Patří k deseti nejlepším dirigentům na světě a právě vstoupil do španělského období
Tiše otevřete krásné secesní dveře do jiného světa. Prázdnou Smetanovou síní pražského Obecního domu zní Fantasie pro housle a orchestr Josefa Suka, hráči Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK i sólista Ivan Ženatý jsou doslova uhranuti niternou skladbou. Také však charismatickým mužem u dirigentského pultu. Libor Pešek po chvíli zkoušku přeruší a zvučným hlasem předzpívá skupině lesních rohů jejich part s náležitou dynamikou. „Libore,“ oslovuje familiárně dirigenta jedna z houslistek, „výraz je v pořádku?“ Pešek kývne, nahlédne do partitury a klidným gestem dá znovu nástup. Bolí ho levé rameno, po zkoušce se přizná, že ji protrpěl, na jeho tváři však žádné utrpení není vidět. Usmívá se a pozdně romantickou muziku blízkou svému srdci si evidentně užívá. Jeho radost je nakažlivá.
Druhý den sklidil dirigent Libor Pešek ve Smetanově síni při sukovském koncertě v rámci Pražského jara nekonečný aplaus.
Říkává se „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Jenže na vašich zkouškách vládne klid a pohoda. Jak to děláte?
V cizině jsem si hodně zvykl na to, že orchestry bývají velice dobře připraveny a že úkolem dirigenta je dát v co nejkratší době - někdy během jedné nebo dvou zkoušek - dohromady i velmi náročné věci. Tudíž se při zkouškách vypíchnou jen určité základní problémy, ale detaily a individuální problémy hráčů se nechávají víceméně na nich samotných. Protože kdybych měl skladbu rozpitvat po taktech, tak to v životě nemůžeme během tří dnů dát dohromady.
Jaký trik používáte vůči hráčům, aby orchestr nastupoval ke koncertu v nejlepší formě? Vím, že určitá náročnost na technické detaily, tedy na intonaci, na souhru, probudí hráče k největší pozornosti. Rád samozřejmě pracuji i na zvuku orchestru. Je však také nutné získat osobní zaujetí hráčů, protože bez toho, aby chtěli, nevyprodukují tu nádheru zvuku.
Ale někdy koncert nedopadne podle vašich představ. Býváte rozladěn? Ne. To v žádném případě. Nezažil jsem v životě orchestr - a zažil jsem jich opravdu hodně - který by zahodil koncert jenom z nedbalosti. Když se něco nepovedlo, tak to bylo spíš nedopatřením nebo důsledkem nedostatku zkouškového času. Že to nešlo dostatečně vypilovat.
Kdysi jste si postěžoval, že nemáte rád „učitelskou úlohu“, kterou dirigenti musejí plnit u některých českých orchestrů. Že orchestry musejí překonat dětskou nemoc „bezbřehé demokracie“. To se čeští hudebníci tolik liší od zahraničních? Myslím, že naše orchestry se už psychologicky proměnily. Doba to rozhodla za nás. Dnes už si všichni hráči uvědomili, že bojujeme o přežití a že na nějakou pohodlnost prostě není místo. Orchestry jsou pracovitější, pracovně uvědomělejší v tom dobrém slova smyslu. Myslím si, že z nás pomalu spadává taková ta ošklivá pasivní deka bolševismu. Ta zanechala v myslích lidí hroznou škodu.
Liší se dnes vůbec české a třeba anglosaské orchestry? Naše orchestry jsou asi stejně unavené jako orchestry anglické, ale víc unavené než orchestry americké. Protože americké orchestry si dokázaly vybudovat daleko lepší pozici u svých zaměstnavatelů. Jejich finanční i pracovní podmínky, například pracovní doba, délka času vyhrazená odpočinku a prázdninám, jsou nesrovnatelné s podmínkami našich lidí. Platy v Evropě obecně vzato s výjimkou několika špičkových orchestrů švýcarských, německých nebo rakouských nejsou všeobecně úměrné tomu, co jejich hráči umějí a co poskytují. Je trochu škoda, když musejí dohánět svoje nevýdělky tím, že třeba o víkendech nebo během volných dní sednou do autobusu a jedou vydělávat někam za hranice, zatímco by si měli trochu odpočinout nebo na sobě pracovat. Vrátí se většinou unavení a v pondělí jdou zase do práce. To mně připadá nevhodné.
