní zákon.
Odpověď není pochopitelně jednoznačná. Podle suché litery trestního zákona bude potrestán každý, kdo zkrátí daň, clo nebo jinou podobnou platbu a způsobí tím škodu nejméně 50 tisíc Kč. A to dosti přísně: při způsobení škody přesahující částku pěti milionů korun odnětím svobody na pět až dvanáct let. Nepodmíněně.
Daňové plánování.
Daňoví poplatníci optimalizují své daňové povinnosti různě. Mezi nejběžnější způsoby patří například volba způsobu odpisování nebo pořízení majetku formou finančního pronájmu z důvodu rychlejšího „odepsání“ pro daňové účely. Mezi ty složitější naopak patří například vytváření holdingových struktur pro držbu nebo financování společností. Cílem takového plánování zpravidla bývá vyhnout se různým daňovým omezením daným českými daňovými předpisy. Mezi nejméně oblíbená omezení patří například srážkové daně na platby do zahraničí, pravidlo nízké kapitalizace, pravidla zdanění stálých provozoven nebo povinnost stanovovat tržní ceny mezi spřízněnými subjekty.
Úmysl?
Daňové plánování se může trestným činem stát, pokud se daná operace činí s úmyslem zkrátit daň. Úmysl ve smyslu trestního zákona zahrnuje jak přímý úmysl (pachatel chtěl svým jednáním zkrátit daň a zkrácení daně bylo jeho cílem), tak i takzvaný eventuální úmysl (pachatel věděl, že svým jednáním může daň zkrátit, a pro tento případ s tím byl srozuměn, přestože třeba zkrácení daně nebylo jeho primárním cílem). Na druhé straně trestný čin zkrácení daně nemůže být spáchán z nedbalosti, to znamená, pokud pachatel nevěděl, že může svým jednáním zkrátit daň nebo to sice věděl, ale bez přiměřených důvodů se spoléhal, že se tomu tak nestane. Hranice mezi takzvanou vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je velmi tenká a případná obrana v tomto směru dosti obtížná.
Kromě úmyslu zkrátit daň je neméně důležitým aspektem zkrácení daně samé, to jest protiprávní zaplacení daně v nesprávné výši (nebo nárokování přeplatku na dani). Pokud není prokázáno, že došlo ke zkrácení daně, pak byť se dané jednání činilo s potenciálním úmyslem daň zkrátit, takové jednání by nemělo být trestáno. Typicky proto trestnímu řízení předchází daňové řízení před finančním úřadem včetně případných opravných prostředků, výsledkem kterého je pravomocný platební výměr. Je však třeba pamatovat na to, že trestné jsou i samotný pokus, či dokonce příprava trestného činu.
Kdo je pachatelem?
Ve většině případů je potenciálním pachatelem trestného činu zkrácení daně buď osoba zodpovědná za sestavení přiznání k příslušné dani, ve kterém je daná „optimalizace“ obsažena, což může být i externí daňový poradce poplatníka, anebo osoba zodpovědná za realizaci dané transakce, jejímž prostřednictvím ke zkrácení daně došlo. Obviněných osob ve vztahu k jednomu daňovému deliktu často bývá více, protože i poskytnutí pomoci ke spáchání trestného činu, například formou rady, organizace nebo navádění, je také trestným činem.
Soudní praxe.
Dle dosavadní soudní praxe byly za trestný čin zkrácení daně odsouzeny ve většině případů osoby, které simulovaly určité úkony a podvodným způsobem se snažily snížit si vlastní daňovou povinnost. Typickým příkladem, který se ve zveřejňovaných rozsudcích trestních senátů objevuje poměrně často, je fakturace fiktivních služeb mezi dvěma subjekty. Motivem v takových situacích zpravidla bylo snížení základu daně z příjmů, popřípadě uplatnění nároku na odpočet DPH u příjemce této „služby“. Pokud bylo prokázáno, že k poskytnutí služby ve skutečnosti nikdy nedošlo, finanční úřad nejenom že doměřil odpovídající daň a penále, ale orgány činné v trestním řízení neměly většinou problém prokázat také přímý úmysl zkrátit daň.
Lze však předpokládat, že postupem času začnou státní zástupci častěji posuzovat z pohledu trestního zákona i daňové struktury složitější než zřejmé podvody. Zákonné vymezení „trestnosti“ je v tomto ohledu poměrně široké a dosavadní praxe za ním poněkud pokulhává. V praxi se objevuje celá řada transakcí, které se dle vyjádření zástupců zúčastněných společností realizují z „daňových důvodů“. Takové zdůvodnění často bývá i součástí oficiálních zápisů z jednání vedení společností, představenstev nebo valných hromad. Pokud v takové situaci finanční úřad tyto „daňové důvody“ prohlédne a bude úspěšný při doměření odpovídající daně, prokázání úmyslu odpovědným osobám nebude pravděpodobně příliš složité.
Samozřejmě že žádná ostrá hranice mezi legálním daňovým plánováním a nelegálním zkrácením daně neexistuje. Rozhodně by však aspekt potenciální trestnosti měl být pečlivě brán v úvahu při plánování jakýchkoliv transakcí, jejichž hlavním nebo vedlejším účelem je snížení daňové povinnosti.
