Mohou mít něco společného prezident a dirigent? Jistě. Kromě toho, že Václav Klaus je desátou hlavou samostatné republiky a Zdeněk Mácal desátým šéfdirigentem České filharmonie, pojí oba muže vzájemná úcta, jakési přátelství na dálku. Mají i podobně skeptický pohled na evropskou integraci a globalizaci. Mácalův život výrazně ovlivnila politika, když po vpádu sovětských tanků do bývalého Československa v osmašedesátém roce odešel na Západ, přesto je rozeným optimistou. „Všechno negativní se dá brát z pozitivní stránky. Zkuste brát věci pozitivně a uvidíte, že se budete cítit lépe,“ dal umělecký šéf České filharmonie nahlédnout do své filozofie při rozhovoru v noblesním dirigentském salonku pražského Rudolfina. Čerstvý sedmdesátník sršel energií a s dobrou náladou komentoval dokonce i patovou povolební situaci.
Co říkáte jako Čech dlouhodobě žijící ve Spojených státech, v Německu a ve Švýcarsku volebnímu výsledku? Měl jste možnost v Česku volit?
To je zajímavý začátek rozhovoru. Jako Američan jsem volit nemohl, ačkoli jsem nikdy nebyl oficiálně zbaven českého občanství. Pan prezident Klaus mně zrovna při mém zahajovacím koncertě na Pražském jaru říkal, že můj případ zná. A že až budou vyřešeny technické věci, abych se na něj obrátil. Byl jsem Čechem a jsem Čechem. Jenže nemohu volit. Zrovna nyní se pracuje na mém trvalém bydlišti. Nedovedete si představit, kolik papírů musím shánět, kolik razítek. Samozřejmě bydlím v Praze, kde pracuji, mám tu povolení k pobytu. Posledních dvacet let jsem bydlel v USA, naposledy na Floridě. Nyní jsme koupili také byt u moře ve španělské Marbelle.
Možná by váš hlas pomohl onu remízu…
Ta remíza mě až tak nepřekvapila, vždyť se podívejte na posledních pět deset let ve světě. Je zajímavé, jak se v rámci globalizace všechno zakulacuje. Musím říct, že při pobytu v USA jsem nikdy nevolil, protože osobně stojím nad politickými věcmi. Soudím, že v Americe je jedno, zda vládne Clinton nebo Bush, špatně se to rozlišuje. Nikdy jsem nevolil, protože jsem nesouhlasil s jedním ani druhým. Sleduji ale situaci v Německu. Když jsem tam skoro dvacet let žil, nikdy jsem si nedovedl představit, že by třeba CDU/CSU mohla jít s SPD. Pravice s levicí dohromady! A podívejte se, oni to teď spolu táhnou. Dobré to není. A teď došlo k patu i u nás.
Vadí vám ta situace?
Pan Paroubek před volbami vykřikoval, že spolupráce s panem Topolánkem absolutně nepřichází v úvahu, což úplně chápu. A najednou teď, o pár týdnů později, jenom aby pánové udrželi ta svá křesla, pan Paroubek říká, že by byl ochoten se dohodnout. Nemyslím si, že by to bylo na delší dobu dobré. Ale je zajímavé, že ať se podíváte po světě – třeba na Ukrajinu -, leckde je to nerozhodné. Takové zvláštní situace dříve vůbec nebývaly. A nepomáhá ani to, že třeba v USA jsou jen dvě velké strany. Myslel jsem, jak je to dobrý systém, ale ejhle: Bush versus Gore bojovali padesát na padesát. Soudím, že ty remízy jsou průvodním jevem globalizace. Máme tolik informací, že nás to všechny zatěžuje a negativně ovlivňuje v tom, že lidé nevědí, co si mají o čem myslet. V tom to vězí.
Až dostanete občanství, půjdete k volbám?
Zeptejte se mě později, až to občanství budu mít.