Nevadí vám, že právě kvůli honbě za výdělkem přibylo v Česku v posledních letech souborů muzikantskou hantýrkou nazývaných KMČ, tedy „Kdo má čas“? Je to trochu tak, jak říkáte. Na druhou stranu si myslím, že třeba orchestry typu Český národní symfonický orchestr (ČNSO), které jsou složeny z vlastních špičkových hráčů a z ostatních, kteří docházejí z jiných symfonických orchestrů, svým způsobem nasazují laťku a šporny České filharmonii, FOK i rozhlasovým symfonikům. Aby věděli, že tady jsou tělesa, která se snaží ještě víc o uplatnění. Není žádným tajemstvím, že ředitelé tří profesionálních orchestrů, které jsem zmínil, nejsou z existence třeba ČNSO nadšeni. Ale myslím si, že jeho práce je do té míry průkazná, že prospěšnost jeho existence je neoddiskutovatelná. Já jsem například loni dělal s ČNSO jeden nebo dva abonentní koncerty a byl jsem mile překvapen, že zatímco jinde publikum tvoří obvykle šedivé hlavičky, tady byla v hledišti spousta mladých lidí. A nevím, čemu za to ten orchestr vděčí. Rozhodně své dramaturgii, ale i vitalitě, kterou v sobě má a kterou s sebou nese. Posluchač se totiž vždycky raději dívá na lidi, kteří jsou nadšení a hrají s vervou, než na hráče, kteří tam sedí jako za peníze a jenom tahají smyčcem.
Je to snad způsob, jak přilákat mladé publikum? Dosud jste byl skeptický a předpovídal jste, že na vážnou hudbu bude do koncertních sálů chodit čím dál méně lidí… Skutečně mám pocit, že v běžných sezonách, pokud nehraje nějaký opravdu věhlasný sólista nebo skvělý dirigent, nebo dokonce cizí slavný orchestr, se koncerty v Praze těžko vyprodávají. Na to, že v hlavním městě máme jen dva sály - v Rudolfinu je necelá tisícovka sedadel a ve Smetanově síni zhruba tisíc tři sta - to mně přijde skutečně málo. Navíc v metropoli, která má lehce přes milion obyvatel, je proslulá svou tradiční kulturou a má velmi krásné stánky hudebního umění. Mimochodem právě kvůli nezájmu posluchačů si nemyslím, že by Praha potřebovala nějaký nový velký koncertní sál. V současné době určitě ne.
Například Luciano Pavarotti se vážnou hudbu pokoušel zpopularizovat jejím zjednodušením a masovými produkcemi. Jak to hodnotíte? Já bych to řekl takto: samozřejmě, že je dobře přitáhnout nové lidi do sálu. Ale mám zkušenost, že když člověk vsadí jenom na populární melodie, abych to řekl lidově, přijde jistý druh lidí, který se pak už nikdy nevrátí, aby zase poslouchal vážnou hudbu. Čili mám pocit, že jde především o vnitřní dispozici publika. Ale myslím si také, že nelze říci, že by člověk, pro kterého vážná hudba nic neznamená, byl méně kultivovaný. To je určitý typ zaujetí, které lidé mají a nebo nemají. Já bych to nikomu nevyčítal. Že se v určitých obdobích méně četlo nebo méně chodilo do divadla nebo se dnes eventuálně méně chodí na koncerty, mně nepřipadá nijak alarmující. Myslím si, že jsou to takové vlny v kulturním dění národa, světa, Evropy. Nebál bych se toho.
Jste znám tím, že rád a často provozujete hudbu přelomu 19. a 20. století… To ano!
… proč vás toto období tolik zajímá? Myslím si, že přelom 19. a 20. století - ať už to byla secese nebo pozdní romantismus - je mimořádně silným vrcholem období posledních nejméně dvou set let. Vznikla spousta nejrůznějších myšlenek v oblasti vědy i v oblasti umění. A umění se odvážilo hodně daleko. Šlo hluboko do nevědomí člověka a připadá mi, že vlastně svým způsobem dostihlo i takové velikány, jakými byli ve vědě Albert Einstein nebo Siegmund Freud. Že skutečně velcí hudební tvůrci, Gustav Mahler, Arnold Schönberg a - ostatně proč ne - náš Josef Suk, jsou jim hloubkou, ale i složitostí svého myšlení naprosto rovni. Jsou to obtisky doby. A zároveň - a to musím doplnit - hudba byla tehdy už hodně složitá, ale ještě byla pořád krásná k poslouchání. A proto mám to období hrozně rád. Ostatně, nebylo názvem „belle epoque“ označeno pro nic za nic.
