Statistici minulý týden potěšili každého, koho už nebaví slzavé zpravodajství z české politiky ani dohady, kdy zkrachuje Řecko a zda náhodou už nezkrachovalo. Zrychlení růstu hrubého domácího produktu na 2,8 procenta v meziročním vyjádření potvrzuje, že tuzemská ekonomika stojí na zdravých a pevných základech a z krize se oklepala poměrně rychle. A to bez nějakých dramatických státních intervencí. Exportéři hladce vyrovnali propady spotřeby domácností i důsledky restriktivní rozpočtové politiky, kdy došlo k masivnímu přibrzdění státních investic. A navíc to vypadá, že exportní lokomotiva pojede dál rychlým tempem, protože silně roste stav zásob, což značí, že objednávek je asi poměrně dost a vyvážet se bude nadále.
Povzbudivé ale hlavně je, že se české firmy zřejmě docela dobře adaptovaly na nové podmínky a z krize vyšly poučené. Zaměstnanost roste jen velmi pomalu. V prvním čtvrtletí se zvýšila o 0,7 procenta, práci si nově našlo jen něco přes třicet tisíc lidí. A platy rostou velmi střídmě, díky čemuž slušně roste produktivita. S tou by měly růst i zisky a následně daňové výnosy, takže Miroslav Kalousek si může mnout ruce.
Aby si je mohl mnout spokojeněji, měl by ještě leccos popostrčit. Chtělo by to, aby firmy dostaly chuť zaměstnávat další pracovníky. Je pravda, že ministerstvo financí snižuje ve svých návrzích daňové reformy odvodové zatížení práce, byť jenom docela maličko. Větší úlevu zatrhly Věci veřejné svými postoji k penzijní reformě. Pokud by připustily sjednocení DPH na původně plánovaných dvaceti procentech, mohlo být zaměstnávání lidí citelně levnější.
Nejde však jen o výši odvodů. Jde také o to, jak obtížné a drahé je zbavit se jednou zaměstnaných lidí v případě, že už nejsou potřeba. A v tomto ohledu je změn v zákoníku práce stále méně, než by se zaměstnavatelům líbilo. Odstupňované odstupné v případě výpovědi podle let trvání pracovního poměru je sice docela fajn a snižuje náklady na propouštění, ale firmy stále berou za stát na svá bedra značnou část sociální péče o nadbytečné zaměstnance. Navíc přestože měl nový zákoník práce platit už od ledna letošního roku, neplatí dosud.
Nicméně statistici jasně na číslech dokládají, že když stát do byznysu nezasahuje, tak si firmy poradí i v obtížném českém prostředí.
Aby toho optimismu ale nebylo příliš, přiznejme, že rizika pro další vývoj ekonomiky existují. Nejsou jimi ani tak dluhová krize eurozóny či nějaké další negativní události v zahraničí, jako spíše naše vlastní domácí záležitosti. Tím asi nejbezprostřednějším rizikem pro zrychlování ekonomiky je situace ve stavebnictví. Zastavení investic do infrastruktury se v této oblasti začne teprve projevovat, protože nyní dobíhají rozestavěné akce a žádné nové se nezačínají. Výrazně tím vyvstává najevo skutečnost, že vláda není schopna prosadit natolik masivní omezení mandatorních výdajů, aby zbylo na nutné investice. Je těžké nepřiznat kritikům rozpočtových škrtů, že mají v lecčems pravdu, když upozorňují na to, že jde často jen o odložení nezbytných výdajů do budoucnosti. Dálnice prostě bude nutné postavit tak jako tak a doklad staveb znamená pouhou likvidaci kapacit a propouštění tisíců lidí, přičemž obojí má své národohospodářské náklady.
Dalším rizikem, možná z krátkodobého hlediska ještě podstatnějším, je sílící politická nejistota. Vláda je oslabena vnitrokoaliční válkou a není dne, aby nehrozila nová vládní krize či rovnou pád kabinetu. Stabilitě nepřidají ani odborářské protesty a stávky, jejichž začátek ohlásili koncem minulého týdne dopraváci. Tlak na změkčení reforem, které ekonomika pro zdravý vývoj potřebuje, přitom může zapůsobit a již nyní hodně kompromisní změny mohou ještě změknout. A to se patrně projeví v důvěře investorů – jak zahraničních, tak domácích. Všichni čekají, že konečně dojde ke stabilizaci legislativního prostředí a to, co se nyní připravuje, bude skutečně platit. Místo toho mohou nastat zmatené a panické změny, vyrábění paskvilů a nakonec v době sestavování rozpočtu i pád vlády. Přitom další znejistění byznysu by přišlo dost draho. A to i ty, kteří nyní stávkují a demonstrují.