Ptám se proto, zda v českém prostředí jako bývalý emigrant cítíte potřebu mluvit do věcí veřejných naléhavěji než ve Spojených státech?
Co mi osobně vadí, je to, že komunistická strana má v Česku třináct procent příznivců. Strašně mě to překvapuje. Možná jsem na to trochu moc citlivý, protože jsem kvůli komunistům strávil třicet let v zahraničí, místo abych je prožil tady. Nelituji toho, hodně jsem se tam naučil, získal zkušenosti, které bych zřejmě nikdy v životě neměl a jež dnes mohu dát do služeb České republiky nebo České filharmonie. Ale na druhé straně jsem překvapený, že lidé, kteří prošli bývalým režimem, v sobě ještě mají tolik bolševismu. Myslím, že to bude trvat dvě pokolení, než to všechno přejde. V hudbě osobně spoléhám na novou, mladou generaci, která tím nebyla zatížena.
Stíháte při množství práce s orchestrem číst noviny a sledovat politiku?
Manželka mi dělá takový „výcuc“ z českých a některých německých novin, nemám bohužel čas je sám číst. Trávím celé dny ve filharmonii, ale chci vědět, co se děje.
Máte možnost srovnávat. Liší-li se česká společnost od poměrů běžných v západním světě, tak v čem?
Už tady nevládne strach. Ale bohužel, řada lidí se s tím asi neumí smířit. Víte, vždycky jde o peníze. Zdejší lidé dřív nemuseli moc dělat, ale byli zaplaceni a měli jistotu. Jenže to nejde. Když jsem v osmašedesátém odešel do západního Německa, zažil jsem tam éru budování. Jako šéf v rozhlase v Kolíně nad Rýnem jsem pracoval od rána do noci. Říkalo se tomu hospodářský zázrak, ale byla to práce. Na to později východní Němci po sjednocení nebyli připraveni. Také v Česku si lidé budou muset zvyknout, že je třeba tvrdě pracovat. A nejen to. Musíte být lepší než druzí. Konkurence je v hudbě veliká, stejně jako ve stavebnictví. Není to jednoduché, ale když vás práce těší… Kdo ji nemá rád, fajn, ať řekne šéfovi „odcházím“ a jde dělat něco jiného. Ale ať nechodí a nestěžuje si, že za to může Klaus, Havel nebo Paroubek! Je to nešťastná česká povaha svádět vinu na druhého.
Vy jste nikomu neměl za zlé, že jste musel volit mezi nesvobodou a emigrací?
Odpovím takto: Vždycky se snažím ze všeho negativního vzít to pozitivní. Já se třeba v emigraci v Německu stal specialistou na rakousko-německý repertoár. Kdybych tu těch třicet let seděl, tak bych tu možnost zřejmě neměl. Každá mince má dvě strany, tak proč se dívat na tu, kterou nemáte rád? Otočme ji. A tak bych to chtěl udělat se vším, to negativní otočit na druhou stranu. I v osobním životě, což je strašně důležité, protože moc lidí je nešťastných. Ale změňte to, otočte to, zkuste to otočit na pozitivní stranu. A uvidíte, že se budete cítit lépe.
S kým z politiků si dobře rozumíte?
Dobře si rozumím s panem prezidentem Klausem a hlavně s first lady, s paní Livií. To víte, já musím říkat panu prezidentovi „pane prezidente“. Ale dostal jsem od něj před dvěma lety vysoké vyznamenání, kterého si velice cením. Chodí s manželkou celkem pravidelně na moje koncerty. Někdy oficiálně, takže hrajeme famfáry z Libuše, ale přišel už několikrát i úplně neoficiálně. V pauze koncertu jsem za ním zaběhl do sálu. Kolikrát ještě zůstane po koncertě a mluvíme spolu. S politiky mám dobré vztahy, ale to je hlavně proto, že od nikoho nic nechci.
Není česká kulturní politika tak trochu Kocourkov? Třeba dirigent Jiří Kout nedávno opustil Národní divadlo na protest proti neprofesionalitě tamního vedení. V roce mozartovského jubilea musela Státní opera pro nedostatek peněz zrušit inscenaci opery Idomeneo a pražská Mozartova obec se už patnáct let soudí bez výsledku o Bertramku…
Problémy tohoto typu jsou všude. I v Německu dnes zápasí o každé euro. Kolegovi Koutovi dali málo zkoušek a nemohl se seriózně připravit. Neznám detaily, ale on je perfekcionalista a odmítl. Vůbec se mu nedivím.
Nevidíte v kultuře snahu šidit profesionalitu ve jménu výdělku?
V tomto případě o to nešlo. Myslím, že Národní divadlo mělo zodpovědně naplánovat dost zkoušek. Že Jirka Kout měl tu odvahu říct, já to prostě nebudu dělat, to je chvályhodné. Většina českých dirigentů by si to netroufla.
Můžete srovnávat profesionalitu hráčů České filharmonie kdysi a dnes, změnila se?
Profesionalita je definitivně lepší. Tehdy byli dobří, ale dnes jsou podstatně lepší. Vývoj nezastavíte. Zhoršilo se snad jenom to, že tenkrát měla Česká filharmonie u nás výsostné postavení. Za bolševismu se nemohlo na Západ, ale filharmonikové jezdili po celém světě. A když člověk dovezl pár dolarů nebo marek, tak byl boháč. Dnes je sice Česká filharmonie nejlépe placeným českým orchestrem, ale bohužel je stále řazena do stejné kategorie jako učitel na střední škole. Ze zájezdů je dnes tudíž podstatně méně peněz. I proto, že se připravujeme na přechod na euro a ceny se každým rokem zvedají. Mimochodem já si nemyslím, že výměna koruny za euro bude pro Českou republiku výhodná. Souhlasím s panem prezidentem Klausem, že to bude velká zátěž a všechno bude mnohem dražší.
Jste euroskeptik?
Osobně si - na rozdíl od většiny politiků – nemyslím, že sjednocení bude pro Evropu lepší. Ať to vezmete z jakéhokoli úhlu, globalizace má pár předností, ale hrozně moc nevýhod. Jen ta otevřená hranice, a to nemluvím o zločinu. Když dřív zločinci vykradli banku, tak peníze museli utratit tady. Dneska je můžete prát v řadě zemí, které mají euro, a za chvíli jich bude ještě víc. Nejsem si jistý, že Evropa toto potřebovala. Co se týče kultury, myslím, že postupem času ztratíme svoji identitu. A nejen my Češi. Německá, francouzská či italská kultura, to byly veliké kultury. Vím, že časem se věci mění, ale obávám se, že budeme globalizovaní, součástí něčeho většího. Jazykově je mi to úplně jedno, já se domluvím stejně dobře německy jako anglicky nebo francouzsky či italsky. Ale nedovedu si představit, že třeba Albánie, Srbsko nebo Turecko – nic proti těmto zemím - budou s námi na jedné úrovni. Je otázka, zda je to vůbec žádoucí.
Nechme už politiky. V orchestru asi s demokracií nevystačíte, jste na hráče přísný?
Při interpretaci hudby musí někdo rozhodovat. Ale snažím se o jednu věc, chci vyvolat pocit partnerství. To jsem dělal celý život a byl jsem v tom úspěšný. Snažil jsem se zatáhnout hudebníky do procesu zkoušek a koncertů tak, aby se necítili podřízeni, ale jako partneři. Vždy jsem říkal, že oni jako hudebníci mohou být lepší než já, což je brána ke spolupráci. Na druhé straně někdo rozhodovat musí. Bohužel za bolševismu mohl každý mluvit do všeho.
Ale v České filharmonii „remcalství“ existovalo ještě v době vašeho nástupu. Už je v orchestru klid?
Myslím, že ta doba je pryč. Už je tu i hodně mladých lidí a nová generace myslí úplně jinak. Ale kdyby nebylo onoho „dědictví“, tak by třeba nebylo tolik problémů v posledních deseti letech před mým nástupem. Neříkám, že to byla jen chyba orchestru, možná byli hráči právem nespokojeni, protože dva předchozí šéfové (Gerd Albrecht a Vladimir Ashkenazy – poznámka autora) udělali řadu chyb, které jsou nepřijatelné. Na druhou stranu orchestr to někdy vyhrotil až do přílišného extrému, věci se hnaly i přes média. Doba stížností na dirigenta u ředitele a ministra je ale pryč a naštěstí je už klid. Teď děláme hudbu.
Česká filharmonie je stále více váš orchestr, mimo jiné i proto, že osobně asistujete u konkurzů. Kolik procent hráčů už je „vašich“?
To je dobrá otázka. Za krátkou dobu jsem angažoval už asi patnáct nebo sedmnáct hudebníků. To je dost a stále to běží. Na rozdíl od mého předchůdce pana Ashkenazyho, který vůbec ke konkurzům nechodil, já sedím u každého. Ať je to sólo hráč nebo tutti. Ani do toho nemusím kolikrát zasahovat, ale mám kontrolu, aby nevznikaly nějaké kliky nebo rivality. Jde mi o to, aby byli angažováni skutečně jen ti nejlepší. Za dva roky tu bude asi pětadvacet nových hráčů čili téměř čtvrtina orchestru. To budou mladí, talentovaní lidé, nezatížení minulostí.
Snažíte se přijímat více žen?
To je mi úplně jedno. Podstatná je kvalita. Jestli jste jako redaktor muž nebo žena je také jedno, jde mi o to, abyste mně dával dobré otázky, abych byl inspirovaný, abych s vámi mohl mluvit. Protože když mi dáte blbou otázku, můžete být muž nebo žena, ale já budu frustrovaný a řeknu vám jen „ano“ nebo „ne“. Za patnáct minut bychom skončili a celé by to stálo za starou belu. Kvalita je primární.
Mnohokrát jste řekl, že se při koncertech snažíte dělat magickou atmosféru…
Ano, přesně tak…
Jak ji děláte?
To se nedá naplánovat. Snažím se nějak inspirovat orchestr a ten na to reaguje. Ráno jdete na pódium připravit při zkoušce koncert a pak už vládnete jen určitou koncentrací, nevím, co to je, třeba jenom pohnete rukou. Váš fotograf vidí, že nesedím v klidu, jsem plný energie. Snažím se vyjádřit obličejem nebo pohybem rukou, co říkám. A to je přesně to, co dělám v hudbě.
Je třeba dobré kvůli této magii nechat při zkouškách některé detaily otevřené a čekat až na náladu při koncertě?
Ne, ne. Hudba musí být dobře nazkoušená. Jinak je to pro koncert veliké riziko. Jestli chcete jenom odvést dobrý koncert, dobře, můžete to risknout a může, nebo nemusí to vyjít. Ale chcete-li dělat magii, tak to musí všechno přesně šlapat. Teprve na těchto základech něco postavíte. Magie je v tom, že každý musí vědět přesně, co má dělat, a já si pak mohu dovolit maličko něco změnit. Místo toho, aby to bylo raz, dva, tři, čtyři, tak jsem včera večer na koncertě udělal raz, dva, tři… čtyři. To jsem nikdy předtím neudělal. Orchestr pak najednou rozkvete, obecenstvo to cítí a zamrazí je v zádech. To je ta magie.
Který z vašich předchůdců v čele České filharmonie je vaším vzorem? Karel Ančerl? Václav Neumann?
Spíše bych šel ještě dál, až k Václavu Talichovi. Karla Ančerla jsem dobře znal, pozvedl orchestr na vysokou úroveň. Byl velice technický a velice precizní, ale jeho zvuk byl trošku jiný. Mým ideálem je Talichův zvuk, který byl měkčí proti Ančerlovu, kulatější a tvárnější. Talicha jsem sice znal jen z nahrávek, ale myslím si, že vnitřně, muzikálně jsem mu blíž.
Nikdy jste se nezmínil, jaký vztah jste měl s Václavem Neumannem, který filharmonii vedl v době normalizace.
S panem dirigentem Neumannem jsme se znali velice málo. Dokud jsem byl v Československu, on působil v Berlíně a Lipsku. Pak přišli Rusové a on se na protest vrátil z NDR, jenže já zrovna vyjel za hranice. Později jsme se potkali jedinkrát na letišti v Kodani, kdy jsme proti sobě jeli na eskalátoru. Zastavili jsme se a pozdravili se, ale jinak jsme se vlastně neznali.
Vystupujete v současnosti také s jinými orchestry než s Českou filharmonií?
Skoro všechny osobní nabídky jsem odmítal, ale v budoucnu některá pozvání od jiných orchestrů přijmu. Myslím si, že se musím plně koncentrovat na práci s filharmonií. Rozsah práce je totiž mnohem větší, než jsme původně plánovali. Máme mnoho turné a japonská firma Octavia Records mně nabídla, že natočí veškerý repertoár, který nastuduji. To znamená každý můj abonentní koncert, ať jde o Velkou Mahlerovu nebo Dvořákovu symfonii či o dílo Čajkovského. Teď budeme roztáčet Beethovenův cyklus. Natáčí se živě z koncertů, ta zátěž je enormní.
Která turné považujete za nejvýznamnější?
Jsem osobně velice hrdý, že třikrát za rok jezdíme do německého Wiesbadenu, kde hrajeme všech devět Beethovenových symfonií. Je pro mě velkým zadostiučiněním, že po nás nechtějí český repertoár. Protože Česká filharmonie hraje českou hudbu výborně, ale chtěl bych, aby nás ve světě uznávali i za to, že umíme hrát dobře také německou hudbu a celý světový repertoár.
Dnes si užíváte soustavné práce s jediným orchestrem. Jenže v životě jste dirigoval neuvěřitelných 170 orchestrů. Nebyla pro vás jako pro perfekcionalistu ta hostování frustrující?
To je pravda. Ale já byl prakticky všude a mnohokrát. V Římě jsem dirigoval asi třicetkrát nebo čtyřicetkrát, pak už vám to splývá. Jezdím-li někam víc nebo míň, to už dneska pro mě v mých letech není tak atraktivní. Mám už dost hotelového cestování. Šetřím síly na Českou filharmonii.
Také ještě jezdíte do svého bydliště ve Švýcarsku.
Ano, máme tam byt. Sice žijeme v Praze, v níž trávíme většinu času, ale jak máme volnou chvíli, odjíždíme do Švýcarska. Pět minut od nás tam bydlí dcera a tři vnoučata.
Šla vaše dcera v hudebních šlépějích otce?
Ne. Ta vůbec nemá o muziku zájem, dělala v byznysu. Asi proto, že viděla, jak tatínek pracuje ve dne v noci. Jediná věc, v níž jde v mých šlépějích, jsou jazyky. Já mluvím pěti, ona šesti nebo sedmi. A mnohem lépe. Začala na rozdíl ode mě v mládí, protože jsme chtěli s ženou zabránit, aby měla komunikační problémy.
Mrzí vás, že se dcera nevěnuje hudbě?
To nemůžete změnit. Je spokojená a my máme radost z vnoučat. Jsem rád, že je vidíme častěji, než jsme vídali vlastní dceru. Vyrůstala totiž jako malá v mezinárodní internátní škole a viděli jsme ji jen párkrát do roka, když měla prázdniny. Ale zase dostala dobré vzdělání. Aspoň teď se snažím nahradit, co jsem promeškal. Nikdy si nestěžovala, ale já vím, že jistě měla momenty, kdy se ptala, kde je tatínek, kde je maminka. Hrozně jsme lítali po světě. Možná bych to dnes řešil trošku jinak, ale nelituji toho. Je těžké brát věci zpátky. Lehce se to řekne, ale je to tak komplikované… Dnes se na to člověk dívá jinak, ale ve třiceti máte jiné priority.
Když mluvíte o lítosti, nemrzí vás, že angažmá v čele České filharmonie nevyšlo už před deseti lety, když jste byl mladší?
Ano, už v šestadevadesátém mě orchestr chtěl. A býval bych nastoupil. Jenže tu působil pan ředitel Jiří Kovář a s tím bych nemohl spolupracovat. Prostě doba nebyla zralá, všechno má svůj čas. Nastoupil jsem, až když byl ředitelem pan Václav Riedelbauch, což je pro mě partner, výborný člověk. Jak lidsky, tak umělecky. Mohu se s ním bavit o hudbě, je skladatel, zná repertoár, zná lidi, čte z partu jako já. To je výborná věc. Myslím, že kdybych nastoupil před deseti lety, asi bychom se s panem ředitelem Kovářem nepohodli a už bych tady asi nebyl.
Navíc já byl tehdy vytížen v Americe a cítil jsem se tam dobře. Všechno přišlo v pravou dobu.
Když si vybíráte repertoár, řídíte se srdcem, nebo úspěšností titulů?
Musím trochu brát zřetel na jiné věci. Firma Octavia Records chce natáčet cykly symfonií. Takže potřebuji dostat do svých abonentních koncertů skladby tak, abych v určité době tří nebo pěti let mohl provést všech devět Mahlerových či devět Dvořákových symfonií. Nebo čtyři Brahmsovy a šest Čajkovského.
Takže nazkoušíte, zahrajete na koncertě a rovnou natočíte?
Musím plánovat skladby, které chceme natáčet. Natáčení je velice důležité pro orchestr, hráčům zajišťuje finanční příjmy, na nichž jsou dost závislí. A pro mě je to důležité umělecky, vždyť nahrávky zachytí naši práci. Repertoár všech tří mých sezon v čele orchestru byl ale ovlivněn i jinou věcí. Rok 2004 byl Rokem české hudby a já oslavu rozdělil do dvou sezon 2003/4 a 2004/5. Museli jsme uvádět řadu českých soudobých skladatelů. Na to navázala má třetí sezona, kdy slavíme 110 let vzniku České filharmonie a hrajeme opět díla soudobých českých skladatelů.
Takže jste vlastně neměl tak úplně volnou ruku…
Nemohl jsem například do Prahy dostat řadu sólistů-přátel, které bych angažoval velice rád a s nimiž jsem spolupracoval celý život. Na druhou stranu jsem velice hrdý na to, že v tak krátké době tří sezon žádný z devíti mých předchůdců - se vším respektem k nim – neuvedl tolik soudobé české hudby.
Co byste na vrcholu kariéry ještě rád dokázal? Lákala by vás třeba opera?
Operu jsem v minulosti dělal. I proto, že moje manželka, když jsme se seznámili, studovala zpěv. Pak toho nechala, abychom mohli být spolu. Sem tam jsem operu rád dělával, ale problémem byl u mě čas. Pokud jde o symfonickou hudbu, stihnete za týden v Evropě dva, v Americe až čtyři koncerty. A každý týden můžete hrát s jiným orchestrem. Když jsem ale v Itálii nastudoval operu, musel jsem tam zůstat čtyři až šest týdnů a odehrát jen osm nebo deset představení. Takže šlo o využití času.
A co třeba nějaký experiment?
Myslím si, že jsem dělal všechno. Třeba sto provedení Dvořákových symfonií a přes sto provedení symfonií Ludwiga van Beethovena. Všechen základní repertoár jsem dělal. Jako mladíček jsem studoval komplikované partitury soudobých skladeb. Na Pražském jaru jsem se konečně dostal ke Gurre-Lieder Arnolda Schönberga, kde vystupuje obrovský aparát 150 hudebníků a 200 zpěváků, na což v Americe nebyly peníze. Takže já jsem vlastně šťastný člověk. Nemám žádná nesplněná přání. Mám výborný orchestr tady v Praze, doma, kde jsem vlastně začal, vyrostl… Mám stejný jazyk, stejné cítění, takže co víc si mohu přát? Máme výbornou kuchyni, báječné plzeňské. Mám skvělé, čtyřicet let trvající manželství… Jsem navýsost spokojený člověk.
To by byla taková hezká tečka. Přesto mi ještě řekněte, jak odpočíváte? Posloucháte ve volných chvílích hudbu?
To je dost těžká věc. S hudbou pracuji dvacet čtyři hodin denně a slyším ji i ve spaní. Když jsem kdysi žil v Německu a všude jsme jezdili autem, tak jsem třeba po dopolední zkoušce vzal auto a s manželkou vyjel na výlet. S ruksáčkem a v pohorkách jsme vyrazili někam do lesa a celé odpoledne se procházeli. Měli jsme svá místa u Frankfurtu, v pohoří Taunus své okruhy. Také je pro mě dobrou relaxací, když řídím auto. Musím se koncentrovat na dálnici a na řízení a nemohu myslet na muziku.
Po českých lesích se také procházíte?
Teď už dělám jinou věc. Jogguju, běhám pro zdraví. Nyní jsem sice vytížený, ale v zimě, když jsem měl volný den a nedirigoval jsem, tak jsem ze Staroměstského náměstí přebíhal Čechův most a po 242 schodech vyběhl nahoru na Letnou a pak naběhal po Letné asi tři až pět kilometrů. Když mě varovali, že je tam náledí, abych neuklouzl, tak jsem běhal po náplavce podél Vltavy mezi Intercontinentalem a Hiltonem, dvakrát tam a zpět. I ve Švýcarsku mám takový okruh na 2,6 kilometru. To mě drží v dobré kondici.
Tipoval jsem, že relaxací je pro vás možná jazz, který jste v mládí rád hrál.
Ten jsem hrál za mladých let. Ale to není relaxace. Hudby mám dost, člověk potřebuje spíš klid, odpočinek jiného druhu. Vlastně mám jediné přání: abych zůstal zdravý, abych měl dost energie. Mám spoustu přátel po světě i v Praze, to je veliký dar. Cítím, že svým životem jsem prošel jako snem. Prostě fantazie.
Zdeněk Mácal (70)
Narodil se 8. ledna 1936 v Brně. V roce 1960 absolvoval tamní Janáčkovu akademii múzických umění, ale širší pozornost vzbudil vítězstvím ve dvou významných dirigentských soutěžích v Besanconu (1965) a v New Yorku (1967). Již tehdy zahájil spolupráci s Českou filharmonií, s níž se ve druhé půli šedesátých let zúčastnil turné do Rumunska, Bulharska, Turecka, Německa a Švýcarska. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do západní Evropy. Postupně působil jako ředitel Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a ředitel Hannoverského rozhlasového orchestru. Později byl šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festivalu. V letech 1993 až 2002 stál v čele New Jersey Symphony Orchestra. Jako hostující dirigent spolupracoval se 170 orchestry včetně Berlínských filharmoniků. Nastudoval i řadu oper a natočil nesčetné množství nahrávek u významných světových firem. K České filharmonii se poprvé nakrátko vrátil v letech 1996 a 1997, jenže si nepadl do oka s tehdejším ředitelem Jiřím Kovářem. V roce 2001 zahájil angažmá na postu prvního dirigenta Pražského symfonického orchestru FOK, v srpnu 2003 však přeci jen vstoupil do Rudolfina a jako šéfdirigent České filharmonie zahájil novou éru tohoto orchestru.
Zdeněk Mácal je čtyřicet let šťastně ženatý, s manželkou Jiřinou nyní žijí v Praze a ve Švýcarsku, kde bydlí i jejich dcera. Letní měsíce chtějí v budoucnu trávit ve španělské Marbelle.