Považujete přelom 19. a 20. století za nějaký civilizační vrchol? Ne. Myslím si, že to byl jeden z vrcholů. A jsem - alespoň bych tomu rád věřil - skoro přesvědčen, že všechno bude za pár desítek let zase jinak. Že kdybychom se probudili na konci tohoto století, nebudeme svět poznávat, ale i v tom dobrém slova smyslu. Dnes na svět neustále hubujeme, jak je zhrublý, jak je nekulturní, vnímáme samá negativa. To přeci v lidech nemůže zůstat nebo převažovat. To se přeci musí nějakým způsobem obrátit. Problémy se odrazí od dna a nastane opět potřeba hlubšího umění a hlubšího myšlení. Jsem v tomto směru optimista.
Všiml jsem si, že dirigujete z partitury. Umožňuje vám to lépe sledovat orchestr, než kdybyste dirigoval zpaměti? Já jsem dirigoval zpaměti pětatřicet let. I ta největší díla. Z deseti Mahlerových symfonií jsem nedirigoval zpaměti pouze dvě: třetí a sedmou. Sukova Asraela a podobně známé skladby diriguji zpaměti dodnes, ale musím vám říct, že je to strašný žrout času. Jak mně s věkem ubývá času, tak se mi nechce trávit desítky hodin biflováním jako žák před zkouškami. Uvědomte si, že je mi dvaasedmdesát let a chci si ještě v životě taky trošku něco přečíst, někam jít, něco si užít. A nechci se pořád jen biflovat skladby nazpaměť. Uznávám, že je v tom kus pohodlnosti, ale to už tak je. Upřímná odpověď. Mám prostě svých pětatřicet let memorování za sebou.
Přesto minimálně polovina vaší dirigentské práce spočívá ve studiu nových skladeb. Jak vlastně technicky probíhá vaše příprava? Přehrajete si partituru… Já si ji čtu.
Jako knihu? Ano. Nejdříve si ji čtu, pak si ji tužkou strukturuji, dále ještě detailizuji barevnými tužkami, u různých prvků, o kterých jsem usoudil, že tam jsou nejdůležitější. A postupně hlouběji a hlouběji prostupuji těmi vrstvami a podle času, který mi je dopřán, se do skladby pomaloučku zavrtávám. Samozřejmě, že když mám studovat dílo, které vůbec neznám a které už jiní hudebníci nahráli, poslechnu si jejich nahrávku, abych zjistil, z jakého úhlu pohledu se moji předchůdci ke skladbě přiblížili. Ale tím veškerá zvuková inspirace končí, protože pak už nejraději čtu. To jsem se naučil, když jsem desítky let žil po hotelích, kde žádný klavír nikdy nebyl. Tehdy jsem tak musel pracovat.
Americký spisovatel Robert Fulghum popisuje, jak si kvůli očekávané rozkoši z dirigování vyprosil u svých přátel, aby jej s jedním orchestrem nechali nastudovat Beethovenovu Devátou symfonii. Rozkoš se nakonec nekonala, protože coby hudební laik před úkolem kapituloval. Vy pociťujete řízení orchestru jako rozkoš? Já sám, protože jsem celý život dirigentem, trochu závidím lidem, kteří se jakýmkoli způsobem, ať už svým hlasem nebo hrou na jakýkoli nástroj, dovedou dokonale vyjádřit. Protože mně připadá, že ten bezprostřední kontakt, styk s hudbou mají daleko lepší než dirigent. Jako dirigent musíte inspirovat větší či menší ansámbl k tomu, co je vaše představa. Tudíž vždycky tam je ten mezistupeň, mezičlánek, který dirigentský dotyk s muzikou dělá méně autentický. Řekl bych, že hrát dokonale, ale opravdu dokonale na nějaký nástroj je asi větší hudební satisfakce. Na druhou stranu vím, co to je za strašnou otročinu, protože vím, že lidé, kteří to skutečně dotáhli hodně daleko - a já ty sólisty znám skoro všechny osobně - za to hodně zaplatili. Jednak ze svého osobního života, ale i neustálou údržbou toho, co už uměli. Umělec se musí neustále udržovat a k tomu přistupuje ještě jedno takové skryté nebezpečí, že se vlastně člověk stane sám sobě soupeřem. A soupeří s tím, co už jednou uměl. Je to draze zaplacený životní triumf.
