A že je absurdní nařizovat soukromým osobám, jak mají utrácet své vlastní a řádně zdaněné peníze? Oranžové dámy tento názor nesdílejí a jsou přesvědčeny, že jen zpozdilec a negramot může protestovat proti tomu, aby u nás, stejně jako v dalších zemích Evropské unie platily kvóty nařizující firmám, že ve svých statutárních orgánech musí mít čtyřicet procent osob ženského pohlaví. K otázce, zda do této kvóty mají být zahrnuty i ženy s menšinovou sexuální orientací zatím nezveřejnily.
Jediným argumentem používaným veřejně proti této zrůdnosti vymyšlené eurokomisařkou Viviane Redingovou, jejíž existence by zůstala běžnému občanu bez tohoto návrhu milosrdně zatajena, jsou řeči o nedůstojném vymáhání rovnosti. Tady ale nejde ani o důstojnost, ani o rovnost. Zde jde o vlastnická práva v tom nejzákladnějším slova smyslu.
Nedotknutelnost soukromého vlastnictví patří zcela nepochybně mezi základní atributy liberální demokracie, tak jak ji známe a chráníme. Soukromý vlastník může se svým majetkem, tedy i svou firmou, činit cokoli, co neomezuje jiné vlastníky, či zdraví, bezpečnost a majetek občanů. A tyto záležitosti je možné regulovat, například předepsáním kvalifikace pro členy statutárních orgánů. To platí třeba u bank, nebo společností vlastnících jaderné elektrárny.
Jinak si každý může do vedení své firmy nominovat třeba orangutána. Nebo orangutánku, abychom zůstali na poli genderově korektním a poukázali přitom na absurditu návrhů, jejichž jediným důvodem existence je čísi potřeba publicity. Nicméně velmi vážným důsledkem pak může být jen narušení elementárních demokratických principů a brutální diskriminace části populace na základě pohlaví.
Jde tedy o mnohem více, než o nějaké poblázněné oranžgutánky a jejich pokusy o řešení neexistujícího problému.
Další komentáře:
