Jestliže bychom chtěli bilancovat letošní rok označovaný jako supervolební, pak jeho první polovina měla jasné poražené – nejdřív Mirka Topolánka a následně Jiřího Paroubka. Vítězem pak bylo duo Miroslav Kalousek – Karel Schwarzenberg. Neuplynulo ani půl roku a politická mapa Česka byla přemalována.
Foto: ČTK
Ačkoli z hlediska praktického mocenského vlivu jsou v rámci těch říjnových podstatnější volby komunální, protože vládnout velkým městům je mnohdy větší sousto než leckteré ministerstvo, pro sociální demokracii byl klíčový úspěch v rozhodování o třetině Senátu.
Když ČSSD poprvé v senátních volbách triumfovala v roce 2008, mnozí to považovali za výkyv daný tehdejším celonárodním sporem o poplatky u lékaře. Také se říkalo, že sociálním demokratům vyhráli volby obhroublý Mirek Topolánek s nemotorným ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem.
Připomeňme, že hlasování o horní komoře parlamentu bylo až do předloňska výsostným polem pravicových či středopravých stran, ať už to byla ODS, KDU-ČSL, ODA, někdejší Čtyřkoalice, uchytila se i taková Cesta změny. Mnozí politici, novináři, ba i někteří politologové upozorňovali, že do Senátu volí zejména ti zodpovědní, typicky prý příznivci konzervativních stran.
Letošní volby ukázaly, že sociální demokraté Senát „umí“, i přesto, že Topolánka nahradil uhlazený Nečas. Celostátně skoro zapomenutý Julínek pak těžce prohrál v obvodu Brno-venkov se sociálně demokratickým kandidátem, onkologem a odpůrcem poplatků Janem Žaloudíkem.
Čas prověří véčka
Minulý týden byly popsány stohy novinového papíru výčtem (ne)kompetencí Senátu s obvyklým závěrem, že vítězství ve volbách je pro sociální demokraty sice hezká věc, jenže stejně moc nezmohou. Je pravda, že Senátem vrácený zákon může Poslanecká sněmovna přehlasovat většinou všech, tedy nejméně 101 poslancem, přičemž koalice jich má v dolní komoře 118. Protože se očekává, že prezident Václav Klaus nebude mít se škrtacími zákony problém, opozice tak v horní komoře má šanci vládní návrhy pouze pozdržet o měsíc, což je lhůta daná ústavou na projednání.
Na druhé straně nikde není psáno, že vládní poslanci budou až do konce volebního období hlasovat jako jeden muž a jedna žena. Třeba takové Věci veřejné nikde v předvolebním programu neměly prosazování tvrdých škrtů tak, jak je navrhují Nečas s Kalouskem. Pokud budou véčka bilancovat své podzimní fiasko, možná přijdou na to, že jim vládní angažmá ani trochu neprospívá. Pravda, poslanci véček by se museli vzepřít podle všeho protiústavnímu závazku držet stranickou linii pod hrozbou pokuty.
Spory se přitom vedou i mezi ODS a TOP 09. K úspěchu senátního veta by pak stačila pouhá nepřítomnost, či zdržení se (což v případě „normálního“ hlasování, kde není vyžadovaná stojednička, bývá často způsob, jak poněkud alibisticky dát najevo odpor k té či oné normě).
Pokud jde o legislativní proces, Senát má jako celek právo zákonodárné iniciativy. Stejnou výsadou sice disponuje i každý poslanec, avšak pokud normu předloží horní komora, má to přeci jen svoji váhu.
ČSSD tak dostala další možnost zkoušet třeba právě zmíněné véčka, zda ve Sněmovně podpoří návrhy, které vycházejí z jejich programu – třeba ohledně boje proti korupci. Bez souhlasu Senátu se neobejdou významné mezinárodní smlouvy, vysílání vojáků do zahraničí, změny ústavy a také volebních zákonů.
Významné je také schvalování ústavních soudců, které navrhuje prezident. Dva noví soudci mají být jmenováni v příštím roce, jeden v roce 2013. Pokud si sociální demokraté udrží většinu i za dva roky, kdy se bude opět volit do jedné třetiny horní komory, budou spolurozhodovat o dalších sedmi soudcích Ústavního soudu.
Konečně sociálním demokratům se poprvé v historii Česka otevřela cesta k získání postu druhého nejvyššího ústavního činitele po prezidentovi.
Prezidentská většina: ČSSD a komunisté?
Často přetřásaná je prezidentská volba v roce 2013, kdy vyprší Václavu Klausovi jeho druhý, a tedy poslední mandát. Strany argumentují, že je tato diskuse bezpředmětná. Vždyť vláda už schválila návrh na zavedení přímé volby, a to ve dvou dvoukolových variantách. Plebiscit o hlavě státu je evergreenem sociální demokracie, takže by vlastně nemělo být co řešit.
Jenže jak víme, politici rádi slibují, že vyjdou vstříc přáním veřejnosti. Třeba takové omezení imunity zákonodárců bylo už navrženo nesčetněkrát, ale kde nic tu nic. Proč by se teď strany měly dobrovolně vzdát takové pravomoci, jako dosadit svého člověka na Pražský hrad? Prezidentská volba navíc skýtá úžasné možnosti „zobchodovatelnosti“ v politickém soupeření.
Svodům teď logicky bude vystavena ČSSD. Ne snad, že by mohlo být něco pravdy na Nečasově „esu“ mezi dvěma koly voleb, že sociální demokraté chtějí na Hrad instalovat Jiřího Paroubka, což expremiér sám popřel s tím, že kandidaturu na prezidenta podmiňoval svým úspěšným druhým premiérstvím.
Na druhé straně je fakt, že může vzniknout levicová většina ČSSD a komunistů v obou komorách parlamentu, a to za předpokladu, že tyto dvě strany uspějí ještě v senátních volbách 2012. V případě, že přímá volba neprojde (což lze svést prostě na to, že se strany nedohodly na parametrech volby, či případných dalších změnách ústavy), může ČSSD získat velmi silnou zbraň: Buď se s ní zejména středové strany dohodnou na jejím umírněném kandidátovi typu ekonoma Jana Švejnara, který je i nyní zmiňován stranickými špičkami ČSSD, nebo se prostě sociální demokracie domluví s komunisty.
Nejsou lidi
Problém samozřejmě je, jak by se dříve řeklo, v nedostatku kádrů. Kromě Švejnara fakticky vypadl ze hry možný kandidát ODS, končící šéf Senátu Přemysl Sobotka. Ten sice obhájil svůj senátorský mandát, ale občanští demokraté nemají šanci prosadit jasně stranické jméno. Už dříve odzvonilo prezidentským ambicím zmíněnému Paroubkovi či Miloši Zemanovi, prohrou v senátním okrsku Český Krumlov si opětovnou cestu ke slávě zřejmě definitivně uzavřel bývalý premiér a eurokomisař Vladimír Špidla. Moc šancí nemají možní kandidáti TOP 09 Schwarzenberg či Zdeněk Tůma. Nicméně rok 2013 je ještě relativně daleko.
Podtrženo a sečteno. Vítězství sociálních demokratů v senátních volbách vůbec není tak bezzubé, jak by se mohlo zdát. Z horní komory parlamentu by se totiž, možné poprvé v její historii, mohlo stát zajímavé kolbiště politiky.