Daří se vám tlumit své koncertní aktivity, jak jste si dříve předsevzal? Když se podívám do svého kalendáře, jak vypadal před čtyřmi, pěti lety, tak se to pomalu daří. Ještě pořád mi bohužel zůstávají přinejmenším dva týdny práce v měsíci. To jsou koncerty a zkoušky, ale i mezitýdny jsou vlastně obdobím, kdy se člověk připravuje na další produkci. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo omezit práci ještě víc, ale v příští sezoně to bohužel ještě nebude, tam toho mám naplánováno ještě hodně. V sezoně 2006/2007, budu-li živ, už bych si představoval třeba jenom jednu koncertní akci za měsíc.
Přijímáte i nabídky k nahrávání desek?
Nabídky na nahrávání ještě přicházejí. I když je to kuriózní v naší době, kdy vlastně veškeré velké nahrávací společnosti klekly a trh je nasycen, protože na kompaktních discích je nahráno už úplně všechno. Cédéčko je geniální vynález, zachycuje naprosto autentický zvuk, ten nejlepší, kterého lze docílit, takže teď už lze nosiče snad jenom miniaturizovat. Jenže mně připadá, že budete-li mít na destičce rozměru kreditní karty devět Beethovenových symfonií, což už je určitě technicky možné, nebude to žádný hezký předmět k uchovávání. Už i to cédéčko mi připadá malé, zkomprimované ad absurdum, ty černé gramofonové desky mívaly ještě hezké obrázky na obalech. Tohle všechno způsobuje, že gramofonový trh, řekl bych, odpočívá. Neříkám, že je mrtvý, ale odpočívá. Odpočívá a čeká, že například přijde zase další vlna interpretů, kteří budou zajímaví jiným způsobem a přinesou nové zážitky. Čili se znovu začne natáčet všechno to, co už jsme natočili my, a natočí se to jinak, možná, že i zvukově to bude zajímavější.
No a v této situaci si myslím, že Český národní symfonický orchestr má štěstí, že se mu daří spojovat se s firmami, které ještě mají chuť natáčet. Vlastně máme pořád možnost nahrát si na cédéčka něco jako svědectví o své práci. Teď zrovna s ČNSO nahrávám deset nejslavnějších symfonií Wolfganga Amadea Mozarta pro firmu JVC, což mně připadá jako malý zázrak v dnešní době onoho zimního spánku.
Pořád vám práci a koncerty zajišťují angličtí manažeři? Ano.
Podle čeho vybíráte, kterou nabídku přijmete a kterou ne? Beru tak dvě třetiny nabídek. Víte, v životě dirigenta jsou taková období… Já jsem měl období, kdy jsem asi devět let jezdil čtyřikrát, pětkrát ročně do Ameriky, předtím jsem měl anglické období. Jindy jsem zase hodně jezdil do skandinávských zemí nebo do Belgie a Holandska. Teď zase mám takové období španělské. Jezdím dirigovat všechny možné španělské orchestry, v Barceloně projevili zájem, abych u nich hostoval každý rok. Takže teď mám v diáři samé Španělsko. Nechci pořád harašit svým věkem, ale uvědomte si, že tohle už jsou jenom takové hry na budoucnost. Člověk musí být ve věcech zájezdů a práce rozumný, všechno závisí na zdraví. Když budu zdravý, tak to všechno zvládnu.
Je vaše „španělské období“ pouhá náhoda, nebo si Iberský poloostrov vybíráte záměrně? Ne, takové věci se mi vždycky samy dějí. Často přijedete k nějakému orchestru a zanecháte za sebou třeba dobrý dojem. A hudební agenti v dotyčné zemi se obrátí na mé anglické agenty. Španělská města Madrid, Barcelona, La Coruña, Valencie a další se teď prostě obracejí na moje manažery a ti mi to postupně nabízejí. A já říkám, tam chci jet, tam nechci jet. Podle kvality, také podle toho, kolik se nahromadí akcí.
Volnost výběru vám dává možnost experimentovat a plnit si sny. Svět opery vás neláká? Neláká. Já jsem operu dirigoval. Když jsem byl mladý chlap, řídil jsem ve Stavovském divadle Mozartovu Figarovu svatbu asi šestatřicetkrát! Dokonce jsem asi pět oper nahrál na gramofonové desky. Ale nikdy jsem nesrostl s provozem operního života. Nikdy mi to nepřirostlo k srdci.
Ale v roce 1996 jste svolil k experimentu, že s režisérem Milošem Formanem nastudujete netradiční verzi Smetanova Dalibora v Národním divadle. Kvůli odporu tradicionalistů pak nedošlo ani k premiéře… K tomu Daliborovi jsem tehdy svolil jenom kvůli Miloši Formanovi. My jsme kamarádi ještě z dětství, sedmnáct, osmnáct let nám bylo, když jsme spolu prvně spolupracovali. Ze stejného důvodu jsem se teď s ním a s Jiřím Suchým pustil do projektu jazzové opery Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Dobře placená procházka (premiéra má být v Národním divadle počátkem roku 2007 - poznámka autora). Protože je to hrozně roztomilé, když se sejdou takoví staří tři známí. Samozřejmě je také hrozně nebezpečné, aby to, co vytvoříme, nebylo propadlé době. Proto se obklopujeme mladými lidmi, jako jsou například bratři Formanové, kteří tomu dají ten správný švih a nás dědky drží trochu zkrátka.
Je o vás známo, že jste buddhista. Nikdy jste netoužil po delším angažmá a životě třeba v Japonsku? Ne. Já nejenže bych v Japonsku nechtěl žít, ale já tam i hrozně nerad jezdím. Protože je tam velice často zemětřesení. Jedno jsem tam zažil a tak mě to vyjukalo, že kamkoli dnes jedu, raději si vždycky prohlížím seismickou mapu oblasti. Do Orientu jezdím, ale jinam. Pravidelnou štaci mám v Hongkongu. Působí tam dobrý symfonický orchestr. Hostuji i v Singapuru nebo v Kuala Lumpur. Ale Japonsko se třese na můj vkus příliš. Tam je ta země opravdu v pohybu. Zažil jste někdy zemětřesení?
Bohudík nezažil. To se můžete zbláznit, to je strašný strach.
Když se podíváte na plejádu slavných českých dirigentů, Talich, Ančerl, Smetáček, Neumann, dá se říci, že se dirigentská technika nějak vyvíjí? Jsou dnes dirigenti dokonalejší, než byli dříve? To je zajímavá otázka. Osobně mohu říct, že jsem ve svém životě prošel opravdu velikými proměnami své dirigentské techniky. Od takového naprosto fantazijně volného muzicírování až po dnes více méně přesné taktování, protože si fakt myslím, že úkolem dirigenta je nějakým způsobem řídit, a ne cokoli před publikem předvádět. Takže moje gesto je dnes asi daleko strožejší než kdykoli předtím. A jestli se dirigentský styl vůbec mění? Na českém trhu existují videonahrávky BBC, kde jsou nejrůznější záběry starých dirigentů od doby, kdy vznikl film, což je hodně dávno před první světovou válkou. Je ohromně zajímavé vidět, jaká škála dirigentského řemesla se tam objevuje! Nedá se říct, že by dirigování mělo nějakou linku vývoje, spíš bych řekl, že to má takové peripetie podle toho, jaká osoba zrovna diriguje. Protože vtip je v tom, že sice existují určité dirigentské školy, což jsou školy technického charakteru, kde vás naučí, jak taktovat a co se dělá a co se nedělá, to se chytrý člověk naučí za pár týdnů. Ale pak se zbytek života potácíte v nezbytné osobní konfrontaci s praxí.
Kdybyste mohl nějaké období svého života vrátit zpět, bylo by to slavné období liverpoolské, nebo třeba šedesátá léta? Přestože jsem měl velice šťastná období ve svém životě, po pracovní stránce bych se k ničemu vracet nechtěl, protože mám pocit, že jsem si to všechno užil a zažil. V tom jsem naprosto spokojen a saturován. Myslím si, že stáří je dobrá doba, pokud jste zdravý. Co v tom věku trochu chybí - a zároveň mně to zase až tolik nechybí - je takové to bláznění. Protože člověk má v mládí přebytek energie a nedostatek sebekontroly, takže si užívá daleko větších extází, ale také daleko větších propadáků. Když se podíváte na ty puberťáky, tak oni jsou v jednu chvíli šíleně deprimovaní a za několik minut už jsou zase vítr a vzduch, tak to se vám k stáří tak nějak srovná… Nedáte se hned tak něčím zaskočit. A radosti sice jsou, ale řekl bych daleko tlumenějšího charakteru.
Vy si ale život vychutnat umíte. Jednou z vašich radostí je třeba sportovní střelba. Stále chodím střílet, ale jenom proto, že mě to baví. Není to žádný extrém, vždyť jsem teď nebyl střílet nejméně tři měsíce. Ale zbraň si čistím, protože mně to připadá hezké. Jednak mě a vůbec mou generaci celý život ani nenapadlo, že nastane svoboda, kdy by si člověk mohl nějakou bouchačku koupit. Za druhé, když máte opravdu dokonalý revolver, takový americký Smith & Wesson, tak ona je radost se na něj podívat. To je dokonalý kus práce. A pak to střílení samo o sobě: mně to docela jde. Baví mě to.
Nenacházíte při střelbě nějaký druh soustředění, který konvenuje s vaším duševním vypětím při dirigování? Takovou vazbu bych v tom ani neviděl. To je jako s tím mým terénním vozem (osmiválcový Land Rover z roku 1988 - poznámka autora). To se vždycky ve všech rozhovorech se mnou strašně rozpitvává. Já vlastně moc velké koníčky nemám. Spíše takové zábavičky. Ale kdyby v Parlamentě ty střelné zbraně zakázali, tak to by mě teda fakt štvalo! To musím říct. Snad budou dostatečně moudří. Věřím totiž tomu, že když bude většina slušných lidí ozbrojena a když se rozšíří právo na sebeobranu alespoň ve vlastním bytě nebo domě, sníží se míra zločinnosti. Když pachatelé budou vědět: ano, já tam vlezu, ale mohu jednu dostat, určitě zločinnosti ubude.
Při pobytu v Anglii jste často dirigoval londýnské Proms, čili festival promenádních koncertů se stoletou tradicí. Letos v létě se v Praze uskuteční první ročník Prague Proms. To je vaše zásluha? Ne. Mám na tom podíl ryze formální, figuruji na plakátu a byl jsem spolu s pražským primátorem Pavlem Bémem přítomen tiskové prezentaci. Jakýsi podíl na tom tedy mám, ale rozhodně ne lví. Přál bych si, aby se to povedlo. London Proms je, jak známo, mamutí podnik, to nám asi bude chvíli trvat. Ale já jsem rád, že Prague Proms začínají ve skromných rozměrech, protože i Pražské Jaro má se svojí délkou problémy a spoustu práce. Význam nové přehlídky vidím v tom, že předvede lidem - ať už našim, kteří si chtějí v Praze trošku užít kultury, tak i cizincům - že je tady seriózní hudba. Protože mnoho lidí, kteří do Prahy v létě přijeli, měli pocit, že se tady hraje šmíra. A to je škoda.
Máte na mysli „rýžovací“ koncerty pro turisty v pražských kostelech? No právě. Na vlastní kůži jsem je sice nezažil, ale slýchávám o tom. I v zahraničí si lidé stěžují, a to není dobré. Samozřejmě taky nechci dělat jakoukoli kampaň, aby se hudebníkům bral kšeft. Muzikanti se musejí něčím přiživovat, jejich výdělky jsou mizerné. Proto proti turistickým akcím nijak nebrojím, ale když se tady vedle toho zavede šest koncertů něčeho opravdu dobrého, v pěkných sálech, bude to skvělé.
Když je řeč o penězích, občas si kladu otázku, jestli se vůbec vyplácí hostování orchestrů? To je přeci finančně neobyčejně náročná záležitost. Samozřejmě.
A má to smysl v éře dostupných cédéček, kdy rozdíly ve stylu jednotlivých těles pozná pouze několik odborníků? To je trochu slovo do pranice. Když přijede opravdu světový orchestr, jako je Newyorská filharmonie, Berlínská filharmonie nebo Vídeňská filharmonie, který předvede něco ze svého silného repertoáru, kdy člověk ani nedutá, protože slyší něco, co si nedovedl ani představit, a slyší to živě, přestože to zná třeba už z desek, tak to myslím cenu má. Ale vozit orchestry jen tak proto, že jsou cizí, to je skutečně plýtvání penězi. Na druhou stranu je to zvykem. Zrovna jako to bláznivé cestování nás dirigentů. Dnes pořád někam rajzujeme jako obchodní cestující.
Dá se s tím něco dělat? Nejhorší je, že kdybyste necestoval, přestanete na mapě dirigentů existovat. Protože cestování, to, že se vaše jméno objevuje na určitých místech, je podmínkou vašeho hodnocení. Je to docela smutné. Ale totéž vidíme ve sportu, internacionálové prostě brouzdají z místa na místo.
Libor Pešek (72)
Už čtvrt století je jedním z nejvýznamnějších českých a světových dirigentů. Narodil se 22. června 1933 v Praze. Po maturitě na gymnáziu absolvoval v roce 1956 obor dirigování na pražské Akademii múzických umění, jeho učiteli byli Václav Smetáček a Karel Ančerl. Zároveň hrál na klavír a na trombon. První místa korepetitora baletu v Plzni a v pražském Národním divadle ho neuspokojila. Raději zakládal orchestry: v pouhých osmnácti letech věku to byl Orchestr Libora Peška, roku 1959 dechový soubor Komorní harmonie, s nímž poprvé vystoupil na festivalu Pražské jaro (1961). V roce 1965 Libor Pešek založil Sebastian Orchestr (do roku 1969). Mezitím v letech 1963-1969 působil jako dirigent Severočeského symfonického orchestru v Teplicích. Přelom šedesátých a sedmdesátých let strávil v zahraničním angažmá v Nizozemsku: na jaře 1969 byl jmenován šéfem orchestru v Leeuwardenu, roku 1976 převzal orchestr v Enschede. Zároveň ovšem v letech 1970 až 1977 vedl Východočeský státní komorní orchestr v Pardubicích (dnes Komorní filharmonie Pardubice) a počátkem sedmdesátých let zkusil praxi operního dirigenta v Tylově (nyní Stavovském) divadle v Praze. Na vrchol kariéry vystoupal v osmdesátých letech, kdy se roku 1981 stal na jednu sezonu šéfdirigentem bratislavské Slovenské filharmonie a vzápětí druhým dirigentem České filharmonie (1982-1990). Od roku 1985 hostoval u Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu a o dva roky později se na deset let stal jeho uměleckým ředitelem a šéfdirigentem (1987-1997). Získal si takovou oblibu, že když chtěl v roce 1995 angažmá ukončit, orchestr jej českým popěvkem „Zůstaň u nás, Liborečku“ přemlouval k další spolupráci. Dnes zastává funkci čestného dirigenta. V Anglii se Peškovi podařilo zpopularizovat dílo českého skladatele Josefa Suka. V roce 1996 jej britská královna Alžběta II. vyznamenala při návštěvě Česka na Pražském Hradě Řádem Rytíře Britského impéria. O rok později jej bývalý český prezident Václav Havel vyznamenal Medailí Za zásluhy I. stupně.
Libor Pešek proslul jako náročný dirigent. Má za sebou sérii nahrávek pro významné firmy Virgin Classics, BMG, EMI a Supraphon, důležité jsou například komplety děl Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Opakovaně hostuje u předních světových orchestrů, jako jsou Orchestre National de Paris, Cleveland Orchestra, Orchestre National de France, Philadelphia Orchestra, Baltimore Symphony, Minnesota Orchestra a další. Absolvoval řadu koncertních turné po celém světě, hostoval několikrát i na prestižním londýnském festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall.
V České republice mimo jiné nejčastěji spolupracuje s FOK (je hlavním hostujícím dirigentem) a s Českým národním symfonickým orchestrem, vystupuje i s Českou filharmonií. Od roku 1972 je přesvědčeným buddhistou, má syna Filipa (vědec). Kromě symfonické hudby přelomu devatenáctého a dvacátého století miluje jazz, rychlou jízdu terénním autem a střelbu. Netají se tím, že by rád postupně utlumil hudební aktivity a věnoval se četbě, rodině a přátelům, zkrátka věcem, na které měl v životě málo času.
